Dobrodružství poznávání

To nepochopíte: majitel domu vyřešil elektřinu tisícem vyřazených baterií z laptopů – žije tak už osm let

Geniální vynálezce nebo podivín? Ať už vnímáte počin jednoho z majitelů domů jakkoliv, jedno je jisté: podařilo se mu dosáhnout nezávislosti na dodávce elektrické energie a vyvinul vlastní nabíjecí systém z nepoužívaných baterií laptopů.

Podle informací OSN je celosvětově recyklována méně než čtvrtina elektronického odpadu. Některé součásti vyřazené elektroniky by ale mohly být dále využity k vývoji udržitelných systémů.

Toho si je dobře vědom i Simon Allonneau, který v internetovém prostředí vystupuje pod uživatelskou přezdívkou Glubux. Vybudoval pro svůj dům energetický systém, který sestává z více než tisíce baterií, které dříve sloužily v laptopech. Propojil je do robustních modulů, které nabíjí fotovoltaikou. Výsledkem je nezávislé řešení, které již osm let zásobuje jeho příbytek elektřinou. A to aniž by bylo potřeba vyměnit jedinou baterii.

Simon začal na svém projektu pracovat v listopadu 2016. Tehdy začal vyrábět elektřinu připojením solárního panelu o výkonu 1,4 kW k 24V baterii s kapacitou 460 Ah. Ta pocházela ze vysokozdvižného vozíku. Dále použil měnič s výkonem 3 kVA.

To byl ovšem pouze skromný začátek jeho velkého plánu. V kůlně nedaleko svého domu začal svůj solární systém postupně rozšiřovat o 650 použitých baterií z laptopů. Ty poté, co je shromáždil, propojil do jednotlivých segmentů.

Jednotlivé bateriové segmenty propojil měděnými vodiči. Výsledkem byla kapacita přibližně 100 Ah. V počátcích projektu Simon ještě bojoval s nerovnoměrnou rychlostí vybíjení, protože bateriové segmenty neměly stejný počet článků. Jako zdatný technik a vášnivý bastlíř ale dokázal překonat i tyto překážky. Baterie znovu vyvážil anebo do některých segmentů přidal další články.

Systém Simona Allonneaua se nyní rozrostl a sestává z více než tisíce baterií pro laptopy. Ty tvoří kapacitní úložiště pro elektrickou energii, kterou vyrábí prostřednictvím 24 solárních panelů, kde každý z nich poskytuje špičkový výkon až 440 W.

Po mnoha letech provozu svého řešení neměl technický nadšenec žádné vážnější problémy. Místo toho se hrdě chlubí, že nyní systém zásobuje elektřinou celý dům.

Zdroj: Techspot, Second Life Storage

How one U.S. conservationist's work is helping to preserve Chile's wilderness

Chile is set to gain its 47th national park early this year — largely due to the efforts of U.S. conservationist Kristine Tompkins and her organization.

BRUNSWICK PENINSULA, Chile — The rugged shores and icy forests at the tip of the Brunswick Peninsula in southern Chile are soon to be the cornerstone in a long route of national parks and mountain ranges that extends down through Patagonia.

In March this year, 315,000 acres around Cape Froward, the southernmost point of the South American continent, will become Chile's 47th national park.

The initiative is in large part thanks to the efforts of U.S. conservationist and philanthropist Kristine Tompkins, and will become the latest step in her mission to protect one of the last truly wild places on Earth.

"When you come to places like this, you start to feel very small, and you realize how we're just a tiny part of all life on our planet," Tompkins says in a sheltered hollow below the towering Cross of the Seas.

The giant metal cross was erected at the southernmost point on the continent in 1987 to mark the visit of Pope John Paul II to Chile. The howling wind sings as it whips through the creaking structure.

The hike up to the cross is difficult and swampy, with Tompkins and her team stepping between tufts of grass, while the glassy water along the shoreline laps quietly at the stony beach below.

"We've had a lot of success as a species, but we have done a hell of a lot of damage too and the pace is picking up," Tompkins says.

"The more we understand about who and where we are on this Earth, and what our role is, the better shot all life has of being in one piece in 100 or 200 years' time."

Protecting places like Cape Froward are key to her vision.

Nearly 20% of the area is peatland, which absorbs carbon and filters groundwater. Pristine native forests reach right down to the shores, where green frills on the surface are the only hint of the sprawling kelp forests beneath the tides.

In the distance across the Strait of Magellan, the glaciers that cap the Darwin Range glint in the afternoon sun.

Kristine Tompkins came to Chile for the first time in early 1993 with her husband Douglas Tompkins, who co-founded the North Face and Esprit clothing companies. He died in a kayaking accident in 2015.

Through Rewilding Chile and Rewilding Argentina, as well as their parent organization Tompkins Conservation, they have helped create 15 national parks, including two marine parks between the two countries — protecting 14.8 million acres of land and 30 million acres of ocean.

And Kristine Tompkins herself has the remarkable ability to make those around her feel like they have been walking alongside throughout her journey. Her curiosity is boundless, be it kneeling to peer through portholes streaked with water as the boat out to the peninsula sways through the waves, or searching for heart-shaped rocks on the beach for her collection.

Cape Froward will be the 16th national park Tompkins Conservation has helped create.

"We started off by acquiring land as and when it came onto the market," says Marcela Quiroz, Rewilding Chile's director of strategic partnerships, in the dappled shade of a coihue forest.

"The first major purchase we made was nearly 94,000 hectares in 2021 which we bought from a local family," she says, which is about 363 square miles or more than 232,000 acres. "We want to keep working to complete this puzzle."

A local landowning family was looking to sell part of their estate, and even posted the property listing in The New York Times. But when Tompkins Conservation called, they lowered their price, enthused by the idea that the area would be protected.

Two months later, the organization bought up a second piece of land, this time 84,000 acres, and then in March 2024, the Chilean government signed an agreement to create the park and annex two chunks of state-owned land at each end.

"For us, national parks are a large-scale conservation strategy," explains Quiroz. "But this does not mean that we are freezing the local economy, the idea is to be able to develop alternative economic activities in harmony with biodiversity."

Chile's national forestry commission, which will eventually take over the management of the park, is completing its administrative processes. An Indigenous consultation will follow, before the park opens later this year.

"This whole corridor makes up 8 million hectares of protected land," Quiroz says proudly — almost 20 million acres.

Beyond their work creating parks and conservation areas, Rewilding Chile and Rewilding Argentina have reintroduced species that have been driven to local or national extinction, including jaguars, red-and-green macaws, giant river otters and Darwin's rheas.

There is even a population of the critically endangered huemul deer at Cape Froward, although little is known about it. A network of camera traps and sound recording devices has been set up to assess their soundscape and movement.

"In 100 years I think we're going to look back and be proud of what Douglas and Kristine have done, and they will be big characters in Chilean history," says Carolina Morgado, executive director of Rewilding Chile. "I feel proud that they have chosen Chile to focus their conservation efforts."

National parks are the highest level of conservation status in Chile. The country's first park was created in 1926, and today the national forestry commission oversees 109 protected areas.

Every president since 1926 has created at least one national park, and Cape Froward will be President Gabriel Boric's chance to protect a swath of his home region, Magallanes.

Evidence of the long human history of this windswept coastline of Cape Froward, and there are occasionally scars on the oldest trees where the Kawésqar people stripped away the bark to line their canoes. At Bahía del Águila are the remains of a 19th-century whaling station.

And in the next bay is one of eight lighthouses built along this coastline by Scottish architect George Slight to guide ships through the perilous Strait of Magellan. It will be turned into a museum and visitor center to form the entry point to the new national park.

For now, the skeleton of a female humpback whale is laid out on the floor of the lighthouse, and three canoes are propped up in one wing of the old building.

Tompkins says she is proud to be handing over to the next generation of conservationists.

"It feels like a tremendous responsibility," says Morgado. "This goes way beyond creating national parks. It's about installing a vision about how we, as citizens, can get involved in protecting the land and its biodiversity.

"And that, to me at least, is important."

Prečo potrebujú deti pri hre riskovať? Veda pozná benefity

Nové štúdie ukazujú, ako môže riskantná hra prospievať vývoju dieťaťa. Povzbudzovať deti pri takejto aktivite však môže byť pre rodičov výzvou.

Aktivity, pri ktorých hrozí zranenie, napríklad lezenie po stromoch, skákanie z výšok či vyhýbanie sa dozoru dospelého, spadajú do kategórie riskantné hry a mnoho rodičov má logicky tendenciu chrániť svoje dieťa obmedzovaním týchto činností.

Alethea Jerebineová, výskumníčka v oblasti verejného zdravia a psychológie na Deakin University v Melbourne, kde skúma rozsiahle výhody riskantnej hry, sa často stretáva s rodičmi a opatrovníkmi, ktorí chcú chrániť svoje deti pred každou možnou ujmou.

Ako píše portál Nature, už dve desaťročia prebieha výskum, ktorý poukazuje na to, že príležitosti na riskantnú hru sú kľúčové pre zdravý fyzický, duševný a emocionálny vývoj. Deti potrebujú tieto príležitosti na rozvoj priestorového povedomia, koordinácie, tolerancie neistoty a sebadôvery.

Obmedzovanie hry

Napriek tomu je v mnohých krajinách riskantná hra v súčasnosti obmedzenejšia ako kedykoľvek predtým, a to vďaka mylným predstavám o riziku a všeobecnému podceňovaniu jeho výhod. Výskumy ukazujú, že deti vedia o svojich vlastných schopnostiach viac, ako by si dospelí mysleli, a niektoré prostredia navrhnuté na riskantné hry ukazujú cestu vpred.

Mnohí výskumníci sa domnievajú, že je potrebné sa dozvedieť viac o týchto výhodách, ale pretože hra je vo svojej podstate voľná forma, bolo logisticky ťažké ju študovať. Teraz vedci využívajú inovatívne prístupy vrátane virtuálnej reality, aby preskúmali výhody riskantnej hry a jej propagácie.

Dokonca aj zástancovia zvýšenej bezpečnosti ju podporujú. „Väčšina ľudí predpokladá, že by som bola proti riskantnej hre,“ hovorí Pamela Fuselliová, prezidentka neziskovej organizácie Parachute na prevenciu zranení so sídlom v Toronte v Kanade. „Ale výhody sú také široké, pokiaľ ide o sociálny, fyzický, duševný vývoj a duševné zdravie, že si nemyslím, že môžeme podceňovať ich hodnotu,“ dodáva Fuselliová.

Kompenzovanie vzrušenia môže dopadnúť zle

Počiatky výskumu rizikových hier siahajú do roku 1996, keď Nórsko prijalo nariadenie o bezpečnosti detských ihrísk, ktoré vyžadovalo, aby sa na ihriská pridali veci, ako sú zábradlia, zaoblené rohy a vybavenie, ktoré minimalizuje riziko zranenia pri pádoch. O niekoľko rokov neskôr si psychologička Ellen Sandseterová všimla, že vybavenie detských ihrísk bolo v dôsledku zákona odstránené a nahradené prvkami, ktoré ponúkali malé príležitosti na riskovanie. Považovala to za znepokojujúce.

