Dobrodružství poznávání

Pradávný mikroorganismus pomohl odhalit protein spojený s buněčnou odolností vůči stresu

Výzkumný tým Gabriela Dema z CEITEC Masarykovy univerzity (MUNI) objevil nový protein, který hraje důležitou roli při řízení výroby bílkovin v buňkách jedněch z nejodolnějších a nejstarších typů mikroorganismů na světě. Tento objev přispívá k našemu chápání toho, jak buňky šetří energii a přežívají v extrémním prostředí, což by mohlo vést k novým poznatkům o způsobech, jak se buňky vyšších organismů, včetně těch lidských, přizpůsobují měnícím se podmínkám. Až z Japonska putovaly do Brna na CEITEC MUNI vzorky vzácných pradávných mikroorganismů Pyrococcus furiosus. Tyto mikroorganismy patřící do domény archea se často vyskytují v extrémním prostředí, ve kterém by většina jiných organismů nepřežila – v horkých pramenech, ve slaných jezerech nebo v bažinách uvolňujících metan. Existují na Zemi už miliardy let a patří k prvním formám života. Jsou proto klíčové pro pochopení, jak život na Zemi vznikl a jak funguje i dnes.

Vědci z CEITEC zkoumali spolu s japonskými kolegy, jak tyto organismy žijící ve stresujících podmínkách regulují buněčnou translaci – proces, při kterém si buňka podle genetického návodu vyrábí bílkoviny nezbytné pro její správné fungování. Translace je energeticky velmi náročná, proto vědci předpokládali, že archea ovládají mechanismus, kterým translaci s ohledem na míru stresu pečlivě řídí.

„Když jsme vzorek vložili do kryo-elektronového mikroskopu, objevili jsme novou strukturu – doposud neznámý protein aRDF, který způsobuje, že se dvě malé ribozomální podjednotky spojí do dvojice (dimeru). Tento takzvaný anti-asociační faktor brání tomu, aby se malé ribozomální podjednotky spojovaly s velkou podjednotkou a vytvořily funkční ribozom. Tímto způsobem aRDF pomáhá regulovat syntézu proteinů a šetřit buňkám energii v extrémních podmínkách, ve kterých Pyrococcus furiosus žije,“ říká Ahmed Hassan, hlavní autor studie, která vyšla v časopise Nucleic Acids Research.

Nově objevený protein aRDF tak funguje jako „kontrolor“ výroby bílkovin. Díky tomu může buňka lépe regulovat množství a načasování produkce bílkovin, což jí pomáhá zvládat stresové situace, ve kterých čelí vysoké teplotě, nedostatku živin nebo jinému poškození. V takových situacích buňka zpomalí výrobu bílkovin, aby mohla soustředit svou energii na opravy a přežití.

Objev proteinu aRDF otevírá důležitou otázku, zda podobné regulační mechanismy existují i u složitějších organismů. Pokud se tak primitivní organismy dokáží adaptovat na nepříznivé prostředí důkladnou kontrolou produkce bílkovin, je možné, že tuto schopnost mají i vyšší organismy. „Domníváme se, že by se mohlo jednat o dosud neznámý mechanismus regulace translace – specifickou reakci na stres, při níž organismus prostřednictvím proteinu podobného aRDF snižuje aktivitu translace, aby se přizpůsobil nepříznivým podmínkám. Po odeznění stresu se protein deaktivuje a translace se vrátí k normálnímu stavu. Pokud tento anti-asociační faktor spojuje do dvojice (dimerizuje) ribozomální podjednotky vyšších organismů, mohl by nám pomoci pochopit, jak se lidské buňky adaptují na stresové podmínky,“ přibližuje Gabriel Demo, vedoucí výzkumného týmu, hypotézu, kterou chce tým ověřit dalším výzkumem.

Tento objev přispívá k našemu základnímu porozumění biologickým procesům a může mít široké aplikace v různých oblastech vědy a technologie, včetně biomedicíny a biotechnologií.

tisková zpráva CEITEC

Češi na stopě tajemství gama vesmíru: Výstavba obří observatoře CTAO ERIC startuje

Evropská komise rozhodla v úterý 7. ledna 2025 o přeměně observatoře Cherenkov Telescope Array Observatory (CTAO) na konsorcium evropské výzkumné infrastruktury (ERIC) a umožnila tak okamžité zahájení výstavby soustavy více než 60 dalekohledů ve Španělsku a Chile. Na realizaci projektu se podílí i čtyři české instituce: Fyzikální ústav AV ČR, Astronomický ústav AV ČR, Univerzita Palackého v Olomouci a Univerzita Karlova.

CTAO ERIC je největší a nejvýkonnější pozemní observatoř na světě pro astronomii záření gama s velmi vysokými energiemi. Dalekohledy CTAO detekují Čerenkovovo světlo, vedlejší produkt interakce gama záření s atmosférou. Vznikající nejvýkonnější observatoř pro astronomii záření gama na světě pomůže vědcům řešit nejzapeklitější otázky astrofyziky. Vědci tak získají například více informací o černých dírách, budou pátrat po temné hmotě nebo po odchylkách od Einsteinovy teorie relativity či se budou snažit pochopit původ a úlohu kosmických částic.

Dalekohledy CTAO detekují Čerenkovovo světlo, vedlejší produkt interakce gama záření s atmosférou. Gama záření vytváří po vstupu do atmosféry tzv. spršky, kaskády částic, které se pohybují rychleji než světlo ve vzduchu a generují modré záblesky trvající jen miliardtiny sekundy.

Zrcadla dalekohledů CTAO odráží světlo do kamer, které snímají události rychlostí miliardy snímků za vteřinu. Jelikož atmosférické spršky pocházející od primárního gama záření jsou docela vzácným jevem, buduje CTAO soustavu teleskopů umístěných na větší ploše, a to jak na severní polokouli na ostrově La Palma, tak i na jižní polokouli v chilské poušti Atacama.

„Česká republika se podílí účastí na výstavbě a provozu teleskopů Large Size Telescope o průměru 24 metrů na observatoři na Kanárských ostrovech a současně čeští vědci vyvíjí a instalují zařízení zjišťující okamžité vlastnosti atmosféry. Zprovoznili tři robotické dalekohledy FRAM (Fotometrický Robotický Atmosférický Monitor), celooblohové kamery, ceilometry nebo měsíční a sluneční fotometry. Česká účast na budování a provozu CTAO je financována z prostředků velkých výzkumných infrastruktur MŠMT,” vysvětluje Michael Prouza, ředitel Fyzikálního ústavu AV ČR a současný vedoucí české účasti v CTAO.

CTAO zpřístupní všechna data v rámci Open Science

V nadcházejících měsících se observatoř CTAO bude připravovat na integraci a provoz pokročilého softwaru určeného k ovládání dalekohledů a jejich podpůrných zařízení přímo na místě, jakož i ke zpracování dat. Teleskopy zaznamenávají časové informace o detekovaném světle na svých kamerách a zpracovaná data se předávají do centrálních výpočetních zařízení k dalšímu zpracování a k archivaci. Observatoř vygeneruje stovky petabajtů (PB) dat za rok (~3 PB po kompresi) a na základě svého závazku bude první gama observatoří, která bude poskytovat veřejný přístup ke svým vědeckým datům i softwarovým produktům.

„Abychom mohli vybudovat a provozovat největší světovou observatoř pro gama záření, která slouží ambiciózním potřebám světové vědecké komunity, počítáme s rostoucím počtem partnerů z celého světa,“ uvedl spoluředitel CTAO profesor Federico Ferrini. Ustanovení CTAO ERIC vzniklo za mezinárodní podpory 11 zemí a jedné mezivládní organizace, které přispívají na technologický vývoj, výstavbu a provoz observatoře. Česká republika je v konsorciu reprezentována MŠMT.

oznámení Fyzikálního úustavu AV ČR

Prevence nádoru: Sklenice mléka denně snižuje riziko rakoviny tlustého střeva

Kolorektální karcinom, čili „rakovina tlustého střeva“, je jedním z nejčastějších nádorových onemocnění dnešní doby. Celosvětově patří mezi tři nejčastější nádorová onemocnění a je druhou nejčastější příčinou úmrtí na rakovinu. Česká republika ještě nedávno vévodila nelichotivému žebříčku zemí s nejvyšším výskytem tohoto nádoru a přestože je dnes již situace v tomto směru o něco lepší, stále je u nás incidence kolorektálního karcinomu nad průměrem EU.

Kolorektální karcinom je příčinou úmrtí asi 665 tisíc lidí na celém světě. Současně patří k nádorům, kterým lze do značné míry předcházet vhodnou prevencí, včetně pravidelných lékařských kontrol, tělesného pohybu, a také zdravých potravin. Vědci nedávno zjistili, že riziko rozvoje kolorektálního karcinomu může snížit sklenka mléka denně. Prevence kolorektálního karcinomu

Keren Papierová z Oxfordské univerzity a její spolupracovníci uskutečnili observační studii, do které zahrnuli více než půl milionu žen. Výsledky studie naznačují, že vypití 200 gramů mléka každý den snižuje riziko rozvoje kolorektálního karcinomu o 14 procent. Výzkum vztahu mezi mléka rakovinou tlustého střeva zveřejnil vědecký časopis Nature Communications.

Výsledky tohoto výzkumu jsou v souladu s dalšími podobnými studiemi z nedávné doby, podle nichž mohou potraviny vyrobené z mléka, především ty s vyšším obsahem vápníku, hrát významnou roli v ochraně střev. Podle vědců to platí především pro ženy trpící nedostatkem vápníku. Denní příjem 300 mg vápníku podle vědců snižuje riziko vzniku rakoviny tlustého střeva o 17 %.