Jej výskum ukázal, že dospievajúci, ktorí mali menej príležitostí na pozitívne typy hľadania vzrušenia – napríklad horolezectvo –, s väčšou pravdepodobnosťou podstupovali negatívne riziká, ako sú krádeže v obchodoch.

Sandseterová, ktorá pracuje na Queen Maud University College of Early Childhood Education v nórskom Trondheime, začala študovať hľadanie rizika a senzácie u detí vo veku od troch do piatich rokov. Keďže v tom čase nedokázala nájsť v literatúre definíciu riskantnej hry, postavila ju na základe hodín pozorovania a rozhovorov s ľuďmi.

Jej definícia riskantnej hry je stále široko používaná: napínavá a vzrušujúca hra, ktorá zahŕňa neistotu a riziko – či už skutočné, alebo domnelé – z fyzického zranenia alebo zo straty.

Riziko neznamená nebezpečenstvo

Dôležité je, že riziko nie je to isté ako nebezpečenstvo. Nebezpečenstvo je niečo, čo si dieťa nedokáže všimnúť alebo sa s ním vysporiadať. Napríklad pre štvorročné deti je nebezpečné, nie riskantné, chodiť bosé okolo rozbitého skla alebo prechádzať cez rušnú ulicu bez predchádzajúcej praxe. Riziko sa mení s vekom a nie vždy zahŕňa veci, ktoré sa dospelým zdajú rizikové. Pre ročné dieťa, ktoré nikdy predtým nechodilo, je pravdepodobne dosť riskantné urobiť jediný krok.

Cieľom podpory riskantnej hry nie je premeniť opatrné deti na hľadačov vzrušenia, je to jednoducho umožniť im postupne riskovať akýmkoľvek tempom, hovoria zástancovia tejto myšlienky. „To, ako vyzerá riskantná hra pre jedno dieťa, bude úplne odlišné od toho, ako to vyzerá pre druhé,“ hovorí detská psychologička Helen Doddová z Exeterskej univerzity vo Veľkej Británii.

A dostať šancu riskovať je rovnako dôležité pre deti s prirodzene opatrnou osobnosťou ako pre tie, ktoré sa narodili ako odvážlivci. „Všetky deti musia byť schopné natiahnuť svoje vlastné limity a všetky deti to chcú,“ hovorí Sandseterová.

Riadenie rizík

Riskantná hra je spojená s väčšou odolnosťou, so sebavedomím, s riešením problémov a so sociálnymi zručnosťami, ako sú spolupráca, vyjednávanie a empatia. Keď štúdia v belgickom Leuvene poskytla štvor- a šesťročným deťom len dve hodiny týždenne príležitostí na riskantnú hru v priebehu troch mesiacov, ich zručnosti v hodnotení rizika sa zlepšili v porovnaní s deťmi v druhej kontrolnej skupine. V tejto štúdii sa riskantná hra odohrávala v škole, na hodine telocviku a v triede.

Riskantná hra vonku môže mať ďalšie výhody. Súvisí s nízkou úrovňou stresu a úzkosti. Doddová predpokladá, že riskantná hra znižuje riziko úzkosti u detí tým, že ich učí o fyziologickom vzrušení, adrenalíne a prudkom tlkote srdca, ktorý sprevádza úzkosť a vzrušenie. Jej teória predpokladá, že keď majú deti šancu opakovane zažiť cyklus výziev, vzrušenia a zvládania, pomáha im to naučiť sa zvládať úzkosť a pochopiť, že fyziologický stres nie je katastrofa a netrvá večne.

Ochrana pred duševnými problémami

Doddová vytvorila pozorovaciu štúdiu, aby otestovala túto teóriu. Začala sa začiatkom apríla 2020 a zachytávala údaje počas prvého mesiaca blokovania covidu v Spojenom kráľovstve. Doddová zistila, že deti, ktoré trávili viac času dobrodružnou hrou, mali menej príznakov úzkosti a depresie (podľa správ rodičov) ako tie, ktoré trávili menej času dobrodružnou hrou.

Deti s väčšími príležitosťami spojenými s rizikom vyzerali šťastnejšie. Tento vzorec riskantnej hry ako ochranného faktora pred problémami duševného zdravia bol silnejší u detí z domácností s nižšími príjmami ako u detí z domácností s vyššími príjmami.

Náročný výskum

„Okolo kvality výskumu v oblasti riskantnej hry je trochu polemiky, ale z dobrého dôvodu,“ hovorí výskumníčka v oblasti vývoja detí Mariana Brussoniová z University of British Columbia vo Vancouveri v Kanade. Pri takýchto štúdiách chýba zlatý štandard, pretože sú drahé a niekedy je ťažké položiť správne výskumnú otázku.

Nič z toho neznamená, že rodičia by mali hovoriť deťom, aby viac riskovali, tvrdí Doddová, pretože to nevedie k pozitívnemu učeniu. „Hra by mala byť vždy vedená dieťaťom a tým, čo chce robiť,“ pokračuje. Úlohou dospelých je poskytnúť dieťaťu priaznivé prostredie a potom mu ísť z cesty alebo ho nanajvýš jemne povzbudzovať. To sťažuje experimentálne štúdium riskantnej hry. „Hra to prestáva byť v okamihu, keď dospelý povie dieťaťu, aby to urobilo,“ vysvetľuje Doddová.

Ideálna miera bezpečia

Zástancovia riskantných hier tvrdia, že deti by mali byť v bezpečí do tej miery, do akej je to potrebné, ale nie až do takej, do akej by to bolo možné. Ako to teda správne uchopiť?

Výrazy tváre a reč tela dieťaťa môžu byť dobrými ukazovateľmi. Štúdia vedená Brussoniovou obsahuje tabuľku, ktorú tím použil na rozlíšenie pozitívnej riskantnej hry od nebezpečnej hry pri pozorovaní detí. Keď sú deti v produktívnej zóne riskantných hier a skúšajú veci, ktoré sú nad ich súčasnou úrovňou zručností, môžu mať na tvári výraz odhodlania, učia sa ovládať svoje telo a používajú pokusy a omyly.

Doddová navrhuje dospelým, aby pri riskantnej hre svojich detí najskôr napočítali do desať, kým im to zakážu. „Uvidíte, či dokážu niečo vyriešiť samy namiesto toho, aby ste sa im vždy vrhli na pomoc,“ hovorí Doddová.

Výskum ukazuje, že topografia ihriska môže tiež podporovať riskantnú hru. Hry na nerovných povrchoch, ako sú balvany alebo strmé svahy, sa v analýze Brussoniovej z roku 2023 ukázali ako vhodnejšie oproti hrám na rovných plochách s prírodnými prvkami.

Test vo virtuálnom nebezpečenstve

Jednou z hypotéz Brussoniovej o riskantnej hre je, že môže pomôcť vybudovať zručnosti v oblasti riadenia rizík, ktoré sa prenášajú do iných situácií, ako je prechod cez rušnú ulicu. To je však ťažké otestovať. „Z etického hľadiska nemôžete hádzať deti do dopravnej špičky, pretože by sa mohli skutočne zraniť,“ povedala vedkyňa.

Brussoniová, Sandseterová a ich kolegovia preto vytvorili virtuálne prostredie, v ktorom mohli presvedčivo otestovať zručnosti detí v oblasti riadenia rizík bez ozajstného nebezpečenstva. Najprv dali deťom vo veku sedem až desať rokov na hlavu súpravy na virtuálnu realitu a namontovali im pohybové senzory na kĺby. Deti mohli absolvovať tri scenáre: prechod cez ulicu, skákanie zo skaly na skalu, aby prekročili rieku, a túlanie sa po virtuálnom ihrisku, aby udržali rovnováhu na preliezačke.

Sandseterová a Brussoniová tiež požiadali rodičov, aby odpovedali na dotazníky o tom, ako často sa ich deti zapájajú do riskantných hier a aké majú tendencie vyhľadávať vzrušenie.

Výskumníkom trvalo takmer dva roky, kým sfunkčnili technológiu a vyvinuli virtuálne scenáre, aby boli dostatočne náročné. Teraz zozbierali údaje od približne 500 detí v Nórsku a Kanade. Doterajšie nepublikované údaje od nórskych účastníkov naznačujú, že rodičia nemajú averziu k riziku a že deti zvládajú riziká dobre.

Hľadajú riziko len rozmaznané deti z mesta?

Výskum riskantných hier sa vykonáva hlavne v mestských a prímestských oblastiach, čo vedie k určitej kritike týchto oblastí. Audrey Gilesová, kultúrna antropologička z Ottawskej univerzity, tvrdí, že odporúčania z tohto výskumu sa často aplikujú na celé krajiny bez toho, aby sa brali do úvahy, že deti vo vidieckych alebo v domorodých komunitách čelia v niektorých oblastiach väčším rizikám. „Kto potrebuje riskantnú hru?“ pýta sa.

„Často sú to mestské deti zabalené do vatičky zo strednej a z vyššej triedy,“ hovorí Gilesová. Poukazuje na to, že vo vidieckych a v poľnohospodárskych komunitách sa vyskytujú veľmi odlišné trendy zranení, ako napríklad pomerne vysoký podiel detských zranení hospodárskymi zvieratami.

Niektorí výskumníci vykonávajú štúdie riskantných hier zahŕňajúce aj vidiecke a domorodé deti. Vývojová psychologička Sheila Grieveová z Vancouver Island University v kanadskom Nanaime spolupracuje s Brussoniovou a deviatimi centrami starostlivosti o deti v Britskej Kolumbii, z ktorých štyri sú domorodé.

Niektoré miesta sú také vzdialené, že vedci musia letieť na malé letisko a potom ísť ešte niekoľko hodín autom, aby sa k nim dostali. Grieveová pochádza z Métis, jednej z kanadských domorodých komunít. Vyrastala vo vidieckom prostredí, zakladala oheň, rybárčila, liezla po stromoch a učila sa pádlovať v mladom veku. „Vždy sme boli v zmiešaných vekových skupinách, takže som sa mohla učiť pozorovaním starších detí,“ spomína. Pre domorodých spolupracovníkov projektu je podľa nej dôležité postaviť jednotlivé dieťa do centra všetkého, čo robia, s podporou rodiny, komunity.

Infraštruktúru treba prispôsobiť deťom

Výskumníci poukazujú na to, že toto bremeno nevisí len na pleciach rodičov, ale je potrebných mnoho ďalších zmien, a to od spôsobu, akým sú mestá a obce usporiadané, až po školskú politiku a dizajn ihrísk.

Škandinávske krajiny sú liberálnejšie ako väčšina ostatných, čo je podľa Jerebineovej čiastočne z dôvodu univerzálnej zdravotnej starostlivosti, ktorá pokrýva liečbu náhodných zranení. „Ukázalo sa, že najobmedzenejší nórski rodičia sú na rovnakej úrovni ako najtolerantnejší kanadskí rodičia,“ uviedla Sandseterová.

Japonsko má takú kultúru posielania detí predškolského veku bez sprievodu na pochôdzky, že je o tom populárna reality show s názvom Old Enough. Doddová zistila, že v Spojenom kráľovstve je slovo riskantné pre rodičov príliš odpudzujúce, a tak namiesto neho používajú slovo dobrodružné.

Jednotlivé krajiny majú tiež odlišné prostredie súdnych sporov a poistenia. „Venny, dobrodružné ihrisko v Melbourne, malo veľa problémov s poisťovňami, ktoré zrušili svoje krytie,“ hovorí David Kutcher, ktorý je riaditeľom pre vzťahy s darcami v The Venny.

Hrať by sa mali aj dospelí

Sandseterová často spomína na časy, keď mal jej syn štyri alebo päť rokov a chcel vyliezť na veľkú borovicu pri rodinnej chate, ale príliš sa bál vyjsť až na vrchol. „Pracoval na tom tri roky, až jedného dňa stál na vrchole a bol na seba naozaj hrdý,“ spomína vedkyňa.

Veľa dospelých prestalo robiť aktivity, ktoré im dodávajú pocit vzrušenia, myslí si Sandseterová. Adrenalínové aktivity by podľa nej dospelým pomohli pripomenúť si, že daný pocit môže byť dobrý a môžu ho zažívať aj oni. „Keď sa rozprávam s deťmi, nazývajú tieto hry strašidelne smiešnymi alebo taká strašidelná radosť,“ dodáva Sandseterová.

Zdroj: Nature

Když do hor, tak bezpečně. Návod, jak používat nové funkce aplikace Záchranka

Zasněžené vrcholky hor lákají k zimní turistice. Lidé by ale neměli zapomínat na vlastní bezpečnost. Aplikace Záchranka nově nabízí možnost být pod neustálým dohledem přátel či horské služby.

Aplikaci Záchranka vytvořil už před osmi lety vývojář Filip Maleňák. Jen v Česku ji používají už více než tři miliony uživatelů a primárně slouží pro rychlé kontaktování zdravotnické záchranné služby nebo horské služby stiskem jediného tlačítka.

Archeologové s dronem zmapovali megapevnost doby bronzové Dmanisi Gora

Snímkování dronem, který pořídil téměř 11 tisíc snímků, odkrylo ohromující rozsah pevnosti Dmanisi Gora na jihu Gruzie, která vyrostla zhruba před 3 tisíci let. Ukázalo se, že je to megapevnost, oproti původním odhadům asi 40krát větší. Podobné pevnosti se v této části světa a v dané době budovaly s oblibou, ale s Dmanisi Gora se mohou jen těžko srovnávat.

Na jihu Gruzie, která dnes bojuje o svou budoucnost, se na náhorní plošině v nadmořské výšce 1 171 metrů nachází fascinující městečko Dmanisi. Od té doby, co se tam našly velice zvláštní lebky homininů, staré asi 1,8 miliony let, které se navzájem doslova divoce liší, je Dmanisi noční můrou paleoantropologů. Kromě toho je to ale také místo s bohatou historií osídlení moderními lidmi, nejméně od doby bronzové.

Archeologové, které vedl Nathaniel Erb-Satullo z britské Cranfield University, zkoumají již několik let dávné opevnění Dmanisi Gora. Vzniklo kolem roku 1000 před naším letopočtem a je součástí fenoménu pevností na jihu Kavkazu, které se budovaly na přelomu doby bronzové a železné, zhruba v letech 1500 až 500 před naším letopočtem.

Vědci během vykopávek zjistili, že pevnost Dmanisi Gora byla zřejmě podstatně větší, než si původně mysleli. Kolem pevnosti se nacházejí další rozsáhlá opevnění a kamenné struktury.

Celá pevnost tak velká, že je obtížné ji obsáhnout ze zemského povrchu. Proto Erb-Satullo a jeho kolegové poslali dron DJI Phantom 4 RTK, který důkladně prosnímkoval celou lokalitu.

Dron pořídil téměř 11 tisíc snímků. Badatelé s jejich pomocí rekonstruovali systémy opevnění hroby a další struktury ve Dmanisi Gora. Ukázalo se, že skutečný rozsah komplexu je asi 40krát větší, než původně odhadovali. Zahrnuje například velké sídlo vně samotné pevnosti, které bylo bráněno asi 1 kilometr dlouhou zdí. Vědci zahrnuli do výzkumu i snímky pořízené za Studené války špionážním satelitem. S jejich pomocí bylo možné určit, nakolik byl komplex Dmanisi Gora poškozený moderní zemědělskou činností.

Vykopávky v Dmanisi Gora stále probíhají. Kolem komplexu megapevnosti je stále celá řada otazníků. Například se ukazuje, že zmíněné vnější sídlo je sice masivně opevněné, ale přitom bylo zřejmě osídleno jen velmi málo, možná přechodně, což by ukazovalo na sezónní mobilitu části zdejší populace.

Záhady obestírají i celou kulturu, která v této části světa stavěla pevnosti. Zdá se totiž, že zde z nejasných důvodů neproběhlo nebo alespoň ne v plné intenzitě, neblaze proslulé zhroucení pozdní doby bronzové, které má na svědomí řadu kultur a říší ve Středomoří i jinde. Jakoby pevnosti jako je Dmanisi Gora byly doopravdy odolné a dokázaly účinně vzdorovat nepřízni tehdejšího světa.

Ako prežiť zimu

Zima je pre mnohých ľudí obľúbeným ročným obdobím. Lyžovanie, korčuľovanie a iné zimné športy lákajú nielen športovcov, ale aj bežných ľudí. Aj prechádzky zimnou prírodou majú svoje čaro. Zasnežený les vo svojom tichu navodzuje atmosféru pokoja a je balzamom na dušu najmä v súčasnej uponáhľanej dobe. Pre obyvateľov lesa je však zimné obdobie omnoho menej romantické. Často je totiž obdobím hladu a boja o prežitie.

V podmienkach našej prírody je zima najhorším ročným obdobím pre mnohé živočíchy. S nepriaznivými poveternostnými pomermi a nedostatkom potravy sa zvieratá vyrovnávajú rôznym spôsobom. Počas fylogenetického vývoja sa vyzbrojili špecifickými prostriedkami na prežitie zimy. Väčšina druhov zvierat zmení vlastnosti srsti, ktorá je teplejšia a má termoizolačné schopnosti, iné sa zasa uložia na zimný spánok alebo zimu prežijú v akejsi zimnej strnulosti (obojživelníky, plazy či niektoré bezstavovce).

Zimný kabát namiesto letnej košieľky

red nástupom zimných dní sa väčšine živočíchov vymieňa redšia a kratšia letná srsť za zimnú, ktorá je hustejšia, tvrdšia a dlhšia. Účinne chráni zviera pred nepriaznivými klimatickými podmienkami a pomáha mu prežiť zimné obdobie. Má lepšie ochranné aj termoizolačné vlastnosti ako letná srsť. Tvrdá srsť je zvyčajne dobre uzavretá a omnoho lepšie chráni telo zvieraťa. Je vyvinutá tak, že ju dopĺňa v spodnej vrstve podsada, čím sa vytvára veľmi účinná tepelná izolácia tela. Hrubšia štruktúra srsti sa vyznačuje aj rýchlejším odvádzaním vody z povrchu zvieraťa počas dažďa alebo snehu a voda tak neprenikne do podsady.

Zimným podmienkam sa prispôsobili niektoré zvieratá nielen výmenou srsti, ale aj zmenou jej sfarbenia. Napríklad pri lasici hranostaj (Mustela erminea) prebieha výmena letnej hnedastej srsti za zimnú snehobielu. Hranostaj sa tak stáva na snehovej pokrývke neviditeľným nielen pre svoju korisť, ale aj pre predátory. Niektorým druhom našej raticovej zveri sa na zimu tiež čiastočne mení zafarbenie srsti. Napríklad jelenia, danielia a srnčia zver má v lete červenohnedú a škoricovú farbu, na zimu sa mení na sivú a hnedastú.

Nebezpečné mrazivé dni a noci

Zvieratá a vtáky sa ťažko vyrovnávajú s obdobím chladu. Hoci sú proti nemu vyzbrojené zimnou srsťou a hustejším perím, tuhé zimy môžu pre ne predstavovať život ohrozujúci problém. Veľmi mrazivé dni a noci majú pre voľne žijúce zvieratá často fatálne následky. Môžu im spôsobiť nielen rôzne ochorenia, ale aj podchladenie organizmu, omrzliny a niekedy až smrť. Počas tuhých zím sa zvieratám výrazne zvyšuje výdaj telesnej teploty a spotreba zásobných látok. Automaticky totiž dochádza k termoregulácii, čo má za následok tvorbu tepla a spotrebu energetických zásob živočícha z podkožného tuku, ktorý si vytvoril v jesenných mesiacoch.

Ak sú nízke teploty spojené aj so súvislou a hrubou vrstvou snehovej pokrývky, prichádza pre zvieratá aj obdobie hladu. Vtedy fungujú v akomsi úspornom režime a redukujú tak svoj energetický výdaj. Napríklad raticová zver sa vtedy živí najmä kôrou stromov alebo tenkými vetvičkami rôznych drevín, čo však má len malú energetickú hodnotu. Hladom a zimou zoslabnuté zvieratá sú náchylnejšie na vírusové alebo zápalové ochorenia a stávajú sa aj ľahšou korisťou dravých vtákov a šeliem.

Spolu je to bezpečnejšie

Aby sa účinnejšie ochránili pred predátormi, mnohé druhy raticovej zveri sa v zimnom období združujú do čried, ktoré pri jelenej alebo danielej zveri môžu pozostávať aj z niekoľkých stoviek jedincov. Takéto čriedy sú oddelené podľa pohlavia. Občas sa stáva, že nepriaznivé snehové pomery nútia voľne žijúcu zver stiahnuť sa z lesov a vyšších polôh do údolí a do blízkosti ľudských obydlí. Tam navštevujú najmä poľnohospodárske polia, kde často narobia veľké škody na oziminách alebo repke.

Častým javom pri zveri ťažko skúšanej zimou je dočasná strata plachosti. Ich znížená plachosť však nesúvisí s chorobou, ale s vyhladovaním a fyzickým vyčerpaním. V minulých obdobiach, keď aj v nižších polohách bývali ešte tuhé zimy, som takýto jav pozoroval niekoľkokrát. Pamätám si najmä jeden rok, keď snehová pokrývka bola dlhšiu dobu extrémne vysoká. Vysoká zver sa vtedy stiahla ku kŕmidlám a pri ich dopĺňaní poľovníkmi od nich neušla, len sa vzdialila na pár metrov, kde trpezlivo čakala. Po doplnení krmiva sa k nim vrátila ešte skôr, ako poľovníci zašli za blízky hrebeň.

Pri vysokých stavoch snehu trpí najmä zajačia a srnčia zver. Vzhľadom na ich veľkosť majú najviac zamedzený prístup k potrave. Aj ťažšie kopytníky ako jelene, daniele alebo diviaky to pri vysokých vrstvách snehu majú komplikované. Hlboký sneh im sťažuje pohyb pri hľadaní potravy a pri úteku pred predátormi. V nepriaznivých snehových podmienkach trpí aj muflónia zver. Ich pomerne krátke nohy nedokážu prekonať návaly snehu. Zamrznutá vysoká snehová pokrývka je doslova pohromou pre staršie barany, ktoré si môžu v tomto období na tvrdom snehu poraniť nadmerne vyvinuté semenníky, následkom čoho často hynú.