Badatelé během výzkumu testovali celkem 97 různých typů jídel. Ukázalo se, že rozvoj kolorektálního karcinomu nejvíce omezují mléčné výrobky, jako třeba jogurt nebo mléko. Klíčovou roli zřejmě hraje vápník. Naopak vyšší riziko rozvoje rakoviny tlustého střeva se ukázalo u konzumentů alkoholu a červeného masa. V případě alkoholu je riziko vyšší o zhruba 15 %, u červeného masa přibližně o 8 %.

Papierová s kolegy sice nezahrnuli do výzkumu kávu, ale z jiných studií vyplývá, že i káva zřejmě omezuje riziko tohoto druhu nádoru. Jako zajímavá volba se tedy ukazují nápoje typu latte macchiato, které kombinují kávu s mlékem.

Závěry observačních studií je ale třeba brát se zdravou rezervou. Na rozdíl od experimentálních studií (např. randomizovaných kontrolovaných studií), kde jsou účastníci rozděleni do skupin s různými intervencemi, v observačních studiích výzkumníci pouze sledují, co se přirozeně děje. Observační studie se zaměřují na to, zda existuje vztah mezi určitými faktory (např. příjem mléka) a výskytem určitého jevu (např. rakovina tlustého střeva). Tento vztah však nemusí nutně znamenat příčinnou souvislost.

Zběsilý tanec obřích exoplanet

Astronomové objevili planetární systém, který vykazuje dosud nejsilnější pozorovanou gravitační interakci mezi dvěma obřími planetami. Tento gravitační tanec je tak silný, že způsobuje zdánlivé změny periody oběhu planet v řádu dní! Planetární systém TOI-4504, který navíc také hostí malou planetu o velikosti mezi Zemí a Neptunem, představuje velmi důležitý objev, který astronomům umožní lépe porozumět formování a vývoji planetárních soustav.

Planetární systém TOI-4504, objevený vesmírnou misí TESS v souhvězdí Lodní kýl na jižní obloze, se skládá ze dvou planet o něco větších než náš Jupiter a jednoho mini Neptunu. Planeta TOI-4504 c s hmotností 3,8 hmotnosti Jupitera přechází z našeho pohledu přes disk své mateřské hvězdy a způsobuje tak mírný pokles její jasnosti a my pak můžeme pozorovat tzv. tranzity průměrně jednou za 82 dní, což je doba jejího oběhu. Orbita TOI-4504 c je gravitačně ovlivňována netranzitující planetou TOI-4504 d s hmotností 1,4x větší než je hmotnost Jupitera. Podle konkrétní konfigurace planet můžeme pozorovat dřívější nebo pozdější okamžiky průchodu planety TOI-4504 c před hvězdou, tedy variaci v okamžicích tranzitů. Amplituda těchto změn činí v případě planety c 4 dny, což je nejvíce, co bylo doposud detekováno. Kdyby tranzitovala planeta d, která byla díky změnám v periodě planety c objevena, pozorovali bychom dokonce změny v okamžicích tranzitů s amplitudou 6 dní.

Hlavní autorkou studie, která byla publikována v Astrophysical Journal Letters, je doktorská studentka Michaela Vítková z Masarykovy univerzity v Brně, která svůj výzkum vedla na Astronomickém ústavu AV ČR v Ondřejově. “Byli jsme velmi překvapeni, když jsme detekovali změny s tak velkou amplitudou. Dosavadní rekordman měl totiž amplitudu změn poloviční a jednalo se o úplně jiný typ planety,” říká Vítková. Změny okamžiků tranzitů jsou zvláště výrazné u planet, které jsou v tzv. rezonanci. To znamená, že periody jejich oběžných dob jsou v poměru malých celých čísel. To je i případ planet TOI-4504 c a d, které mají poměry oběžných dob blízko k 2:1.

Systémy s hmotnými planetami na drahách s periodami v řádu desítek dní jsou pro astronomy extrémně důležité, protože mohou napovědět něco o historii a evoluci planetárních systémů. “Výzkum systému TOI-4504 upřednostňuje scénář, že by pozorovaná rezonantní konfigurace v systému mohla být výsledkem migrace planet během formování v protoplanetárním disku spíše než interakcí mezi planetami v systému, případně nějakým jiným tělesem,” vysvětluje Trifon Trifonov z MPIA v Německu.

Studie byla založena na změnách jasnosti patrných v datech z vesmírné mise TESS a analýze spekter ze spektrografu FEROS na dalekohledu s průměrem 2,2 m umístěným v Chile. Autoři také potvrdili, že se v systému nalézá ještě jedna, menší planeta s hmotností asi 10 hmotností Země, na vnitřní orbitě s periodou oběhu 2,4 dne. “Systém TOI-4504 je velmi komplexní a získat dostatek dat pro dobrou analýzu vyžaduje čas. Naše studie demonstruje výhody velkých spoluprací,” doplňuje Rafael Brahm z UAI v Chile a koordinátor konsorcia WINE. “V budoucnu můžeme očekávat objevy planet, které vykazují ještě větší změny okamžiků tranzitů, než TOI-4504 c,” uzavírá Marek Skarka z Astronomického ústavu AV ČR.

[https://iopscience.iop.org/article/10.3847/2041-8213/ad9a53, DOI: 10.3847/2041-8213/ad9a53](https://iopscience.iop.org/article/10.3847/2041-8213/ad9a53, DOI: 10.3847/2041-8213/ad9a53)

tisková zpráva Astronomického ústavu AV ČR

NASA chce lépe poznat magnetické pole Země, sledovat jej bude z Měsíce

Kosmická agentura NASA se připravuje vyslat na Měsíc speciální sondu, která by měla vědcům pomoci ve studiu zemské magnetosféry, a přinést tak lidstvu nové, dosud nepředvídané objevy.

Rentgenová sonda LEXI (Lunar Environment Heliospheric X-ray Imager) bude mít za úkol pořizovat snímky pohybů magnetického pole Země, a nabídne tak pohled na jeho vztah se slunečním větrem, který má znatelný vliv na řadu procesů na naší planetě. Cílem této mise je tedy lépe porozumět vesmírnému počasí, které ovlivňuje družice, elektroniku a pozemské systémy. Odborníci navíc věří, že sonda nabídne zcela nový pohled na zemský magnetický štít, jehož význam je i dnes předmětem diskuzí.

Sonda by mohla pomoci předvídat geomagnetické bouře

Měřící přístroj LEXI by měl být přepraven na palubě modrého modulu Blue Ghost společnosti Firefly Aerospace, jehož start je naplánován na 15. ledna. Po uvedení do provozu bude sonda po dobu šesti dní sledovat zemskou magnetosféru a shromažďovat údaje pozorováním odraženého nízkoenergetického rentgenového záření. Podle vědců by tak mělo být možné získat vizuální důkazy o rozpínání a smršťování magnetosféry v důsledku změn intenzity slunečního větru. Silnější sluneční vítr totiž způsobuje stlačování magnetosféry, zatímco slabší vítr naopak umožňuje její rozpínání.

Magnetické pole Země, vznikající pohyby v roztaveném jádru planety, tvoří přirozenou obrannou linii planety proti škodlivému kosmickému záření a částicím slunečního větru. Výsledkem těchto interakcí mohou být geomagnetické bouře, které někdy vytvářejí oslnivé polární záře, zároveň ale představují riziko i pro tu nejpokročilejší přístrojovou techniku. Díky misi LEXI bychom mohli mít konečně možnost tyto bouře předpovídat, a ochránit současné technologie přes negativními vlivy.

Vývoj léčiva proti nervovým otravám, antidotum by mohlo pomoci armádě

Na vývoji inovativních léčiv proti chemickým látkám ohrožujícím nervový systém spolupracují vědci z Agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně. Spolu s Přírodovědeckou fakultou Univerzity Hradec Králové a Univerzitou obrany hledají způsob, jak dostat léčivé látky až do mozku, kde působí jako protijedy při otravě organofosfáty. Cílem vědců z Ústavu chemie a biochemie je vytvořit pro léčiva transportní systém.

V rozvojových zemích je najdeme jako pesticidy, ve válkách byly zneužity v podobě chemických zbraní jako jsou sarin nebo sloučenina VX. Řeč je o organických sloučeninách fosforu, takzvaných organofosfátech, které způsobují nervové otravy. „Organofosfáty jsou schopny fungovat jako inhibitory acetylcholinesterázy, což je enzym, který rozkládá neurotransmiter acetylcholin a díky tomu ukončuje nervový přenos. Organofosfáty se na tento enzym naváží a inhibují jeho aktivitu, čímž dochází ke kontinuální nervosvalové paralýze,“ vysvětlil Zbyněk Heger, vedoucí Ústavu chemie a biochemie Mendelovy univerzity v Brně.

K léčbě nervových otrav organofosfáty se v současnosti používá například atropin nebo reaktivátory acetylcholinesterázy (tzv. oximy). Tyto látky fungují jako protijedy, jejich použití ale stále není příliš efektivní. „Atropin je relativně toxický alkaloid. Problém oximů naopak je, že špatně pronikají do centrálního nervového systému. Antidotum musí projít krevním řečištěm, přes filtrační systém jater, ledvin a dalších orgánů a musí se dostat ideálně do mozku. Mozek je pak fyziologicky chráněn několika obaly, takže antidota musí projít ještě přes hematoencefalickou bariéru,“ objasnil vědec, jak je složité dostat léčivo až do mozkového parenchymu. Právě tam může obnovit funkci enzymů narušených působením organofosfátů. V současnosti lze ale pomocí nitrožilní aplikace dostat do mozku jen nízké jednotky procent těchto protijedů.

Inovativním řešením přepravy oximů v těle mohou být takzvané lipidové částice s pevným jádrem (SLNs). Ty umožňují enkapsulovat („zapouzdřit“) léčivo a transportovat jej až na místo, kde dochází k otravě. „SLNs si můžeme představit jako ~120 nanometrové kuličky, jejichž povrch je tvořen fosfolipidy s dutinou složenou z pevného, stabilizovaného lipidového jádra, které umožňuje efektivní enkapsulaci oximových antidot i jiných lipofilních látek,“ popsal Heger technologii, na které jeho tým pracuje. Právě nanoformulace SLNs mohou představovat klíč k tomu, jak úspěšně v lidském těle transportovat léčivou látku v potřebném množství až do mozku.

Tým Zbyňka Hegera pracuje na vývoji i s dalšími partnery, kterými jsou Přírodovědecká fakulta Univerzity Hradec Králové a Univerzita obrany. „Nás a naše partnery zajímají antidota především pro ty, kteří by mohli být exponováni sarinem, nebo jinou nervově paralytickou látkou, popřípadě pesticidy v zemědělství. Pro tyto účely je potřeba mít připravené stabilní antidotum, které lze aplikovat ideálně ihned po otravě, minuty, maximálně hodiny, jelikož po delší době už není antidotum účinné,“ dodal Heger. Výzkum však podle něj může mít mnohem větší biomedicínský přesah. Do budoucna například pro efektivnější léčbu mozkových nádorů nebo demencí.

tisková zpráva Mendelovy univerzity v Brně

Neviditeľný fotón

Rok 2025 vyhlásila organizácia UNESCO za rok kvantovej vedy a technológií. Pri tejto príležitosti sme pripravili sériu článkov o kvantovej fyzike. Začneme príbehom fotónu – myšlienkou, ktorá naštartovala kvantovú fyziku.

Teplota okrem iného určuje aj množstvo tepla, ktoré telesá vyžarujú vo forme elektromagnetického žiarenia. Naše telo svieti infračerveno a jeho žiarenie bez termokamery nevidíme. No napríklad pri zahrievaní železa vidíme, že rôzna teplota znamená jeho rôznu farbu.

Tepelné žiarenie

Fyzici 19. storočia skúmali závislosti medzi žiarením a teplotou, experimentálne výsledky však boli v principiálnom rozpore s existujúcou fyzikou. Výpočty predpovedali nekonečné množstvo ultrafialového žiarenia, no v realite je toto žiarenie minimálne. Tepelnému žiareniu naozaj dominuje práve to infračervené, ktoré si spájame s pocitom tepla, napríklad keď sa vyhrievame v slnečných lúčoch. V roku 1900 Max Planck skúsil výpočty s predpokladom, že energia skúmaného žiarenia môže byť iba celočíselným násobkom akéhosi základného kvanta energie. Dôvodom podľa M. Plancka nie je žiarenie samotné, ale oscilácie atómov, ktoré v materiáli vytvárajú stojaté vlny (ako na gitare), a preto nemajú ľubovoľnú frekvenciu a energiu, ktorú odovzdajú formou žiarenia. Navrhol, že veľkosť vyžiareného kvanta energie závisí priamoúmerne od frekvencie žiarenia. To znamená, že ultrafialové kvantum má viac energie ako viditeľné alebo infračervené. M. Planck so svojím trikom uspel. Podarilo sa mu získať podozrivo presnú zhodu s pozorovaniami a určiť aj konštantu úmernosti medzi energiou kvanta a frekvenciou. Poznáme ju pod názvom Planckova konštanta a má hodnotu h = 6,626 070 15 × 10-34 J · s-1. Sám M. Planck však nespájal kvantá energie s časticovou povahou žiarenia, ale skôr s vlastnosťami látky. O principiálnej existencii kvánt elektromagnetického žiarenia ho presvedčili až ďalšie experimenty a ich vysvetlenia.

Predstavte si, že dodávate atómom v látke energiu, vďaka ktorej elektróny v atómoch zvýšia svoju pohybovú energiu. Prirodzená logika nám hovorí, že existuje určitá kritická hodnota dodanej energie, pri ktorej príde k uvoľneniu elektrónov z atómov látky. Bolo prekvapením, keď fyzici zistili, že to nie je celkom úplne pravda, ak je energia dodávaná vo forme elektromagnetického žiarenia. V roku 1887 Heinrich Hertz vo svojom experimente spozoroval, že pri ultrafialovom žiarení je iskrenie medzi dvoma hrotmi silnejšie aj pri nižších intenzitách svetla. Vyskúmal, že ultrafialové žiarenie na rozdiel od viditeľného svetla oveľa efektívnejšie uvoľňuje z kovov náboje – elektróny. Množstvo uvoľnených elektrónov v dôsledku dopadajúceho žiarenia nie je len vecou jeho intenzity. Keby sme svietili viditeľným alebo infračerveným svetlom ľubovoľnej intenzity na zinok, meď alebo železo, nijaké elektróny by sme nezískali. Keby sme však použili ultrafialové žiarenie, elektróny by boli uvoľnené a ich počet by závisel od intenzity tohto žiarenia. Pozorovali by sme fotoelektrický jav.

Ukázalo sa, že na uvoľnenie elektrónu pomocou elektromagnetického žiarenia potrebujeme, aby žiarenie malo istú kritickú frekvenciu (jej hodnota závisí od látky). Akékoľvek žiarenie s nižšou frekvenciou nemá šancu a každé žiarenie s vyššou frekvenciou elektróny uvoľní. Ďalším dôležitým pozorovaním, ktoré odporuje našej skúsenosti, je, že žiarenie s nadkritickou frekvenciou uvoľní nejaký elektrón aj pri minimálnej intenzite, t. j. netreba čakať, kým elektrón energiu nazbiera. No to ešte nie je všetko. Ďalšiu zvláštnosť fotoelektrického javu odhalil pôvodom maďarský Prešporčan Filip Lenard, ktorý pôsobil ako asistent H. Hertza práve v čase, keď objavil fotoelektrický jav. F. Lenard sa vypracoval na experta na katódové trubice, v ktorých systematicky študoval aj vlastnosti fotoelektrického javu. V roku 1902 objavil, že jednotlivé elektróny uvoľnené pri fotoelektrickom jave majú všetky úplne rovnakú pohybovú energiu a táto energia nezávisí od intenzity dopadajúceho žiarenia, iba od jeho frekvencie. Ako je to možné?

Odkud pochází syfilida? Nová studie ukončuje staletí sporů o původu nemoci

Kde se zrodila bakterie Treponema pallidum pallidum vyvolávající syfilidu? Letitou „přehazovanou“, kdy se za místo vzniku choroby střídavě označovaly Evropa a Amerika, by měla ukončit nová genetická studie, která odhalila DNA bakterie v kostech dávných obyvatel Jižní Ameriky. Ale... Kdo ví?

Bývalo zavedeným zvykem přisuzovat původ a rozšíření syfilidy obyvatelům nepřátelských zemí. Označování choroby názvem země či regionu nebylo před pěti sty lety považováno za nekorektní, stejně jako se ještě nedávno nikdo nepozastavoval nad španělskou či hongkongskou chřipkou. Dnes už by nic podobného neprošlo.

Astronaut zkusí opravit rentgenový teleskop na ISS

Americký poskytovatel družicových snímků, společnost Maxar Intelligence, oznámil smlouvu s nizozemským ministerstvem obrany v hodnotě 14,4 milionů dolarů. Čtyřletá dohoda oznámená 9. ledna poskytuje nizozemským vojenským uživatelům přístup k funkcím Maxaru.

Americké vojenské družice vyrobené společnostmi York Space Systems a SpaceX úspěšně demonstrovaly laserové komunikační spojení napříč dodavateli na nízké oběžné dráze Země.

Společnost Rubicon Space Systems dodala pohonný systém pro demonstrační misi Green Propulsion Dual Mode (GPDM) v rámci výzkumu NASA technologií pro ASCENT (Advanced Spacecraft Energetic Non-Toxic).

Ničivé požáry v USA si vynutily uzavření a evakuaci laboratoře NASA Jet Propulsion Laboratory. JPL se nachází v povinné evakuační zóně. Požár se pohybuje méně než jednu míli od laboratoře.

Japonský startup Pale Blue oznámil 8. ledna dohodu s italskou společností D-Orbit. Cílem spolupráce je testování a rozvoj Water Ion Thruster od Pale Blue. Pohon by měl být testován na oběžné dráze v tomto roce.

Společnost Intelsat oznámila 8. ledna svou první multi dohodu s telekomunikační společností GCI. Dohoda umožňuje poskytovat služby zákazníkům, včetně vládních agentur a podniků, v celém největším státě ve Spojených státech.

Rocket Lab žádá nadcházející administrativu USA, aby přehodnotila plány NASA na návrat vzorků z Marsu (MSR), s tím, že může nabídnout přístup, který je rychlejší a levnější než alternativy agentury.

Společnost True Anomaly oznámila 8. ledna jmenování Stephena Kitaya do funkce senior viceprezidenta pro vesmírnou obranu. Kitaya předtím působil ve funkci náměstka ministra obrany pro vesmírnou politiku a zasloužil o zřízení vesmírných sil USA.

Společnost Anduril Industries získala od Pentagonu kontrakt v hodnotě 14,3 milionů dolarů na rozšíření výroby raketových motorů na tuhé palivo.

Před 100 lety Praha hromadně přejmenovávala ulice

Před 100 lety pražské zastupitelstvo jednalo o přejmenování některých ulic. Po vzniku Velké Prahy totiž přibylo ulic, které se jmenovaly v různých částech města stejně.

Na začátku ledna 1925 existovala Velká Praha už třetím rokem. Vznikla 1. ledna 1922 připojením 37 obcí a osad k dosavadní Praze, tedy k centrálním městským čtvrtím, ke Starému a Novému Městu, Hradčanům a Malé Straně. Nově šlo o obce karlínského a smíchovského okresu, Královských Vinohrad, Žižkova a o dvě obce zbraslavského okresu.