Text a foto Ing. Ľubor Čačko

Hlodavce, záchranári hôr

Erupcia hory Saint Helens v máji 1980 bola najničivejšia sopečná udalosť v americkej histórii, ktorá si vyžiadala 57 obetí a spôsobila ohromujúce ekologické škody. Tvárou v tvár devastácii boli vedci otvorení netradičným nápadom, ktoré by mohli urýchliť proces obnovy. Vypustili tam teda na jeden deň hlodavce Thomomys talpoides pripomínajúce sysle. Často sa považujú za škodce, poznamenal mikrobiológ Michael Allen z Kalifornskej univerzity v Riverside, ale my sme očakávali, že starú pôdu presunú na povrch a tam dôjde k obnove.

Pred vypustením hlodavcov sa z pemzových dosiek, na ktoré erupcia hory St. Helens premenila pôdu, vynorilo len asi tucet rastlín. Šesť rokov po tom, čo boli hlodavce umiestnené na dva pozemky pemzy na jeden deň, sa tam však darilo už 40 000 rastlinám. Oblasť naokolo bola pritom naďalej neúrodná. Prínos toho jediného dňa sa prejavuje doteraz – aj po 40 rokoch mikrobiálne spoločenstvo, ktoré sa na pozemkoch vytvorilo, konkrétne mykorízne huby, umožňuje, aby sa v tejto oblasti darilo rastlinám. Ukázalo sa, že nemôžeme ignorovať vzájomnú závislosť všetkých súčastí prírody, najmä tých, ktoré nevidíme, ako sú mikróby a huby, skonštatovala mykologička Mia Maltzová z Connecticutskej univerzity.

Zo stránky Popular Mechanics spracovala BP

Vliv vrcholového sportu na ženskou plodnost: Vědci otevírají otázky, které byly donedávna tabu

Na otázku, zda neplodnost ohrožuje vrcholové sportovkyně více než jiné ženy, nelze jednoznačně odpovědět. Podle výzkumnice v oblasti sportovních cvičení na Univerzitě v Loughborough Emmy Pullenové nedostatek informací jen potvrzuje to, jak nedostatečně jsou sportovkyně zkoumány ve srovnání s jejich mužskými protějšky. „S rostoucí profesionalizací ženských sportů a s větším počtem sportovkyň než kdykoli předtím vidíme, jaké to má důsledky,“ podtrhla Pullenová pro rozhlasovou stanici BBC, která o tématu informovala.

BBC přinesla v této souvislosti příběh Laury Kennyové, nejúspěšnější cyklistky a olympioničky v historii Velké Británie. Držitelka pěti zlatých olympijských medailí dávala sportu maximum. „Do každého tréninku i závodu jsem šla na sto procent. Když mi po závodě nebylo zle, ptala jsem se sama sebe, jestli jsem se dostatečně snažila,“ říká.

Kennyová v průběhu úspěšné sportovní kariéry porodila dvě děti. V roce 2017 se jí narodil syn, o šest let později přibyl druhý. V listopadu 2021 ale potratila, o pár měsíců později prodělala mimoděložní těhotenství. Protože početí prvního syna a celé těhotenství bylo bezproblémové, byly tyto události pro sportovkyni šokem. Podobné zkušenosti sdílely i další sportovkyně a otevřely tak otázku, zda může mít vrcholový sport škodlivý vliv na plodnost žen, které se mu věnují.

Podle Geery Nargundové, konzultantky londýnské Nemocnice svatého Jiří a zdravotní ředitelky společnosti Create Fertility, jsou větší potíže vrcholových sportovkyň oproti jiným ženám velmi pravděpodobné. Důvodem je potenciální narušení menstruačního cyklu.
Když mozek kvůli nedostatku energie „vypne“ ovulaci

Vrcholovým sportovkyním hrozí nepravidelná menstruace či její úplné vynechání vlivem obrovské zátěže v kombinaci s nízkým kalorickým příjmem. Pokud sportovkyně nejedí dostatečné množství jídla, aby udržely krok se spalováním kalorií, není zastavení menstruace na několik měsíců i let ničím výjimečným. Přerušovaná menstruace se týká téměř dvou třetin sportovkyň, kromě vytrvalostních sportů stejného počtu dosahují také gymnastky, baletky nebo krasobruslařky. V běžné populaci jde o problém pouze dvou až pěti procent žen.

Chybějící menstruace může být známkou toho, že nedochází k ovulaci. Přestože si odborníci nejsou zcela jisti, jak k zastavení ovulace dochází, na vině je zřejmě už zmíněný nedostatek energie. „Začíná to v hypotalamu, který zajišťuje stav výživy v těle. Pod ním se nachází továrna na hormony – hypofýza. Ta za normálních okolností uvolňuje hormony, které putují do dělohy a vaječníků a řídí měsíční menstruační cyklus a uvolňování vajíčka, což umožňuje otěhotnění. Pokud však hypotalamus není spokojený, tento proces se poruší a ovulace nenastane,“ popisuje BBC s tím, že pokud mozek vyhodnotí, že v těle není dostatek volné energie, která je k těhotenství potřeba, reprodukci „vypne“.

Do nepravidelnosti cyklu se však může propsat i řada jiných faktorů. Kromě produkce hormonů může jít o stres, který v mnoha případech sportovní tréninky a soutěže provází. Přestože je narušení menstruace a uvolňování vajíček nejzřetelněji rozpoznaným dopadem na plodnost sportovkyň, po ukončení profesionální kariéry by se situace měla vyřešit. Ženský sport jako nedostatečně prozkoumaná oblast

Pokud se ženě povede otěhotnět, stále ji ohrožuje mimoděložní těhotenství a potrat. Geera Nargundová u nich sice přímou souvislost se sportem nevidí, nicméně existuje podle ní potenciální spojení mezi příliš intenzivním cvičením v prvních třech měsících těhotenství a potratem. I zde ale k jistotě tohoto tvrzení chybí dostatek výzkumů.

Dánská studie z roku 2007 na základě sledování více než 90 tisíc žen naznačila, že čím více ženy cvičí, tím je riziko potratu vyšší. Výsledky je podle Nargundové třeba brát s rezervou, protože způsob, jakým byla studie navržena, znamená, že mohou existovat i jiná vysvětlení, kterými se výzkumníci vůbec nezabývali.

„Pokud jde o sport, cvičení, hormonální rovnováhu a reprodukci, musíme provést mnohem více výzkumů,“ říká Nargundová. Na nedostatečný počet studií upozornila také Masarykova univerzita v Brně: „Obecně jsou ženy ve výzkumech sportovních věd zastoupeny méně než muži. Data studie dokonce ukazují, že pouze šest procent všech sportovně zaměřených publikací z let 2014 až 2020 zahrnovalo pouze ženy. Zejména přítomnost menstruačního cyklu je důvod, proč jsou ženy z výzkumů často vyřazovány, ačkoli se jedná o jeden ze základních ukazatelů zdraví žen,“ píše Masarykova univerzita ve své zprávě, kterou zároveň vyzývá ženy k zapojení se do výzkumu na toto téma.

Přestože odpověď na otázku, kolik pohybu na vrcholové úrovni je už moc, není jednoznačná, Laura Kennyová kvituje, že se o problematice v současnosti více mluví. „Byla bych ale upřímně ráda, kdyby byla diskuze mnohem otevřenější,“ říká.

Nesahejte bez dovolení na asistenční psy. Kampaň ukazuje, jak tím můžete ublížit lidem, kterým pomáhají

Ani pokud je asistenční pes seberoztomilejší, nehlaďte ho nebo se jinak nesnažte upoutat jeho pozornost. Můžete tím totiž hodně ublížit člověku, kterého pes doprovází. Čtyřnozí pomocníci potřebují pro výkon své práce klid a nevhodné zásahy okolí, byť mnohdy myšlené v dobrém, mohou způsobit velké problémy. Upozorňuje na to nová osvětová kampaň organizace Helppes – Centrum výcviku psů pro postižené. Ta ukazuje konkrétní nepříjemné situace ze života asistenčních a vodících psů a „jejich“ lidí, které způsobilo okolí nerespektováním potřeb zvířete a člověka.

„Trpím PTSD (posttraumatická stresová porucha – pozn. red.). V obchodě čekám ve frontě, svého psího asistenta mám v pozici mezi nohama tak, aby mi udělal prostor, aby se ke mně lidé nepřibližovali příliš nablízko. Už jenom z toho, že jsem v obchodě mezi lidmi, jsem v malé úzkosti, a najednou mi cizí člověk začne mluvit na psa… v hlavě mi běží: Musím to zvládnout! Dlouhou dobu se přemáhám, abych řekla alespoň ‚nehladit‘. V tu chvíli mám větší a větší úzkost, klepu se, cítím, že mi za chvíli přestanou fungovat nohy a přijde záchvat a omdlení. V lepším případě opustím frontu a dám Bakovi povel vyveď, ale nenakoupím, a do dalšího obchodu se už ten den neodvážím,“ popisuje jedna z žen jednu z mnoha nepříjemných situací, se kterými se běžně setkávají lidé, kteří potřebují asistenční či vodící psy pro zvládnutí svého postižení či zdravotního omezení.

A tady je další nepříjemná zkušenost jiné ženy: „Sedíme v autobuse, Arinka v klidu sedí u syna – autisty. Plně se soustředí na Káju, aby byl v relativním klidu, a najednou přistoupí člověk a začne se blížit k Arince. Vidím, že se schyluje k tomu, že jí pohladí. Ale je to mžik a já nestíhám reagovat a upozornit ho, ale zároveň vím, že v tu chvíli syn dostane záchvat, protože nezvládne, aby na jeho pomocnici sahal cizí člověk. Ve chvíli kdy na psa cizí člověk sáhne, syn dostává záchvat, křičí, nadává, chce utéct pryč…“

Právě na takové negativní zkušenosti lidí, kterým pomáhají asistenční a vodící psi upozorňuje nová osvětová kampaň organizace Helppes nazvaná Na cizí psy se nesahá. Ta prostřednictvím konkrétních situací asistenčních psů a „jejich“ lidí upozorňuje na to, jaké negativní důsledky má nevyžádaný kontakt okolí na práci těchto zvířat – a v důsledku toho i stav toho, komu pomáhají.

V sérii černobílých fotografií Tomáše Teglého se objevuje zcela nový úhel pohledu na obtěžování. To, co na první pohled působí jako situace, ve kterých k nám promlouvají lidé o svém nepříjemném zážitku, jsou ve skutečnosti pomyslné citace asistenčních i běžných psů. Jejich „svědectví“ lidem pomůže pochopit, že i laskavý kontakt může být nepřiměřeným zásahem do jejich osobního a pracovního prostoru.

Pro člověka s postižením či jiným zdravotním omezením je pes nepostradatelným společníkem, který mu pomáhá najít správnou cestu, podávat nejrůznější předměty a leckdy i udržet křehkou duševní rovnováhu. O to důležitější je, aby měl pes pro výkon své práce klid a mohl dobře spolupracovat s člověkem, kterému pomáhá zvládat běžné fungování. „Obtěžování asistenčních psů je častý problém, a to zejména pro naše klienty. Lidé stále často nechápou, že asistenčního psa může potřebovat i osoba, na které na první pohled žádný handicap není viditelný – nemá bílou hůl, ani nesedí na invalidním vozíku,“ vysvětluje Zuzana Daušová, ředitelka organizace Helppes – Centrum výcviku psů pro postižené, která pomáhá lidem s postižením zvyšovat kvalitu jejich života prostřednictvím speciálně vycvičených psů. Za dobu svého fungování dokázal Helppes vycvičit a předat téměř 350 psích pomocníků, kteří se stali partnery lidí s nejrůznějšími typy zdravotního postižení či omezení.

Zásadní je pochopit, že asistenční a vodící psi nejsou běžní domácí mazlíčci, ale profesionálové vykonávající důležitou práci. A přesně tak je třeba k nim přistupovat, i když mají na rozdíl od lidských asistentů srst a čtyři nohy. „Pro samotné psy je nevyžádaný kontakt špatně zejména proto, že práce pro osoby s postižením nezávisí pouze na jejich výcviku, ale především na vztahu mezi psem a jeho člověkem. A právě hlazením, mazlením a odměňováním se vztah mezi člověkem a psem upevňuje. Proto ‚výsada‘ hlazení a odměňování patří vždy pouze majiteli psa, nikomu jinému,“ zdůrazňuje Daušová.

A vysvětluje, že je na místě dodržovat několik základních pravidel. Na asistenčního psa nemluvte, nehlaďte ho ani nedrbejte, přestože vás k tomu jeho přívětivý výraz neodolatelně láká. Pokud si nemůžete pomoci, zeptejte se jeho pána, zda s pohlazením souhlasí, neberte však jako urážku, pokud odmítne. „U osob s PTSD či poruchou autistického spektra může hlazení psa spustit i ataku paniky, strachu či záchvatu. Tito lidé se většinou nedokážou bránit a říci rázné ne. Svého psa mají naopak naučeného, aby jim vytvářel prostor a odstup od cizích lidí. Navíc jakýkoliv pes, nejen asistenční, je něčí majetek, a sahat na něj bez dovolení je stejné jako se začít dotýkat bez dovolení cizích věcí,“ vysvětluje Daušová.

Respektování osobního prostoru nejen asistenčních a vodících, ale všech psů považuje za naprostý základ také veterinární lékařka Martina Načeradská, která vede vlastní kliniku na Praze 10 a dlouhodobě se věnuje také poruchám chování u psů a koček. „Tuto osvětovou kampaň velmi vítám, protože názorně ukazuje, proč je důležité respektovat základní pravidlo, že na cizí psy se bez dovolení nesahá. Rozhodně neplatí, že pokud se pes pohybuje ve veřejném prostoru a vypadá přátelsky, tak se ho může kdokoliv dotýkat. Ne všichni psi vyhledávají kontakt s cizími lidmi a pro některé z nich je to vyloženě stres, který může vést k velmi nepříjemné reakci z jejich strany. Je pak nesmysl obviňovat zvíře, které pouze jasně říká, že člověk překročil hranice,“ popisuje Načeradská.

Za nevyžádaným kontaktem vůči asistenčním psům mnohdy stojí i stále přetrvávající mýtus, že tato zvířata „trpí“ a je potřeba je litovat. Realita je ale přesně opačná. „Psí pomocníky není nutné litovat, nejsou to žádní ‚upracovaní‘ chudáci, ale psi, kteří byli pro toto poslání vybráni a svou práci dělají s láskou, kterou jim jejich paničky a páníčci bohatě oplácejí – jsou se svým psem 24 hodin denně, chodí spolu do práce, za vzděláním i za zábavou a je jim dopřán i plnohodnotný psí život – procházky, volný pohyb, hry s páníčky a jejich rodinami i s psími kamarády,“ vysvětluje Doušová.

Zmíněný mýtus podle ní navíc škodí nejen zvířatům, ale i lidem, které psi doprovází. „Setkala jsem se s tím mnohokrát a velmi mi to vadí. Vždy si totiž představím, jak taková tvrzení zapůsobí například na člověka s PTSD, na autistu nebo na epileptika a jaké to pro ně může znamenat rozrušení a následky na jejich zdravotní stav,“ dodává s tím, že za podobnými tvrzeními je i naprostá neznalost toho, jak psi fungují a co potřebují. „Každý pes, nejen psi plemen pracovních, touží po alespoň minimální spolupráci s člověkem. Pes není šťastný v nicnedělání, potřebuje mít jasno i v tom, co se smí, a co ne,“ vysvětluje

K psí „přirozenosti“ navíc patří být prospěšný a různým způsobem spolupracovat s člověkem – s ohledem na to, o jaké plemeno či o křížence jakých plemen se jedná. „Představa, že asistenční pes ‚trpí‘ při práci a ocení pohlazení či jiný zájem, je nesmysl. Jde o pečlivě vybraná a cvičená zvířata, pro které je to smysluplná činnost, kterou nejen dělají rádi, ale dokonce i potřebují ke své spokojenosti,“ přibližuje Načeradská s tím, že psi obecně jsou nadšení, pokud mohou plnit různé úkoly. I domácí mazlíček se může například naučit hledat ztracené věci, uklízet svoje roztahané hračky nebo nosit špinavé prádlo do pračky: „Bohužel řada lidí nabízí svým psům zcela nesmyslné aktivity, například jim hodinu jen hází míček, místo toho, aby skutečně využili potenciál, která zvíře má a zaměstnali jeho mozek. Psi nám pomáhají rádi, chtějí být člověku prospěšní a právě proto, jsme je vyšlechtili. Proto respektujme jejich potřeby a věnujme se jim,“ uzavírá.

Lebka z Efesu nepatřila sestře královny Kleopatry

Krátký, ale pestrý život Arsinoé IV. A o konci hezké hypotézy.

Mezioborový výzkumný tým vedený antropologem Gerhardem Weberem z Vídeňské univerzity společně s odborníky z Rakouské akademie věd analyzoval lebku, která byla nalezena v roce 1929 v ruinách Efesu. Dlouho se spekulovalo, že by mohlo jít o ostatky Arsinoé IV., sestry slavné královny Kleopatry. Nejnovější antropologické analýzy však ukazují, že se jedná o ostatky chlapce ve věku 11 až 14 let, který trpěl patologickými vývojovými poruchami. Jeho geny ukazují na původ v Itálii nebo na Sardinii (takže s největší pravděpodobností „Říman“).

Arsioné IV. se do Efesu dostala po řadě politicko-vojenských peripetií, víceméně do vyhnanství (viz Wikipedia.cz), kdy měla na rozkaz Caesara setrvávat v okrsku slavného Artemidina chrámu. Kleopatra s pomocí Marka Aurelia ji ale „pro jistotu“ stejně nechala zavraždit.

Lebka byla objevena v nádherném sarkofágu na hlavní ulici někdejšího Efesu, podle první analýzy šlo o pozůstatky asi 20leté ženy. Evidentně se jednalo o pohřeb významné osoby. Při pozdějších vykopávkách v roce 1982 byl objeven i zbytek těla (tentokrát však nikoli v sarkofágu, ale ve výklenku v předsíni pohřební komory). Navíc se ukázalo, že příslušný dům (nazvaný Oktagon) byl svou architekturou nějak odvozen od majáku na ostrově Faros (po Artemidině chrámu další ze Sedmi divů světa). A tak vznikla hypotéza, že mohlo jít právě o Arsioné. Moderní metody analýzy nyní vedly k závěru, že svým stářím by lebka celkem celkem odpovídala úmrtí Arsinoé IV. (41 př. n. l.) a dále, že lebka a zbytek kostry skutečně patří jedné osobě. Nicméně genetická analýza zjistila v lebce i stehenní kosti přítomnost chromozomu Y, jednalo se tedy o muže. Morfologické hodnocení lebky a údaje z mikro-CT navíc ukázaly, že chlapec z Oktagonu byl ještě v pubertě, bylo mu 11 až 14 let. To potvrzují i snímky zubních kořenů. Zřejmě však trpěl patologickým vývojem. Jeden z jeho lebečních švů, který se normálně spojuje až ve věku 65 let, byl již uzavřen, a lebka měla proto velmi asymetrický tvar. Nejvýraznějším patologickým rysem byla nedostatečně vyvinutá horní čelist, která byla neobvykle skloněná směrem dolů, což pravděpodobně vedlo k velkým problémům se žvýkáním.

Příčina vývojových poruch zůstává nejasná. Mohlo jít například o nedostatek vitaminu D. K podobnému vzhledu vedou také genetické choroby, jako je Treacherův Collinsův syndrom.

Gerhard W. Weber et al, The cranium from the Octagon in Ephesos, Scientific Reports (2025). DOI: 10.1038/s41598-024-83870-x Zdroj: University of Vienna / Phys.org

Lebka z Oktagonu v Efesu. Credit: Scientific Reports (2025). DOI: 10.1038/s41598-024-83870-x

Přehrávač VLC dostane geniální novinku - umělá inteligence vytvoří titulky v reálném čase

• Oblíbený nástroj pro přehrávání videa VLC chystá integraci umělé inteligence
• Ta umožní v reálném čase vytvářet titulky ve více než 100 jazycích a bez nutnosti internetového připojení
• Kdy se dočkáme spuštění této novinky prozatím není známo

Jedním z prvních programů, který si novopečený majitel notebooku libovolné značky patrně do svého zařízení stáhne, je program na přehrávání audio a video souborů. Mezi ty nejpopulárnější na světě patří dlouhodobě VLC od společnosti VideoLAN, který si poradí prakticky s jakýmkoli typem zvukového či video souboru, přičemž navíc disponuje nízkou náročností na systémové prostředky, velmi jednoduchým ovládáním nebo podporou pro externí titulky. A právě v poslední zmíněné oblasti se ještě hodlá zlepšit.

Titulky bez čekání? Žádný problém!

Ne vždy totiž k danému videu máme k dispozici také titulky a když už k dispozici jsou, ne vždy mají odpovídající kvalitu. Právě tento nedostatek chce VideoLAN u svého stěžejního produktu jednou pro vždy vyřešit. Jak? No přece s pomocí umělé inteligence. Na veletrhu CES v Las Vegas společnost demonstrovala schopnosti jejich AI, která dokáže v reálném čase vytvářet titulky k videu, a to rovnou ve více než 100 jazycích a kompletně offline.

„Zároveň máme automatický překlad, který titulky přeloží do vašeho jazyka,“ říká prezident společnosti VideoLAN Jean-Baptiste Kempf a plánuje podporu více než 100 jazyků. „Důležité je, že to běží na vašem počítači lokálně, offline, bez jakýchkoli cloudových služeb. Běží to přímo uvnitř spustitelného souboru.“ Titulky vytvořené umělou inteligencí firma již nějakou dobu vyvíjí ve formě zásuvného modulu využívající systém rozpoznávání řeči Whisper od OpenAI, ale tato ukázka je nejspíše přímo integrována do aplikace VLC a generuje přeložené titulky v reálném čase. Zatím bohužel není známo, kdy bude tato funkce k dispozici široké veřejnosti.