V Praze přibylo obyvatel, konkrétně na 676 000. Přibylo ale také problémů. Mezi ně patřila náhlá duplicita v názvech ulic v rámci Velké Prahy. V bývalých obcích to před sloučením velkoměsta nevadilo, teď už ale ano. V lednu 1925 se o tom, jak zabránit zmatkům s totožnými adresami v různých částech Prahy, bavili zastupitelé hlavního města, a psaly o tom tehdejší Lidové noviny.

„Kde bude možno, obnoví se původní název ulice. Nebude-li to možno, budou stejná jména doplněna vhodným přívlastkem, a tím odlišena. Pro budoucnost budou jména vynikajících osob používána jen k pojmenování náměstí, k nimž měla osoba nějaký vztah nebo kde má pomník.“

„Pražská obec jedná též o pojmenování ulic, jež neměly dosud názvu. U těch budou obnoveny nebo zachovány topografické názvy, jež byly před zastavěním místa. Nebude-li to možno, budou ulice a náměstí označena podle povahy místa, polohy směru a podobně. Jako další možnost se připouští použití jména osoby, národů, místa a událostí připomínajících československý odboj a osvobození. Jinak se má volit místní jméno z Československé republiky.“

„Tam, kde připojená obec zavedla již vlastní systém v pojmenování ulic, má býti tento systém zachován a doplněn. Název tříd a ulic se má přesně rozlišovat. Podrobné návrhy na pojmenování ulic vypracuje měřičský úřad s městským archivářem.“

Zdroj: https://www.idnes.cz/technet/pred-100-lety/ulice-praha-pred-100-lety.A250110_125415_pred-100-lety_vov

Klimatický jev La Niña dorazil. Co to znamená pro celoplanetární klima?

Americký Národní úřad pro oceán a atmosféru (NOAA) ve čtvrtek oznámil, že vrátila fáze globální klimatické oscilace El Niño – Jižní oscilace (ENSO), které se přezdívá La Niña, španělsky „holčička.“ Jde o víceméně pravidelně se opakující složitý oceánský a atmosférický jev, který je chladnějším protějškem jevu El Niño. Povrchová teplota moře v rovníkové části Pacifiku bývá v této fázi nižší než obvykle o 3 až 5 °C. La Niña mívá tendenci snižovat průměrnou globální teplotu a současně přináší určité klimatické extrémy, včetně intenzivních hurikánů v Atlantiku, sucha ve východní Africe a záplav v Indonésii.

Odborníci na klima ale pro tentokrát předpovídají, že zmíněný ochlazující vliv jevu La Niña nebude stačit k tomu, aby zabránil tomu, že se i tento rok 2025 stane jedním z nejteplejších v dosavadní historii měření. Nejspíš se ukáže, nakolik se již globální klima posunulo směrem k vyšším průměrným teplotám.

„Dospěli jsme do stavu, kdy je v podstatě každý rok anomálně horkým rokem,“ říká klimatický vědec Gavin Schmidt, který je ředitelem NASA Goddard Institute for Space Studies. „V poslední době jsou vlastně všechny roky statisticky zřetelně odlišné od klimatu, v němž dnešní dospělí vyrůstali.“

Příchod této fáze byl již nějakou dobu předpovězen. Ukazuje se ale, že tato La Niña přichází o něco později a je poněkud slabší, než vědci původně očekávali. Je neobvyklé, že se objevuje v zimě a nikoliv na jaře nebo v létě. Podle meteorologa Nata Johnsona z Laborotoře geofyzikální dynamiky kapalin NOAA je teď pro vědce palčivou otázkou, proč se La Niña vyvíjí tímto způsobem.

Nový industriální projekt v poušti Atacama vážně ohrožuje astronomické observatoře

Astronomie v dnešní době čelí mnoha hrozbám, které komplikují pozorování vesmíru. Kolem planety například krouží stále více satelitů konstelace Starlink a dalších konstelací, které se často ocitají v zorném poli teleskopů. Velkým problémem je ale to, že se stále zhoršují světelné podmínky při pozorování noční oblohy.

Během minulých desetiletí vyrostla celá řada observatoří v pustině chilské pouště Atacama, kde bývaly téměř ideální podmínky pro pozorování oblohy. I tam se ale mění věci k horšímu. Ve vážném ohrožení se ocitla observatoř Paranal Evropské jižní observatoře, kde se nacházejí významné teleskopy Very Large Telescope, VISTA Survey Telescope, VLT Survey Telescope, Next-Generation Transit Survey a SPECULOOS Southern Observatory. Světelné znečištění v astronomickém ráji

Energetická společnost AES Andes hodlá ve vzdálenosti jen pár kilometrů od observatoře vybudovat rozsáhlý industriální park. Na ploše o rozloze tří tisíc hektarů by se měly nalézat továrny na výrobu vodíku a amoniaku, obsáhlá energetická infrastruktura, a co je nejhorší, velké množství světelných zdrojů.

Observatoř Paranal přitom v dnešní době využívá jedny z nejlepších světelných podmínek mezi velkými observatořemi celého světa. Pokud by došlo k razantnímu nárůstu světelného znečištění na této lokalitě, mělo by to značný negativní dopad na možnosti uvedených teleskopů, které pracují na observatoři Paranal.

Představitelé Evropské jižní observatoře proto vyvíjejí tlak na vládu Chile, aby zmíněný industriální park přesunula jinam. Další věc je, že pokud by industriální park v blízkosti observatoře Paranal skutečně vznikl, šlo by o velmi nebezpečný precedent, který by mohl ohrozit další dnešní i budoucí astronomická zařízení v Chile.

Jezte zemčata: Ještě před 300 lety u nás byly brambory exotickou pochoutkou

Amerika dala Evropě mnoho dříve neznámých plodin. Pravda, některé z nich kromě požitku z jejich konzumace přinášejí i zdravotní rizika (tabák), ale ta prospěšná převažují. Vedle kukuřice k nim patří především brambory. Poprvé se s nimi setkali španělští conquistadoři, kteří v první půlce 16. století dobývali Inckou říši v oblasti dnešního Peru. Podivné plody, indiány zvané papas, Španělům připomínaly lanýže. Do Evropy je přivezli už koncem třicátých let 16. století, ale mělo trvat ještě dlouhý čas, než se rozšířily do našich zemí. Můžeme jen spekulovat, zda je už v šedesátých letech neochutnal pozdější císař Rudolf II., který byl vychováván na španělském dvoře. Lahůdka pro vyvolené

Na přelomu 16. a 17. století se brambory šířily v evropských panovnických a šlechtických kruzích. Byly pěstovány v klášterních a učeneckých zahradách a sloužily nejen coby exotická pochutina, ale dokonce jako lék. Obyčejní lidé o nich vesměs pořád neměli potuchy. Pro jejich označení se ujaly dva různé výrazy. Z italského tartuffulo, což použil v kronice o dobytí Peru Španěl Pedro Cieza de León, vzniklo i německé Kartoffeln. Ve Francii se zase ujalo pommes de terre, čili zemská jablka. Tento druh pojmenování pak přešel do saské, lužické a míšeňské němčiny (Erdäpfel) a odtud zase do češtiny. Ale to bychom poněkud předbíhali.

Dá se vůbec přesně určit, kdy se brambory dostaly do našich zemí? Proslulý Mattioliho herbář z roku 1596 zmiňoval tabák i „tureckou pšenici“ (kukuřici), ale o bramborách v něm nenajdeme ani řádku. První doklady existují až z období třicetileté války. Jeden příběh tvrdí, že se k nám dostaly zásluhou jakéhosi holandského důstojníka, další, že je začali ve svém pražském klášteře pěstovat hyberni, irští františkáni. Nejspíš ale do Čech doputovaly paralelně různými cestami, a to z Německa, jak naznačují původně používané české názvy erteple a zemská jablka. V roce 1632 si na nich pochutnával například Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka, kterému je darovali k svátku jindřichohradečtí františkáni. Během 17. století se jejich pěstování šířilo i do měšťanských kruhů, ale stále se jednalo jen o neobvyklý doplněk stravy. Navíc panovalo mínění, že jsou na pěstování háklivé. Těžké časy

Změna nastala až v následujícím století. Z hlediska prostých venkovanů, kteří tvořili drtivou většinu obyvatelstva, to rozhodně nebyly lehké časy. Dodnes je všeobecně známo, že šlo o dobu dlouhých válek s Prusy, ale svoji roli sehrály také faktory, které lidská síla nedokázala ovlivnit. Opakovaně přicházely vražedné epidemie, mezi nimiž vynikaly svou vražedností černé neštovice, které zkosily i rodinu císaře Josefa II.

Výpovědi lidových písmáků a pozdější meteorologická měření v Klementinu dokládají, že v 18. století došlo k citelnému poklesu průměrných ročních teplot. Tuhé zimy střídala suchá léta a poté naopak prudké srážky. To vše mělo za následek neúrodu obilí. Nejhorší situace nastala na začátku sedmdesátých let. Tehdy v průběhu hladomoru zemřelo téměř 400 000 lidí v Čechách a víc než 80 000 osob na Moravě a ve Slezsku. O rozměrech pohromy vypovídá i fakt, že české země měly těsně předtím jen zhruba 4 172 000 obyvatel.

Kdysi se tradičně uvádělo, že nenáročné a přitom výživné brambory se rozšířily právě po sedmileté válce a hladomoru z let 1771–1772. Není to ale pravda. Shodou okolností proběhl pouhý rok předtím průzkum o pěstování brambor v Čechách. Od některých vrchnostenských úřadů došly zprávy o tom, že poddaní brambory vůbec nepěstují, ale jiné uváděly opak. Na Vlašimsku dokonce tvrdili, že jsou zde známy už 50 let. V každém případě byla poslední třetina 18. století obdobím, kdy se zemská jablka (zemáky, zemčata) masově rozšířila a vytvořila tak nanejvýš důležitý doplněk k obilí, na kterém bylo obyvatelstvo českých zemí do té doby jednostranně závislé. „Sviňská strava“

Přijetí této novoty nebylo bezproblémové. Existují doklady o tom, že bohatí sedláci považovali brambory za jídlo chudých, a tudíž za stravu nehodnou osob jejich společenského statutu. Jezuitský dějepisec František Švenda kritizoval pěstování zemských jablek už v půlce šedesátých let 18. století, protože v něm viděl napodobování jiných národů. Naříkal si přitom, kam s takovou přijde tradiční strava českých předků jako řepa, zelí, hrách, čočka, boby a proso.