Fotbalisty na střídačce zahřeje chytrý návlek s nanovrstvou a powerbankou

Zimu na střídačce zná každý fotbalista od okresních soutěží až po Premier League. Tělo, hlavu a ruce ochráníte před chladem vrstvami, ale kopačky nejsou žádné zimní boty, a tak jsou chodidla a kotníky v chladných dnech brzy úplně ledové. Řešení přináší návlek s aktivním zahříváním a nanovrstvou, který jsme vyvinuli na katedře hodnocení textilií Fakulty textilní Technické univerzity v Liberci.

„Na nápadu, který je ve světě ojedinělý, jsme pracovali asi rok. Výsledkem je vak ze smart textilie s integrovanými třemi vyhřívacími destičkami v podšívce, které berou energii z powerbanky. Do fusaku vleze hráč i v kopačkách a přetáhne si ho až na stehna. Celé je to bezdrátové, i ve vysokých mrazech drží komfortní teplotu kolem 25 stupňů a díky vrchní nanomembráně je vak odolný i proti dešti nebo profouknutí. Z pohledu vývojářů v oblasti textilu tedy nabízíme ideální řešení pro zmrzlé nebo deštivé a větrné dny na fotbalové střídačce,“ říká Roman Knížek, vedoucí katedry hodnocení textilií Fakulty textilní Technické univerzity v Liberci (FT TUL).

S nápadem se obrátil na katedru Karel Kozma, zakladatel a šéf vlastní fotbalové akademie, trenér a aktivní fotbalista.

„Celý život hraju fotbal a vždycky mě až ochromoval pocit promrzlých nohou na střídačce. Nejhorší situace nastávají vždy v zimní přípravě, když třeba v lednu hrajete až druhou půli, za chvíli vám začne být od nohou ukrutná zima a to se pak těžko rozběhává. To samé nastává opačně, pokud jdete dolů a musíte zůstat na lavičce pro případné dostřídání. Zná to každý fotbalista, od okresu až po nejvyšší světové soutěže. Účinné a jednoduché řešení ale dosud neznal nikdo,“ říká Karel Kozma.

Ve spolupráci s katedrou hodnocení textilií už vznikla sada prvních fusaků ve skladném a praktickém balení. Vše je navrženo tak, aby si kluby mohly nahřívací textilní botičky i obaly nechat potisknout svým logem, a sladit tak tento produkt s klubovým designem. Správný střih botičky navrhoval další partner projektu, liberecká firma KWAK, která šila také prototypy.

„Ladili jsme prototypy letos v létě, a abychom nastavili přísná kritéria, zavřeli jsme kolegu na celý poločas, tedy 45 minut, do velkého mrazáku. Botička i v tomto extrému, kdy teploměr ukazoval až – 15° C, udržela na nohách komfortních 25 stupňů,“ říká Karel Kozma.

„Bylo pro mě až neuvěřitelné, že s tím nápadem zatím nikdo nepřišel, až pan Kozma. Zjistili jsme, že i hráči prvoligových týmů dostanou na střídačce deku, případně jim nahřívají kopačky před zápasem v sauně v šatně nebo v napařovacím zařízení, které je ale nepraktické na manipulaci a je navíc zdrojem vlhkosti. Jsem rád, že jsme pomohli najít řešení. Propojuje se tu věda s praktickým využitím a byznysem, navíc se zapojením českých firem. Takové projekty mi na univerzitě dávají smysl,“ říká Roman Knížek a dodává, že smart návlek chrání užitný vzor.

Nahřívací botičky nemusí zůstat pouze na fotbalových střídačkách, výhledově mohou sloužit i dalším cílovým skupinám.

„Využít by je mohli například senioři nebo lidé na vozíku,“ dodává Karel Kozma.

Autor: Radek Pirkl

Zdroj: Technická univerzita v Liberci

Vlků v Česku přibývá, mají tu dostatek potravy. Na Šumavě patří do jejich jídelníčku i bobři

Na Slovensku letos můžou lovci zastřelit 74 vlků. Umožnilo jim to přes protesty ochránců přírody a řady odborníků Ministerstvo životního prostředí. V Česku se vlci střílet nesmějí a poslední šelma byla legálně odlovená zřejmě před 110 lety v Beskydech. Počet vlků v Česku v posledních letech roste a to kvůli tomu, že mají dostatek potravy. V lesích je totiž dlouhodobě přemnožená spárkatá zvěř.

Přírodovědci odhadují, že se populace šelem v Česku ještě zvětší. Zatím se na našem území pohybuje podle hrubých odhadů Agentury ochrany přírody a krajiny zhruba 300 vlků ve 30 až 40 smečkách.

Jedinými legálními úlovky jsou snímky z fotopastí, ze kterých ale není poznat, o jakého vlka se jedná. Tyto šelmy nemají typickou kresbu srsti jako třeba rys a pro určení vlků je potřeba biologický materiál, obvykle trus, moč nebo srst. Vlci v šumavském Národním parku dostávají i obojky.

„Teď má obojek pět zvířat. Z trusu poznáme, co je jejich potrava, z genetického rozboru samozřejmě pohlaví a třeba příbuznost ke smečce. Také třeba bezpečně víme, že vlci chovaní v zajetí v Srní z výběhu neutíkají a že se zatím neobjevil kříženec vlka a psa. To se stává výjimečně a takové zvíře bychom museli odstranit.“

Rozbor trusu prokázal, že přes 90 procent potravy vlka na Šumavě tvoří vysoká zvěř a divočáci, velmi okrajově hospodářská zvířata a z několika procent i bobři. To je podle biologa z České zemědělské univerzity Aleše Vorla dané tím, že se na Šumavě překrývají areály výskytu vlka a bobra.

„Bobr je druhá nebo třetí nejčastější kořist vlka. Nikde jinde se to neprojevuje tak silně jako na Šumavě. Ale třeba na Sibiři nebo v Kanadě vlk běžně bobry loví, tvoří až třetinu jeho potravy.“

Na Šumavě žije osm vlčích smeček a to je podle odhadů zhruba 30 až 40 vlků. Podobné je to v severních Čechách, na jiných místech je podle Jindřišky Jelínkové z Agentury pro ochranu přírody a krajiny vlků méně.

„První vlci přišli ze severu z Lužických hor a bylo to tím, že Polsko zavedlo přísnou ochranu vlků. Máme vlky osídleno naprosto celé pohraničí kromě jižní Moravy. Tam určitě není.“

Chráněný predátor

Vlk je vrcholový predátor, ohrožují ho pouze přírodní podmínky, ilegální lovci nebo automobily. Jindřiška Jelínková připomíná poslední zaznamenaný případ přejetého vlka na dálnici D1 z října minulého roku. „Na 14. kilometru chybí ohrazení a zvířata, která jdou okolo po linii dálnice, tam přecházejí. Ležela tam i mrtvá liška. Ročně zemře pod koly maximálně pět vlků.“

V Česku se na rozdíl od Slovenska vlci střílet nesmějí i proto, že Česko podle Jindřišky Jelínkové přijalo jinou evropskou směrnici. „U nás je přísně chráněný, na Slovensku je v kategorii druhu, který je možné obhospodařovat lovem.“

Například na Šumavě se objevila první vlčí smečka v roce 2017 a od té doby podle mluvčího Národního parku Jana Dvořáka klesá množství odlovené zvěře. „Počet střelených kusů spárkaté zvěře pokles o polovinu, což možná souvisí s tím, že stavy zvěře snižují vlci. My bychom byli rádi, kdyby se časem o redukci zvěře starali jenom predátoři.“ Přímou souvislost ale zatím biologové hledají, a Aleš Vorel na výsledky teprve čeká. „Je to hypotéza, na které právě pracujeme.“

300 vlků v pohraničních horách není podle biologů zdaleka ještě vrchol, očekávají, že kvůli přemnožené zvěři budou tyto šelmy v Česku ještě přibývat. Například na Slovensku, které je rozlohou dvoutřetinové, žije vlků zhruba dvojnásobek.

Na hospitalizaci kvůli závislosti čekají pacienti i půl roku. Mezi pacienty jasně převažují alkoholici

Na volné lůžko pro zahájení léčby závislosti čekají někteří pacienti i půlrok. I proto v poslední dekádě vznikají soukromá zařízení, kde není péče hrazená zdravotní pojišťovnou. Na nedostatečné kapacity pro léčbu závislých upozorňuje ve svých výročních zprávách Národní monitorovací středisko pro drogy a závislosti, pro ČTK a Českou televizi potvrdil tento stav bývalý primář Adiktologické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze Petr Popov. Mezi léčenými jasně převažují závislí na alkoholu, kteří tvoří nadpoloviční většinu hospitalizovaných.

Hospitalizovaných závislých bylo v roce 2023 téměř 13 tisíc, zhruba polovina z nich poprvé. Dalších skoro 40 tisíc nemocných se léčilo ambulantně. Lůžek pro akutní řešení odvykacího stavu, takzvanou detoxikaci, bylo v České republice předloni 214, vyhrazených lůžek v psychiatrických nemocnicích 555. Terapeutické komunity měly 275 lůžek a 294 lůžek bylo jako chráněné bydlení v programech následné péče.

„Dnes v České republice, když někdo potřebuje zahájit léčbu závislosti, vždycky narazí na to, že nejsou schopni ho přijmout okamžitě. Čekací doby jsou v řádu týdnů a měsíců, někde i půl roku,“ uvedl Popov, pod jehož odborným vedením vzniklo nové soukromé sanatorium Libella v Doubravčicích na Kolínsku.

Většina krajů popisuje podle zprávy Národního monitorovacího střediska pro drogy a závislosti stávající síť služeb jako minimální či nedostačující, obzvlášť nízká dostupnost je v Karlovarském kraji. „V posledním desetiletí se rozvinul privátní segment služeb… Tyto programy nejsou součástí sítě služeb hrazených z veřejných zdrojů a jejich klienti nejsou hlášeni do informačních systémů o klientech adiktologických služeb,“ uvádí zpráva. Nejvíc jich je podle ní v Praze a okolí.

Podle Popova vznikla většina léčeben na přelomu 19. a 20. století, což definuje prostředí po pacienty, ve kterém lidé obvykle stráví několik měsíců. „Dříve bývaly běžné i ložnice s 20 lůžky. Snaží se prostředí zlepšovat, ale pořád jsou tam minimálně tři nebo čtyři postele,“ doplnil. Soukromníci podle něj mají možnost udělat prostředí přívětivější, nabízejí například jednolůžkové pokoje s vlastním sociálním zařízením.

Více než polovina závislostí na alkoholu

Nejčastěji se podle Všeobecné zdravotní pojišťovny (VZP) za rok 2023 lidé léčili se závislostí na alkoholu (56 procent), s kombinací drog (14 procent), na tabáku (10 procent) a lécích (5,5 procenta). Z nelegálních látek nejvíc lidí řešilo svou závislost na stimulantech, jako je pervitin (6 procent) nebo opiátech typu heroin (5 procent). Závislí na konopí, které je v ČR nejčastěji užívanou nelegální drogou, tvořili 2,2 procenta. Celkem VZP na léčbu závislostí vydala téměř 1,5 miliardy korun, za pět let částka vzrostla o 40 procent.

Výdaje veřejných rozpočtů na řešení závislostí se za pět let zvýšily o polovinu, v roce 2023 byly 1,4 miliardy korun. Zhruba třetina roční nákladů, 466 milionů Kč, šlo předloni na služby minimalizující rizika spojená s užíváním drog, takzvanou harm reduction, jako je bezplatné testování nebo výměna injekčních stříkaček. Provoz záchytných stanic stál předloni 176 milionů korun, což byla zhruba osmina veřejného rozpočtu na adiktologické služby. Za pět let stoupla částka na dvojnásobek.

Opravení domestikační mutace pomohlo k časnější úrodě rajčete

Editace genomu se systémem CRISPR-Cas obvykle souvisejí se zaváděním žádoucích nových mutací. Výzkumný tým Swiss University of Lausanne teď ale ve fascinující studii názorně předvedl, že tento genetický editor je možné využít i k opravení samovolně vzniklých mutací.

Jako lidé domestikujeme rostliny už dlouhé tisíce let. Co bylo původně zábavou lovců-sběračů, se stalo nezbytnou součástí přežití zemědělských společností. Lidé dlouho víceméně neúmyslně vybírali rostliny s žádoucími vlastnostmi, čímž časem docílili lepší úrody. Občas se ale se žádoucími mutacemi svezly i ty nežádoucí, které mají negativní vliv na růst či další vlastnosti plodin. Jde o takzvanou „cenu za domestikaci.“

Sebastian Soyk a jeho kolegové použili base editing, aby změnili jedno písmenko z asi 850 milionů v genomu rajčete. Tím napravili nežadoucí doprovodnou mutaci, která vznikla během domestikace rajčete, aniž o ni kdo stál. Badatelé prozkoumali původní mutované i „opravené“ rostliny.

Jak vysvětluje doktorandka Anna Glaus, charakterizovali celkem 72 rostlin rajčete, z nichž sklidili během 2 po sobě následujících dnů 4 500 plodů. Úrodu poté detailně analyzovali, včetně obsahu cukrů.

Díky opravení deleční mutace v genomu domestikovaného rajčete získal švýcarský tým novou odrůdu rajčete, která dozrává dříve. Vzhledem k tomu, že letos v červnu (2025) ve Švýcarsku, doufejme, skončí moratorium na pěstování geneticky vylepšených plodin, budou se možná dít velké věci.

Autor: RNDr. Stanislav Mihulka, Ph.D.

Mastný papír od hamburgerů? Nedá se recyklovat, ale žížaly si na něm pochutnají a vyrobí kompost, říká vědec

Víte, jaký je rozdíl mezi vermikompostováním a klasickým kompostem? „Obě metody mají své výhody, vermikompostování je přírodní proces za pomoci žížal, kdy vzniká daleko kvalitnější kompost,“ vyjmenovává Aleš Hanč, odborník na zpracovávání biologického odpadu a profesor České zemědělské univerzity.

Přehrát audia

„Klasické kompostování je definováno jako aerobní proces zpracování bioodpadů pomocí mikroorganismů, vermikompostování to má podobně, jen se tu navíc přidávají žížaly. U tohoto druhu kompostu ale není možné dosáhnout vysokých teplot – žížaly by uhynuly, proto se kompostuje jinak. Po určité době se přidávají slabé vrstvy, a to tak, aby teplota nevystoupila výš než na 35 stupňů Celsia,“ vysvětluje.

Vermikomposty ale mají vyšší obsah živin i kvalitní organické hmoty, zvýšený obsah prospěšných mikroorganismů a enzymatické aktivity. A také mají vyšší obsah rostlinných růstových hormonů než klasický kompost.

Aleš Hanč se věnuje i bioodpadům a recyklaci. „Vždy se snažím, aby náš výzkum měl i užitek v praxi, ale obracejí se na nás už i přímo samotné firmy, jako například papírna, pro kterou jsme zjišťovali biodegradabilitu – biologický rozklad – potravinářského nepromastitelného papíru. To jsou takové, které se používají třeba na balení hamburgerů.“

„Když je tento papír znečištěný olejem, nedá se klasicky recyklovat. Nemá další využití pro papírenské účely. Zajímalo nás, jestli místo toho, aby šel na skládku nebo do spalovny, by se dal kompostovat nebo vermikompostovat. A výsledky byly kladné: Ano, je to možné,“ doplňuje.

Další firmu produkující textil z přírodních látek – bavlny, lnu, přírodní viskózy – zas zajímalo, jestli je možné tento materiál kompostovat nebo vermikompostovat a jak dlouho tento proces trvá.

„Jedním z výsledků je, že vermikompostování bylo výrazně rychlejší než klasické kompostování. A navíc se materiál z přírodních vláken rozložil jen do tří měsíců.“

„Pro širší využití je vidím ale problém v tom, že většina oblečení je ze syntetických vláken, případně ze směsí syntetických a přírodních vláken. A pokud je něco směs, je to pro recyklaci už jednoznačně problém,“ upřesňuje.

Vzhledem k tomu, že více Američanů má přístup k legalizované marihuaně, méně lidí si nechává předepisovat léky proti úzkosti

Ve státech, kde je legální rekreační užívání marihuany, si méně pacientů nechává předepisovat léky na léčbu úzkosti. To je klíčové zjištění nedávné studie, která byla zveřejněna v časopise JAMA Network Open.

Výzkumníci se dali za cíl zjistit, jak zákony o lékařské a rekreační marihuaně a otevírání marihuanových výdejen ovlivnily počty vydývaných receptů na léky proti úzkosti mezi lidmi, kteří mají soukromé zdravotní pojištění.

Pozorování ptáků je často vstupem do objevování přírody, říká ornitolog a zve na Ptačí hodinku

Přírodě i vědě pomůže každý, kdo se zapojí do pravidelného sčítání ptáků. Česká společnost ornitologická zve veřejnost opět po roce na tradiční akci Ptačí hodinka, která se letos odehrává od 10. do 12. ledna. Poznatky získané při tomto pozorování mají pro odborníky významnou hodnotu.

Přehrát audio

Cílem Ptačí hodinky je poznávání ptačí populace, která v Česku přes zimu pobývá. Zároveň má akce také edukativní a výchovný rozměr, protože se do ní ve velkém zapojuje veřejnost.

„Ptáci jsou často takovým vstupním okénkem pro vnímání a poznávání přírody. Pro mnoho vědců, mezi nimiž se pohybuji, byli ptáci prvotním impulsem k proniknutí do tohoto světa,“ říká ornitolog Jakub Vlček z Biologického centra Akademie věd v Českých Budějovicích

Kdo se chce do pozorování zapojit, musí si primárně udělat čas. Sčítání je nutné věnovat plnou pozornost rovných šedesát minut. Z toho také vychází název akce Ptačí hodinka.

„Je dobré si nachystat nějaký sešit a tužku na zapisování, ale já třeba zaznamenávám rovnou do mobilního telefonu. Můžete použít nějaké příručky, dalekohled, případně fotoaparát, kdyby přilétlo víc opeřenců najednou,“ doporučuje Jan Vlček, který se profesně zabývá evoluční parazitologií právě u opeřenců.

A jaké krmení použít a kde všude je možné ptáky pozorovat? Podrobný návod nabízí webové stránky ptacihodinka.birdlife.cz.

Badatelům z londýnské Queen Mary University a dalších pracovišť se podařilo vložit do myší dědičnou informaci jednobuněčného organismu – trubénky. Dokázali, že se v nich dokážou uchytit geny, které mají savcí, včetně člověka, s trubénkami společné.

Přehrát pořad

To, že se operace povedla, je důkazem toho, že v individuálním vývoji organismů dodnes fungují procesy starší, než je naše mnohobuněčnost. „Evoluce využívá několik genetických mustrů, které se v minulosti osvědčily,“ říká biolog Pavel Stopka.

V pokusu se vědci zaměřili na gen označovaný jako Sox2. Ten je univerzální pro živočišnou říši i mikroorganismy, jako byly mikroskopické trubénky. Dokáže změnit genetický materiál – chromatin – tak, aby geny v něm zabalené začaly vyrábět bílkoviny.

Tím vrací buňky ze stavu, kdy už plní nějakou roli, do režimu buněk kmenových, které se můžou znovu vyhranit různým způsobem. „V roce 2012 za to byla udělena Nobelova cena japonskému profesoru Šinjo Jamanakovi,“ připomíná biolog Lukáš Kratochvíl.

Jak ožila myš za použití starých genů? Co rozhoduje o pohlaví africké žáby? Jak můžou genetici přispět k ochraně želv? Poslechněte si celou Laboratoř. Moderuje Martina Mašková. Debatují biologové Lukáš Kratochvíl a Pavel Stopka, spoluúčinkuje herečka Petra Hobzová.

Season 30 | AI horizonty

Podcast: DOBRODRUŽSTVÍ POZNÁVÁNÍ

AI horizonty - cyklus debat o umělé inteligenci

AI horizonty pořádá AI dětem, TAH a Didaktikon a Nadace Rosy Luxemburgové. Debaty se odehrávají v Kampusu Hybernská.

• 01 AI a kreativita
• 02 AI a právo
• 03 AI a propaganda
• 04 AI a náboženství
• 05 AI a vzdělávání

Season 42 | Sedm hříchů paměti: Jak si pamatujeme a zapomínáme

Podcast: DOBRODRUŽSTVÍ POZNÁVÁNÍ

Sedm hříchů paměti: Jak si pamatujeme a zapomínáme (v originále The Seven Sins of Memory: How the Mind Forgets and Remembers) je kniha Daniela L. Schactera. Předkládá v ní sedm problematických faktorů paměti: zapomínání, roztržitost, paměťový blok, záměnu, sugestibilitu, zkreslování a přetrvávání.

Seasons:

• 01 Sedm hříchů paměti: Jak si pamatujeme a zapomínámeh (1)
• 02 Sedm hříchů paměti: Jak si pamatujeme a zapomínámeh (2)
• 03 Sedm hříchů paměti: Jak si pamatujeme a zapomínámeh (3)
• 04 Sedm hříchů paměti: Jak si pamatujeme a zapomínámeh (4)
• 05 Sedm hříchů paměti: Jak si pamatujeme a zapomínámeh (BONUS)

Daniel Lawrence Schacter (narozen 17. června 1952) je americký psycholog. Je profesorem psychologie na Harvardově univerzitě. Jeho výzkum se zaměřuje na psychologické a biologické aspekty lidské paměti a amnézie, se zvláštním důrazem na rozlišení mezi vědomými a nevědomými formami paměti a v poslední době na mozkové mechanismy paměti a zkreslení mozku a na paměť a simulaci budoucnosti.