Milčický rychtář a písmák Jan Antonín Vavák si během hladového roku 1771 zapsal: „Co dím o tom, prv zde nikdy nevídaném pokrmu, jenž zemská jablka slove. Němci jej jmenují Erdäpfel a skoro každý jim říká spíše po německu než po česku, totiž erdteple. Ten pokrm a dar Boží, ačkoli dobrý, chutný a zdravý, prve u veliké ošklivosti mnozí jej zde měli a smích sobě z něho činili, ba v ústa svá jej vzíti nechtěli, pravíc, že jest to sviňská strava.“

Horší důsledky než předpojatost měly občasné omyly nezkušených rolníků, kteří se domnívali, že mohou konzumovat nejen bramborové hlízy, ale rovněž ve skutečnosti jedovaté bobule. Navzdory tomu se brambory stávaly stále oblíbenějšími.

Za podivné války o bavorské dědictví (1778–1779), během níž rakouští a pruští vojáci neumírali na bojišti, ale v důsledku nemocí a špatného zásobování, už oblast severních Čech poskytovala tolik brambor, že to hladovějící armády pomohlo zachránit. Pro zpackaný konflikt se proto později zažilo posměšné označení bramborová válka. V průběhu první půlky 19. století původem americká plodina ve svém vítězném tažení pokračovala. Nepěstovali ji už jenom drobní rolníci na přilepšenou, ale i velkostatky, které ji využívaly na výrobu lihu a později také škrobu. Kolem poloviny století však opakovaně udeřila hnilobná nákaza brambor, která se nejhůř projevila v Krušnohoří a v Krkonoších. Vina byla přisuzována vlhkému počasí, přílišnému hnojení, hmyzu a podobně. Dnes víme, že příčinou byla řasovka Phytophthora infestans, která tehdy řádila ve značné části Evropy. Najít proti ní recept se pokoušel také Jan Evangelista Purkyně. Bramborová záhada

Pořád jsme se ještě nedobrali k jedné slíbené záležitosti. Odkud se vzal onen specificky český termín brambory? Populární verze říká, že jde o odkaz na Braniborsko, součást Pruského království. Právě pruský král a braniborský kurfiřt Fridrich II. byl velkým propagátorem jejich pěstování. Nabízí se ale ještě jedna sice prozaičtější, avšak pravděpodobnější možnost. Zřejmě jde jednoduše o zkomoleninu z dnes už zapomenutého slova bamboly, tedy hlízy…

Zhýčkaní potomci vlků: Potřebují psi v zimě oblečení? Ve většině případů ano

Zimní oblečení je pro domácí mazlíčky stále oblíbenější. Značky vyrábějící oblečení pro lidi začaly nabízet i oblečení pro psy a běžně se lze na zasněžené ulici setkat s dokonale sladěným párem – psem a jeho páníčkem. Celosvětový trh s oblečením pro domácí mazlíčky byl v loňském roce oceněn na 5,56 miliardy dolarů!

I když psi oblečení do péřové bundy, čepice, svetru a bot vypadají často legračně, pro některá plemena je podobná výbava v chladných dnech nutností. „Existuje několik faktorů, které rozhodují o tom, zda pes potřebuje zimní ochranu,“ říká veterinářka Nancy Kayová. Mezi klíčové faktory patří klima, plemeno, věk, velikost, zdravotní stav a srst.

„Jakákoli arktická plemena – sibiřští huskyové, malamuti, samojedi – jsou psi, kteří byli vyšlechtěni pro pobyt v oblastech, kde se sníh vyskytuje běžně a ochranu v podobě oblečení zpravidla nepotřebují. Naopak například vipet s hubenýma nohama a světlou srstí se bez ní neobejde,“ vysvětluje Kayová. Dodatečná ochrana je podle veterinářky důležitější u menších plemen, která hůře regulují tělesnou teplotu. Zhýčkaní potomci vlků

Když lidé zhruba před 40 000 lety domestikovali vlky, nepotřebovali své nové společníky balit do svetrů a nepromokavých bund. V průběhu časů, kdy se z našich nových čtyřnohých společníků vyvinula různá psí plemena, žijící dnes často uvnitř lidských obydlí, řada z nich ztratila svou přirozenou hustou srst, která je chrání před přírodními živly. Vlastně by nás to nemělo překvapovat – podobně jako jsme se za tisíce let změnili my, změnili se i psi.

Přestože se hranice mezi módou a funkčností poněkud setřela, je podle odborníků při výběru oblečení pro psy důležité dbát na pohodlí. „Bunda, která nesedí správně, může být nepohodlná a může způsobit podráždění psí kůže,“ upozorňuje Lori Bierbrierová, vedoucí lékařka komunitní medicíny v Americké společnosti pro prevenci týrání zvířat. Oblečení by podle ní mělo být nepromokavé a nemělo by omezovat pohyb, vidění ani schopnost dýchat nebo štěkat.

Podle oregonské psí koučky Sassafras Patterdaleové je stejně důležité pamatovat i na výcvik psů. Psy je třeba seznamovat se zimní výbavou pomalu, nejlépe ještě před tím, než ji budou nosit. Podobně jako trénování jiných dovedností je podle koučky důležité i opakování a majitelé by měli dbát na to, co jejich psímu společníkovi vyhovuje. „Přestože psi nemluví lidskou řečí, promlouvají k nám a je na nás, abychom jim naslouchali,“ dodává Nancy Kayová.

Záhada bermudského trojúhelníku: Hrozí nevysvětlitelný fenomén stále?

Vrcholy tzv. bermudského trojúhelníku tradičně tvoří floridské město Miami, portorický San Juan a souostroví Bermudy v západním Atlantiku. Ačkoliv záhadologové a senzacechtiví novináři jeho jméno skloňují velmi často, dosud se nezařadil mezi oficiální zeměpisné lokality. A také jeho tvar a plocha se mění v závislosti na „odborníkovi“, jenž o něm zrovna mluví: Podle některých se rozkládá na ploše 1 300 000 km², zatímco jiní hovoří dokonce o trojnásobku. Další přitom tvrdí, že jeden z cípů oblasti sahá až k pobřeží Irska. Všichni se však shodují, že jde o tajemnou zónu, jež si žije vlastním životem a kde se ztrácejí lodě i letadla. Těžko na cvičišti…

Legenda o bermudském trojúhelníku se začala psát po skončení druhé světové války – konkrétně v prosinci 1945, kdy se nad ním ztratila letadla americké mise známé jako „let číslo 19“. Tvořilo ji pět torpédových bombardérů Grumman TBF Avenger, jež odstartovaly krátce po druhé odpolední z Fort Lauderdale na Floridě. Jednalo se o rutinní trénink a piloti si při něm měli zdokonalit své navigační schopnosti. Vedl je poručík Charles Taylor, který měl dohlédnout i na pár cvičných bombardovacích náletů.

Piloti tehdy samozřejmě nedisponovali GPS ani jinou pokročilou navigací, takže se nad širým oceánem spoléhali výhradně na kompas a vlastní cit. Selhání obou kompasů na palubě Taylorova bombardéru a pravděpodobně i ve zbylých čtyřech letadlech, k němuž došlo krátce po vzletu, proto věštilo tragédii. Zoufalí muži zkoušeli najít správný směr, ale každá snaha se zorientovat selhávala a strojům docházelo palivo. Podle přepisu komunikace z vysílačky proto velitel rozhodl, že jakmile zásoby jednoho z bombardérů klesnou pod deset galonů, všichni se pokusí přistát na moři. Tanky v oblacích

Jenže bombardéry byly velmi těžké – někteří piloti jim dokonce přezdívali „železní ptáci“: Každý stroj vážil bez nákladu přes 4,5 tuny, což oproti dobové stíhačce znamenalo téměř 2,5násobek. „Stavěli je jako tanky,“ tvrdí historik Mark Evans z Naval Historical Center. „Z boje se často vracely rozstřílené, ale stále funkční, a piloti je proto měli velmi rádi.“ Co však dávalo výhodu pod palbou, ohromně komplikovalo snahu udržet se ve vzduchu s prázdnými nádržemi. Bez paliva šly letouny k hladině rychle a prudce, takže šance přežít náraz do vody byla jen minimální.

Záhy po přerušení rádiového kontaktu odstartovala záchranná výprava, aby pátrala po posádce či vracích. Nad bombardéry se však zavřela voda a ostatky se nikdy nalézt nepodařilo. Jako by tragédie nebyla dost velká, ztratilo se rovněž jedno z letadel záchranářů i s třináctičlennou posádkou. Šlo o Martin PBM Mariner, jemuž se přezdívalo „létající nádrž“, neboť i drobná jiskra na palubě mohla způsobit explozi. A pátrací lodě skutečně potvrdily, že se během akce zřítila do moře obrovská ohnivá koule zhruba v místech, kde se měl letoun nacházet… Přistání na Marsu?

Vinu za incident nakonec letectvo přisoudilo poručíku Taylorovi, který se údajně dopustil pilotní chyby. Rodina zesnulého však protestovala a po přezkoumání zazněl verdikt „neznámá příčina“ – což mimo jiné podnítilo fantazii záhadologů a dalo vzniknout moderní legendě o nebezpečné oblasti.