Schacter získal bakalářský titul na University of North Carolina at Chapel Hill v roce 1974, magisterský a doktorský titul na University of Toronto v roce 1977 a 1981. Jeho doktorskou práci vedl Endel Tulving. V roce 1978 působil jako hostující výzkumný pracovník na katedře experimentální psychologie Oxfordské univerzity. Zabýval se také vlivem stárnutí na paměť.

Profesor Schacter ve svém výzkumu využívá jak kognitivní testy, tak zobrazovací techniky mozku, jako je pozitronová emisní tomografie a funkční magnetická rezonance. Schacter napsal tři knihy, vydal sedm svazků a publikoval více než 200 vědeckých článků a kapitol. Mezi jeho knihy patří např: Searching for Memory: The Brain, the Mind, and the Past (1996); Forgotten ideas, neglected pioneers: Richard Semon and the story of memory (2001); 1 The Seven Sins of Memory: How the Mind Forgets and Remembers (2001).

Kromě svých knih Schacter pravidelně publikuje ve vědeckých časopisech. Mezi témata, kterými se zabýval, patří např: Alzheimerova choroba, neurověda paměti, age-related memory effects, otázky spojené s falešnou pamětí, paměť a simulace. V roce 2012 v rozhovoru pro časopis American Psychologist uvedl, že náš mozek je jako stroj času, přesněji řečeno funguje jako simulátor virtuální reality.

Season 45 | Zaujalo nás

Podcast: DOBRODRUŽSTVÍ POZNÁVÁNÍ

Episodes:

• 01 | Pero Vaz de Caminha: Dopis králi Manuelovi o nalezení Brazílie
• 02 | Fosco Maraini: Na železnici mezi Bombají a Kalkatou
• 03 | Hana Navrátilová: Tajemný Egypt a české země
• 04 | Miloš Dokulil: Změny Golfského proudu - Příspěvek k hrozivému oteplování Evropy nebo spíše spásonosný zdroj k ochlazování Evropy?
• 05 | Jan Kolář: Vymýcení Brucelózy v Československu
• 06 | František Vyskočil: Od pohárku k pacičkám
• 07 | Zuzana Storchová: O jménech genů a vědcích
• 08 | Petr Jakeš: Vlny hrůzy
• 09 | Tomáš Hájek: Kauzalita, pověry a medicína
• 10 | Vladislav Chvála: Jak daleko jsme od dob Sigmunda Freuda?
• 11 | Gnóze - stvoření jako poklesek
• 12 | Mravenčí farmáři
• 13 | Houby

Season 43 | Kolumbové vesmíru

Podcast: DOBRODRUŽSTVÍ POZNÁVÁNÍ

Ukázky z knihy Kolumbové vesmíru Karla Pacnera. Poutavá knížka zachycuje poměrně krátkou, ale událostmi bohatou historii kosmonautiky.

Kniha vypráví o průkopnících moderní raketové techniky, o poválečných snahách otevřít bránu vesmíru a o hlavním konstruktéru sovětských kosmických raket. Líčí první let člověka do vesmíru, americký kosmický projekt Apollo, úspěšné přistání kosmonautů na Měsíci a nové úkoly posádek kosmických lodí. V závěru uvádí schémata umělých kosmických těles.

Episodes:

• 01 | Měsíční muž z Massachusetts
• 02 | Klub sebevrahů
• 03 | Cesta k nesmrtelnosti
• 04 | Velký krok pro lidstvo
• 05 | Velekněz nacizmu

Po absolvování VŠE nastoupil Karel Pacner v roce 1959 do redakce Mladé fronty, kde pracoval až do odchodu do důchodu.

Věnoval se popularizaci vědy, zvláště kosmonautiky – v létě 1969 byl jedním ze dvou Čechů, kteří byli osobně přítomni u vypuštění Apolla 11 k Měsíci na mysu Canaveral. Od roku 1990 se rovněž věnuje moderním dějinám a historii špionáže. Napsal 60 knih literatury faktu, například Hledáme kosmické civilizace, Osudové okamžiky Československa, Osudové okamžiky XX. století, Doteky dějin, Géniové XX. století, Velmistři špionáže, Tajný závod o Měsíc, Českoslovenští vyzvědači a další. Dostal několik cen za popularizaci vědy i za knižní tvorbu. Knižní rozhovor s Karlem Pacnerem Psaní jako posedlost vyšel necelý měsíc před autorovou smrtí v roce 2021.

Dobrodružství poznávání | Nový nástroj pro Fact-checking

🔍 V rámci projektu CEDMO vytvořil Kempelenův institut inteligentních technologií (KInIT) nástroj, který umožňuje fact-checkerům, ale i široké veřejnosti, prohledávat databázi již ověřených faktů.

Nástroj funguje jednoduše: do vyhledávacího pole zadáte text, který chcete ověřit (například text příspěvku na sociálních sítích nebo webové stránky), a nástroj poté vygeneruje seznam ověřených faktů od řady důvěryhodných institucí.

Nástroj Fact-check finder umí vyhledávat také text v češtině, slovenštině nebo polštině.

ℹ️ Odkaz na tento nástroj naleznete na webových stránkách CEDMO: https://cedmohub.eu/ai-solutions/tools/#1667214532823-e9a80cc2-d21e

🔗 KInIT je nezávislý neziskový institut zaměřený na výzkum inteligentních technologií. V rámci projektu CEDMO se výzkumníci z KInIT společně s kolegy z Českého vysokého učení technického v Praze snaží vyvinout inovativní přístupy na podporu ověřování faktů a OSINT, zlepšit aktivity v oblasti mediální gramotnosti a také posoudit soulad sociálních sítí s regulačními předpisy EU a členských států.

Zdroj: https://www.facebook.com/share/p/CZxrqHPxBHU7q5E6/

Dobrodružství poznávání | Ve vodě rozpustné vitamíny

Mezi hydrofilní (ve vodě rozpustné) vitamíny patří vitamín C a vitamíny skupiny B.

Nejlepším zdrojem těchto vitamínů je plnohodnotná a pestrá strava, užívání vitamínových preparátů je vhodné jen po případné konzultaci s lékařem či lékárníkem.

Nadbytečné množství těchto vitamínů je z lidského organismu vylučováno močí, a proto jsou zásoby těchto vitamínů v těle až na výjimky nízké. Případný nedostatek těchto vitamínů (vlivem zažívacích poruch či špatné životosprávy) se proto projeví rychleji než u skupiny lipofilních (v tucích rozpustných) vitamínů.

👉Vitamín C

patří mezi ty nejznámější vitamíny. Je obsažen v čerstvém ovoci a zelenině, avšak skladováním a případnou tepelnou úpravou těchto potravin se v nich množství tohoto vitamínu rapidně snižuje. Vitamín C se podílí na celé řadě metabolických procesů v těle, jako je například syntéza kolagenu nebo hormonů.

Je také důležitý pro vstřebávání železa. Dále tento vitamín patří do skupiny antioxidačních látek a stejně jako vitamín E chrání buňky před toxickým působením takzvaných volných radikálů. Velmi významnou roli hraje tento vitamín rovněž v imunitních procesech, proto se doporučuje zvýšit přísun vitamínu C při příznacích nachlazení.

Avitaminóza vitamínu C (nazývána také jako kurděje nebo skorbut) spočívá v dlouhodobém nedostatku vitamínu C. S tím se dnes sice již nesetkáváme, ale v dobách, kdy nebyla k dispozici čerstvá zelenina (zimní období), byl tento jev častý.

👉Vitamín B1 – thiamin

je stejně jako ostatní vitamíny skupiny B nezbytný pro metabolické procesy v našem těle (například pro přeměnu glukózy). Podílí se však také na vedení nervových impulzů v organismu. Dnes se s nedostatkem vitamínu B1 již prakticky nesetkáme, ale dříve avitaminóza vitamínu B1 způsobovala onemocnění nervového systému – beri-beri. Tato nemoc se projevovala jako nervová slabost, poruchy citlivosti a hybnosti těla. Přirozeným zdrojem thiaminu jsou neloupané obiloviny či maso, avšak nejbohatším zdrojem B1 jsou kvasnice.

👉Vitamín B2 – riboflavin

Organickou sloučeninu riboflavin můžeme nalézt v droždí, vejcích (žloutku), vnitřnostech (játrech) a mléce. Podobně jako ostatní vitamíny skupiny B je nezbytnou součástí enzymových komplexů v těle. Konkrétně je tento vitamín klíčový pro správný metabolismus kůže a sliznic (například sliznice dutiny ústní). Proto se nedostatek tohoto vitamínu projevuje kožními změnami, zánětem ústních koutků či záněty spojivek.

👉Vitamín B6 –pyridoxin

Tento vitamín se vyskytuje ve třech různých chemických formách – pyridoxol, pyridoxalfosfát a pyridoxalaminfosfát, nejčastěji se však setkáme s označením pyridoxin. Jde o vitamín nezbytný pro správné fungování organismu, přičemž se tyto látky podílejí na metabolismu aminokyselin a tvorbě hemoglobinu (červeného krevního barviva). Pyridoxin je také nutný pro správnou funkci nervového a imunitního systému, kdy se podílí na tvorbě protilátek. Jeho zdrojem jsou opět kvasnice, drůbež, ryby a banány.

👉Vitamín B12 – kobalamin

Souhrnné označení kobalamin se užívá pro následující organické látky se složitou chemickou strukturou (vzorcem) – metylkobalamin, oxyadenosylkobalamin a hydroxykobalamin. Ve starší literatuře se můžeme setkat také s označením kyanokobalamin.

Má specifický způsob, jakým se z potravy vstřebává do těla. Pro vstřebání v tenkém střevě je nutná přítomnost takzvaného intrinsicfaktoru, který je syntetizován v žaludku. Proto je třeba mít v pořádku žaludeční sliznici. Zdrojem tohoto vitamínu jsou pouze potraviny živočišného původu – játra, ryby, vejce nebo mléko. K nedostatku tohoto vitamínu tak dochází u veganů, přičemž je třeba věnovat zvláštní pozornost kojencům veganských matek, kteří jsou ohroženi hypovitaminózou.

Kobalamin je klíčovým vitamínem pro náš organismus, protože hraje významnou roli v metabolismu bílkovin a důležitý je také při syntéze nukleových kyselin – DNA a RNA. Podílí se také na tvorbě červených krvinek (při syntéze hemoglobinu) a má vliv na správnou funkci nervového systému.

👉Kyselina listová (folová)

Jedná se o další velmi významný vitamín skupiny B, který bývá někdy označován také jako vitamín B9. Přirozeným zdrojem tohoto vitamínu jsou rostlinné i živočišné potraviny, jako jsou například salát, rajčata, okurka, vnitřnosti či vejce. Kyselina listová hraje významnou roli v metabolismu bílkovin, je důležitá při syntéze nukleových kyselin a nezbytná v procesu krvetvorby, podobně jako vitamín B12.

Tato látka je rovněž potřebná pro dělení a tvorbu buněk plodu (proces embryogeneze). Velmi obezřetní bychom měli být při nedostatku tohoto vitamínu u těhotných žen, neboť nedostatek kyseliny folové v době těhotenství může být příčinou vzniku vývojových vad plodu.

Zdroj: Nemocnice České Budějovice