Tajemné zóny, v níž se ztrácejí letadla a lodě, si začal všímat tisk zatížený na nadpřirozeno. Roku 1952 například George Sand v časopise Fate neboli „osud“ rozebíral zmizení nejen bombardérů letu číslo 19 a právě on poprvé vyslovil myšlenku o trojúhelníkovém tvaru oblasti. Allan Eckert pracoval v roce 1962 na článku o zkáze bombardérů pro magazín American Legion a údajně objevil přepis následující komunikace s poručíkem Taylorem: „Padáme do bílé vody, všechno okolo je špatně. Nemáme tušení, kde jsme, voda je zelená… Ne, je bílá…“ V textu ovšem také tvrdil, že ztracené stroje odletěly na Mars, takže ho lze jen stěží brát vážně. Od Shakespeara po Kolumba

Pomyslný pevný tvar dal bermudskému trojúhelníku až Vincent Gaddis, jehož článek o tajemné oblasti otiskl v roce 1964 časopis Argosy. Autor v něm kromě jiného psal, že zmizení letu číslo 19 není v lokalitě ojedinělé a zapadá do řady podobných incidentů z minulosti. Krátký text později přepracoval do knihy s názvem Invisible Horizons a jeho odkaz inspiroval řadu tvůrců sci-fi.

Zájem se však obrátil i do minulosti, z níž náhle vystoupilo mnoho událostí, které se s oblastí spojovaly: Podle některých psal o nadpřirozenu v bermudském trojúhelníku dokonce už William Shakespeare ve své hře Bouře, začínající řáděním živlu na moři a potopením lodě. Na první objevitelské cestě „do Indie“ tudy proplouval také Kryštof Kolumbus: Do deníku si poznamenal, že spolu se svými muži jedné noci zahlédl, jak na hladinu dopadla obří ohnivá koule (zřejmě meteorit), a o pár týdnů později pozoroval rovněž tajemnou záři na horizontu. Podobně jako u bombardérů letu číslo 19 ani na palubě Kolumbových lodí nefungovaly správně kompasy.
Záhada v mlze

S trojúhelníkem se pojila rovněž legenda o plavidle Ellen Austin, které roku 1881 na cestě mezi Liverpoolem a New Yorkem potkalo loď duchů: Jakmile Ellen vstoupila do mlžných vod Sargasového moře nedaleko Bermud, zahlédla posádka na obzoru plně naložené opuštěné plavidlo. Záhy padlo rozhodnutí jej zabrat a plout i s ním do cílového přístavu. Část mužstva se proto vydala na jeho palubu.

Plán se dařil do okamžiku, kdy se místem prohnala zničující bouře a loď se ztratila z dohledu. Druhého dne se sice na klidném oceánu objevila znovu, ale opět na ní nebylo živé duše – zůstal pouze cenný náklad. Kapitán Albert Griffin se zvláštního úkazu nezalekl a podruhé vyslal pár námořníků, aby kořist zabavili. Náhle však padla hustá mlha, takže se jim cíl zase ztratil z dohledu. Jakmile se pak vyjasnilo, plula Ellen oceánem sama, a loď duchů ani její posádku se nikdy nepodařilo nalézt.

Strašidelný příběh? Nepochybně ano, až na to, že podle dochovaných lodních deníků z Ellen Austin loď neutrpěla ztrátu ani jednoho člena posádky a bez komplikací doplula do New Yorku. Navíc opuštěná plavidla tehdy nepředstavovala žádný ojedinělý a děsivý výjev, při němž by tuhla krev v žilách. Zpráva Námořního kartografického ústavu z konce 19. století zmiňuje 1 146 identifikovaných a 482 neurčených lodí, které bylo možné v severním Atlantiku nalézt bez posádky. Většinu z nich zanesly na mělčinu bouře a na mnohých už probíhaly opravy. Nebylo však nijak vzácné, že je živel nečekaně strhnul zpět na otevřené moře.
Řeka uprostřed oceánu

Tajemná zmizení zas může mít na svědomí například Golfský proud, jenž trojúhelníkem prochází. Jedná se o pomyslnou řeku uprostřed oceánu, která je 100 kilometrů široká, až 1 200 metrů hluboká a obvykle se pohybuje rychlostí 2,5 metru za sekundu. Snadno tak mohla havarované letadlo či porouchanou loď odnést daleko od poslední nahlášené pozice, a pátrací oddíly by vrak nikdy nenašly. Bezpečný, ale rušný

Podle mnohých je ovšem rozřešení záhady bermudského trojúhelníku ještě prostší. Zkázu letu číslo 19 lze přiřknout lidskému selhání. Ztracený letoun, který po bombardérech pátral, mohl vybuchnout. A trosky strojů se nikdy nenašly, neboť je „tajemná oblast“ velmi rozlehlá a dno leží v hloubce 5,8 až 8,2 kilometru.

Karl Kruszelnicki dodává, že v démonizaci lokality hraje významnou roli i fakt, že je značně dopravně frekventovaná. „Nachází se blízko rovníku a nedaleko bohaté části světa – Ameriky. Panuje tam proto rušný provoz, ať už letecký, či lodní,“ vysvětluje australský vědec polského původu. „Podle údajů od pojišťovací společnosti Lloyd’s of London a pobřežní stráže Spojených států je počet ztracených lodí či letadel v bermudském trojúhelníku sice vysoký, ale v poměru k jiným regionům zcela běžný.“ Zdá se tedy, že ve skutečnosti se mezi Miami, San Juanem a Bermudami neděje nic podivného. 

Bermudský trojúhelník nepředstavuje jedinou oblast oceánů obestřenou tajemstvím. Podobné území se nachází například jižně od Tokia: Roku 1955 tam zmizelo plavidlo Šinjó Maru No. 10, a když pak noviny Jomiuri Šimbun poukázaly, že se v lokalitě ztratilo mnohem víc lodí, označila ji vláda za rizikovou. Deník The New York Times však zašel ještě dál a psal o „ďáblově moři“. K bermudskému trojúhelníku se místo začalo přirovnávat v průběhu 70. let a nechvalná proslulost jej provází dodnes.

Tuk nezabúda na obezitu

Schudnúť a udržať si váhu je pre ľudí s obezitou ťažké a nie je jasné prečo. Podľa vedcov to môže byť čiastočne spôsobené genetickými zmenami, ktoré pretrvávajú aj po schudnutí. Chemické značky na DNA kontrolujú zapínanie a vypínanie génov. V tukovom tkanive niektoré gény a značky zrejme vytvárajú bunkovú pamäť obezity, ktorá potláča metabolizmus a urýchľuje príjem živín. Podľa genetika Ferdinanda von Meyenna z ETH Zürich to môže byť príčinou jojo efektu, pri ktorom ľudia chudnú a opäť priberajú.

F. von Meyenn a jeho kolegovia porovnávali tukové tkanivo ľudí s obezitou a bez nej. Gény spojené s metabolizmom boli menej aktívne v tkanive ľudí s obezitou, a to aj po tom, ako schudli. Pokusy na myšiach tiež ukázali, že niektoré gény metabolizmu boli v predtým obéznych zvieratách neustále vypnuté. Tukové bunky takých myší prijímajú živiny rýchlejšie ako bunky štíhlych myší, a tak po schudnutí rýchlejšie priberali. Epigenetické zmeny pretrvávajú a pre niektorých ľudí je udržanie hmotnosti ťažký boj, potvrdil F. von Meyenn. Ľudia užívajúci lieky na chudnutie môžu opäť pribrať, čo ukazuje, že lieky neupravujú genetické zmeny. Možno by však iné lieky alebo kombinácia liečby mohli raz vymazať pamäť tukových buniek.

Evoluce miluje šavlozubost. Až do úplného vyhynutí

Je fascinující, jak se šavlovité zuby objevují v evoluci savců a savcům blízkých skupin znovu a znovu, aby poté zase vyhynuly. Podle nové studie tvaru a funkčnosti těchto výjimečných zubů za to může jejich biomechanika. Je příliš dokonalá, takže ji přírodní výběr tlačí hlava nehlava, až do evoluční pasti přílišné specializace.

Děsivé velké horní špičáky, které připomínají spíše vražedné nože než zuby, jsou vizitkou šavlozubých savců a savcům blízkých tvorů. Možná máme jejich podobu vyrytou v DNA, protože třeba megantereoni zřejmě často a rádi lovili australopitéky i rané zástupce rodu Homo. Naše vývojová linie měla šavlozubé predátory.

Šavlozubost je až překvapivě evolučně úspěšná. Jen v rámci savců vznikla minimálně pětkrát nezávisle, přičemž celá skupina šavlozubých koček, čili podčeleď Machairodontinae, je jenom jedním ze zmíněných pěti případů. Šavlozubí byli mezi savci i thylakosmilidi, kreodonti, nimravidi a barbourofelidi. Je to klasický příklad evoluční konvergence, kdy vzniká velice podobný znak opakovaně u nikoliv těsně příbuzných skupin, což obvykle ukazuje na velmi silné a neodbytné selekční tlaky.

Se šavlozubostí je samozřejmě zároveň problém v tom, že dnes už nemáme žádného žijícího šavlozuba, pokud si ho nevzkřísíme (patří mezi teoreticky možné kandidáty). Tudíž, vzhledem k poměrně omezené lidské představivosti, nemáme úplně jasnou představu, jak žili, lovili a vůbec fungovali. Tak úplně jim nerozumíme, což poněkud komplikuje evoluční úvahy.

Vědci se proto už dlouho dohadují, jak vlastě šavlozubí své zuby používali a proč si je evoluce zamilovala natolik, že se objevují znovu a znovu. Tahlia Pollocková z australské Monash University nabízí technicky pojatou odpověď, která není moc šokující, ale alespoň dává smysl. Jde o biomechaniku. S kolegy detailně analyzovali tvar a funkčnost zubů u 25 šavlozubých a 70 nešavlozubých druhů a zjistili, že ve své extrémní podobě představují funkčně optimální tvar.

Extrémní šavlozuby, jaké měl například smilodon, jsou perfektní pro probodnutí kořisti s minimálním vynaložením síly. Háček je v tom, že takové zuby jsou méně odolné a snadněji se lámou. Méně extrémní šavlovité zuby, jaké měly třeba „hrůzokočky“ (rod Dinofelis), byly optimální jinak – vyvažovaly průraznost a pevnost.

Každopádně jde o pokročilé a specializované zbraně na lov kořisti. Jenomže, specializace je skvělá, pokud trvá status-quo. Jakmile se změní situace, například zmizí určitý typ kořisti nebo se změní ekosystém, stává se ze specializace evoluční past, ze které v podstatě není úniku. Biomechanicky perfektní šavlovité zuby v sobě skrývaly svůj vlastní zánik.

Trojportrét slovenských spisovatelů střední generace. Ivan Kadlečík, Stanislav Rakús a Pavel Vilikovský, tři výrazná jména moderní slovenské literatury. Vyrobil Klub Rodinné striebro v roce 2009.

Gnóze

„Mnohohlavá hydra“ – nebo spíše podivné klubko, které obsahuje bláznivosti i zajímavá témata? Pro pochopení křesťanství v 2. století i některé jevy v 20. století (New Age) je to docela důležité. Relativně stručný pokus o faktografické a myšlenkové rozpletení se musí omezit jen na typické příklady.

Popsat mnohotvárný jev gnóze v jednom článku je skoro nemožné pro pestrost toho, co se tak samo označovalo i toho, co tak bylo nebo je označováno jinými. Už v pozdní antice líčili gnózi její kritici jako „mnohohlavou hydru“, zatímco její přátelé se nerozpakovali používat při výkladu rozdílné pojmoslovné rastry. Zmatek je dovršen tím, že se do sběrného pytle s nálepkou gnóze přisype i leccos z magie, hermetismu a filosofie – a ještě k tomu to v některých případech opravdu souvisí s přesahy a zájmy některých gnostických autorů už ve staré době, zatímco jindy jde o omyly nebo pomluvy. Občas se k tomu přidají témata lidových novozákonních apokryfů a vznikne záhadologický guláš, dokonce opentlený magickými znaky. Tak to zkusíme rozplétat, samozřejmě s určitou předem inzerovanou zjednodušující licencí.

První zjednodušení je drastické, totiž na samo označení. Na rozdíl od některých gnostiků nesdílím přesvědčení, že etymologie je zdrojem jiného poznání než o jazyce, význam slova máme hledat spíše v jeho reálných užitích. Nicméně je dobré vědět, co dané slovo znamená v obvyklém jazyce, a pak se pustit do pátrání po nově zavedených speciálních významech, a zvláště po obsahu takto označovaných nauk. Slovník uvádí tyto významy řeckého slova gnósis (γνῶσις): „poznání, náhled, soudní nález“ (souvisí i se slovem gnómón, v daném kontextu jako zdroj poznání, „poznávadlo“, jako později ručička hodin nebo jiného přístroje). V gnostickém kontextu je ovšem překlad velice problematický. Může jím být třeba poznání, ale intimnější dimenzi gnostického vztahu by vyjadřovalo spíše slovo známost, totiž známost božství.

Četní gnostici sami hojně etymologizují řadu jmen a pojmů. Zčásti je to jen projev osvědčené metody alternativců mnoha druhů, leč zčásti jde o cosi specifického, totiž o dědictví hebrejské tradice významu jmen. „Dát jméno“ v ní znamená dát povahu, dokonce uskutečnit až stvořit.

Původ gnóze lze spatřovat v kontaktu helenizovaných (neortodoxních) Židů s některými proudy řecké filosofie, tu a tam s příměsí všeho možného. O tom panuje celkem shoda. I mimo gnostické kruhy bylo tehdy biblické stvoření chápáno tak, že Bůh nejprve stvořil ideje jako slova ve své mysli (tedy taxony, obecniny, například člověka jako druh) a pak teprve uskutečnil jejich empirické prezentace na světě (například jednotlivé lidi). První krok byl spatřován v popisu stvoření v 1. kapitole knihy Genesis, druhý v následující. Přitom prý asistovala božská síla zvaná Logos, v tomto případě jde o Slovo nebo řeč, zprostředkující ideje (taxony, obecné pojmy) do empirického světa. Podobné nauky řeckojazyčných židovských intelektuálů doby kolem 1. století před n. l. ovlivnily i řadu kanonických raně křesťanských konceptů, nejen gnostických. Gnostické nauky předkřesťanské doby známe jen velice omezeně a spíše z rekonstrukcí, neboť celé téma gnóze bylo v průběhu 2. století překryto křesťanskými verzemi gnóze a jejich menší či větší konfliktností s kanonickými podobami křesťanství. Neznáme ani jména předkřesťanských gnostiků. Dokonce i jednu z památek předkřesťanské gnóze, Naasejský traktát známe až v jeho křesťanské úpravě, která kolovala od raného 2. století. Křesťanskou úpravou je zde míněna úprava od křesťanských gnostiků, nikoli od církevních křesťanů. Prvním křesťanským gnostikem, o kterém spolehlivě víme, byl Kérinthos, působící v 1. polovině 2. století. O starších postavách (např. Simón Magos) nevíme, zda opravdu patří mezi gnostiky, nebo spíše mezi čaroděje jiného druhu, někdy ani to, zda opravdu existovaly.

Z tradice řecké filosofie se u gnostiků uplatnila témata dědiců Platóna, od starších po tzv. střední platonismus ranější římské doby. Jde hlavně o výklad vzniku světa. Platón je totiž jediný pohanský řecký autor, který něco takového popisuje. Podle něho svět zkonstruoval démiúrgos (řemeslník), zatímco ideje pocházejí z Dobra. Navíc gnostici souzní s Platónovou představou, že empirické objekty jsou méně skutečné než jejich ideje (taxony, obecné pojmy). Ideje poukazují k Dobru, které je jejich zdrojem, zatímco smyslově dostupné věci jsou nižší povahy. Kromě toho ovšem na gnostiky působila také filosofie obnoveného pythagorejství. Ta představuje značně bizarní prostředí plné výpůjček z orientální numerologie a magie. Právě jimi a ztrátou kritičnosti se liší od staršího pythagorejství.

Gnóze je zdánlivě podobná novoplatonismu, ten bývá v některých populárních statích dokonce uváděn mezi prameny gnóze. Není jím už z časových důvodů. Navíc jeho zakladatel Plótínos (205-270) brojil nejen proti křesťanům, ale napsal i dílko Proti gnostikům. Střední člen s některými proudy gnóze však v jeho díle najdeme, i když nejde o vliv v žádném směru. Je jím pochopení hmoty (látky) jako zdroje zla – a s tím související znehodnocení významu světa a těla, ústící do výzvy k soustředění na mysl (nús, intelekt). Většině novoplatónských a gnostických textů je společné také to, že při jejich četbě jsme buď odpuzeni podivnostmi – nebo nalákáni, abychom to spolkli i s navijákem. V obou případech máme problém s kritickým porozuměním.

V akademickém přístupu obnáší studium gnóze nejen rekonstrukci pestré genealogie jednotlivých škol, ale také hledání společného jmenovatele gnostických nauk. Většinou ne úplně všech, látka je to nad míru pestrá, ale aspoň většiny významných proudů. V několika bezprostředně minulých generacích bylo docela konsenzuální spatřovat centrum gnóze v mýtu o božstvu Člověk. U nás to výtečně představuje dílo Petra Pokorného (1933-2020) z ETF UK. Nejde o prostý humanismus, i když to s ním může souviset. Božská bytost zvaná Člověk je prostředníkem božího působení na světě a známky toho můžeme v sobě nacházet. Z tohoto hlediska gnóze kupodivu patří k antropocentrickým konceptům, i když velice zvláštním způsobem. Obsah základního gnostického mýtu je však třeba představit šířeji.

Gnostický mýtus o stvoření a spáse

Svět je dílem nějakého horšího nebo aspoň nižšího boha, zatímco Člověk je synem skutečného božství. Jenže Člověk se nechal zlákat do tohoto světa. Spíše než o nějaký hřích šlo o vinu v tom smyslu, že se nechal oklamat. (Někdy to souvisí s biblickým hadovým pokušením v ráji, jindy je had naopak pozitivní postavou, když radí přístup k poznání.) Spásu najde tehdy, když si uvědomí svůj božský původ a setřese všechna zatemňující zprostředkování. Má to mnoho verzí, snad nejkrásněji je tento dost obecný gnostický mýtus vyjádřen v Písni o perle.

Píseň o perle je součástí gnostické knihy Skutky Tomášovy, asi z doby kolem roku 200 n. l. Putování světem kvůli hledání perly je metaforou hledání cíle a původu, mladý princ si při své cestě postupně uvědomuje svůj zapomenutý královský původ. Literárně vzato je nejbližší analogií Apuleiova pohádka Amor a Psyché, vložená v půlce jeho románu Zlatý osel.

Často podceňujeme, v jak velké míře bylo rané křesťanství také protisystémovým hnutím, a to jak vůči judaismu, tak vůči sociální realitě Středomoří římské doby. V krajních případech i hnutím protikulturním. Totéž se týká gnóze, ba ještě radikálněji. Gnostici neočekávali spásu v rámci chodu dějin. Často se považovali za „pokolení bez krále“, byli ještě vyhroceněji kosmopolitní než třeba stoici.

Příklady gnostických spisů a nové nálezy v 20. století

Oproti kanonickým textům Nového zákona bývají gnostické spisy řazeny mezi tzv. apokryfy, což je ovšem velice široká sběrná kategorie, která zahrnuje i naprosto nevinné dodatečně vznikající lidové legendy o oblíbených postavách kanonického textu. Pro odlišení se bohužel vžilo označení „tajné knihy“, v poctivých případech s dovětkem „starověkých gnostiků“. Všechny pocházejí z 2. a 3. století n. l., většinou z let přibližně 140 až 200. Nacházejí se v prostoru mezi Římem, jižním okrajem Egypta a západním okrajem Číny. Většina z nich byla napsána řecky, ale v relativní úplnosti se zachovala spíše v koptských, syrských a jiných překladech. Nejstarší známé zlomky pocházejí od Markiona (85-160), popisují zlého boha Starého zákona a dobrého Boha Ježíšova.

Časové rozmezí vzniku spisů není velké, avšak pestrost je nesmírná. První orientaci může poskytnout uspořádání podle míry analogií s kanonickými spisy Nového zákona. Můžeme sledovat hned dvě linie. Jedna od Pramene Q, tedy od společného jmenovatele Matoušova a Lukášova evangelia k Tomášovu evangeliu. Druhá od Janova evangelia k Valentinovi a Hérakleonovi. Je dokonce možné, že později samozřejmé rozlišení na církevní a gnostické křesťanství se událo právě uvnitř těchto zlomových linií. Nakonec necháme obskurnější spisy.

Tomášovo evangelium je pro biblisty velkým překvapením. Jeho řecké fragmenty byly známé už dříve, ale teprve objev úplného koptského překladu ukázal, o co vlastně jde. Je to sbírka Ježíšových výroků. Titul evangelium jí dal kolem roku 150 její editor, přestože literárně vzato to evangelium není, nepopisuje příběh Ježíšův. Asi třetina zapsaných logií se kryje s těmi, které známe v podáních Matoušova a Lukášova evangelia, tedy z tzv. Pramene Q (z Ježíšových výroků v průniku těchto dvou evangelií, které asi byly jejich pramenem, snad už z doby Ježíšova kázání). Asi třetina logií je však výrazně gnostických. O některých dalších výrocích biblisté vážně diskutují, zda mohou obsahovat jinde nezachovanou ozvěnu Ježíšova kázání.

Evangelium pravdy je zase lecčím podobné kanonickému Janovu evangeliu. Nepředstavuje citáty Ježíšova kázání, nýbrž spíše výklad toho, jaký význam má jeho odkaz. Na rozdíl od kanonických textů však o stvoření mluví jako o Plané, tedy omylu nebo bloudění. Autorem řeckého textu, známého jen z fragmentů byl nejspíš Valentínos (přibližně 100-160), úplný koptský překlad je obsažen v I. kodexu z Nag Hammádí (Codex Jung). Patrně z valentinovského gnostického kroužku pochází i vůbec první známý komentář k novozákonnímu Janovu evangeliu. Kolem roku 175 jej napsal Hérakleón, ale známe jen dost obsáhlé fragmenty, které (často polemicky) citoval církevní křesťan Órigenés ve svém komentáři k témuž kanonickému evangeliu v polovině 3. století.

Nutno také podotknout, že gnostici sice vytvářeli alternativní struktury vůči stávající církvi, nicméně šlo o spor o chápání církve a její formu, nikoli o nějaké necírkevní křesťanství, to nikdy nebylo. Řada gnostiků ovšem navrhovala méně institučně a formálně vyhrocený koncept církve. Také gnostická liturgie byla prostá, většinou spočívala v recitaci textu a uvědomění si jeho obsahu. Ve valentinovském kroužku byla asi nejvýznamnější svátostí svatba, možná dokonce významnější než křest a eucharistie. Referáty o složitých až podivných obřadních symbolech nebo dokonce orgiích jsou z valné části fantazie a pomluvy, zčásti mohou odkazovat k velké pestrosti gnostických proudů.

Širší pohled na spektrum různých gnostických spisů poskytly až nálezy koptských překladů v egyptském Nag Hammádí v letech 1945 až 1960. Zvláště jejich začátek je spojen s řadou romantických příběhů.

Leč slíbil jsem ještě zvláštní gnostické spisy. Nezvykle působí už název jednoho z nich: Podstata archontů, tedy nebeských vládců, vládnoucích také ve smyslu astrologickém. Mají podivná jména, ale pravý gnostik se jich nemusí obávat, protože je mimo jejich moc. Evangelium Egypťanů líčí vznik nebeského světa a záchranu lidského pokolení, pomáhá si řadou podivných znaků, které jsou blízké egyptským Magickým papyrům, nakonec tvrdí, že to vše zapsal Adamův syn Set. Svérázné je také Mariino evangelium, snad se myslí Marie Magdaleny, která prý jako jediná pochopila symbolický obraz, představený Ježíšem. Duše se má obrátit od nevědomého a hříšného těla k duchovnímu výstupu.

Gnóze pohledem církevního pravověří pozdní antiky

Od konce 2. století po závěr antiky obsahuje řecká církevní literatura řadu polemik s gnózí, dokonce se kvůli tomu zavedl šuplík „antignostici“. Problém je, že hyperkritický vztah vede k zahrnování pomluv a také k domýšlení si genealogií škol. Pánové se rádi pohoršovali nad bludařskými a nemravnými spisy a psali o nich varovná svědectví příštím generacím.

Za zmínku stojí Hippolytos Římský (170-235). To byl kupodivu vzdoropapež, neboť byl ještě papežštější než tehdejší římský biskup. Pořídil obsáhlé výpisy z řecké literatury od rané antiky po křesťanství své doby, a to pro vyvarování se bludů. Rád se pohoršoval, ale opisoval velice věrně, jen občas něco neúmyslně trochu zkomolil, většinou jen písmenka, nebyl to žádný učenec. Pro poznání gnóze je nejcennější jeho opis Naasejského traktátu, který potkal už v gnosticky christianizované podobě. Hippolytos tvrdí, že zdrojem všech herezí (kacířstev, bludů) je gnóze, ta pramení z filosofie a ta z hermetických spisů. Moderní badatelé oceňují obsáhlé citáty, v nichž uchoval řadu jinak ztracených spisů. Tam, kde máme porovnání, jsou shody textu dobré, samozřejmě ne výklady. Jím představená chronologie vlivů je ovšem zmatečná. S podobně absurdní chronologií pracovala kupodivu i většina učenců doby velké renesance. Gnózi z toho ale většinou vynechávali, dostatek zvláštností nacházeli v Hermetickém korpusu a humanistické motivy mohli čerpat i z negnostických křesťanských textů z řecké pozdní antiky.

Kromě Řeků psali proti gnózi už v antice i latinští křesťané, například Tertulián (Tertullianus, asi 160-220). Spolu s gnózí odmítnul i filosofii, a to ve prospěch právního a morálního výkladu křesťanství.

Křesťanská gnóze podle Klémenta z Alexandrie

Mezi rané církevní antignostiky bývá formálně zařazován také Kléméns Alexandrijský (150-212), ale je to složitější. Tento vedoucí katechetické školy v Alexandrii je neobvykle svobodomyslný intelektuál, díky citacím v jeho obsáhlém díle se nám zachovaly stovky antických autorů. Z valné části nejde o citace varovné, nýbrž o ilustrace analogií. V pohanské kultuře se dobře orientuje a má rád řeckou filosofii a poezii, zatímco staré řecké náboženství odmítá nebo někdy přeznačuje. To by byla látka na samostatná témata. Měl štěstí, že psal více než sto let před oficiální formulací prvních církevních dogmat, v době, kdy křesťané vystačili se stručnými formulacemi křestních vyznání.

Kléméns chce pro křesťanskou zvěst převzít nejen řeckou filosofii a poezii, ale dokonce i gnózi! Ovšem specificky pochopenou a proměněnou. Studoval i heterodoxní křesťanské gnostiky, polemizoval s nimi, ale také od nich leccos přijal, podobně jako od pohanských filosofů a básníků. Nebojí se převzít ani tezi, že gnóze je vyšším stupněm vztahu než víra. Gnóze víru nevylučuje, není s ní konfliktní, nicméně známost božství je čímsi ještě víc než důvěra (pistis, víra). Obojí se vztahuje k témuž Stvořiteli. Strómateis VII,55: „Gnózí je víra dovršena, věřící se gnózí stává dospělým.“ Nad gnózí je podle Klémenta už jenom láska, což je v souladu s jeho pochopením cíle života, kterým je láska a poznání.

Privátní dovětek

Až potud jsem se pokusil o nezaujatý referát, samozřejmě zjednodušující, avšak co možná reprezentativně a uvnitř hlavních proudů současných akademických studií. Nedá mi to, abych nepřipojil aspoň náznak vlastní interpretace. Moji přátelé říkávali a říkávají, že se dopouštím „subjektivní reinterpretace“ křesťanství – a taky gnóze. Vynechám teď iluze s tím vším spojené a zmíním pouze specifický výklad významu slov pro tělo a svět.

Tělo ve významu sóma značí v nejstarší řečtině mrtvé tělo, pak i geometrické těleso. Postupně nabývá významu jakéhokoli tělesa: politického (latinsky pak corpus politicum), právního… Česky tento význam máme asi jen ve spojení umělecké těleso, třeba hudební. V novozákonních evangeliích je tělo (sóma) tím, co je třeba šatit, ale nemá se to s tím přehánět. O tělo je potřeba se starat, ale přehnaná podoba vede k absurdnímu společenskému natřásání. (Podobně se duše má krmit, a to nejen chlebem, ba i napájet, ale opět se to nemá přehánět se starostí o ni.) Kdyby šlo jen o tohle, bylo by to jednoduché. Tělo by prostě patřilo do sociální a právní oblasti, a na té máme být nezávislí. Pro vtělení Slova (Logu) používá Janovo evangelium jiný termín, sarx, tedy masité tělo. Trochu problém je, že tentýž výraz sarx užívá i pro distanci vůči hodnotě těla. Smyslem takové distance je vyvázání z rodičovské a vůbec generační závislosti.

„Tento svět“ (kosmos hútos) nemusí označovat opozitum k nějakému „onomu“ světu. Může to být opozitum ke kosmu v obvyklém smyslu slova. Totiž to ve světě, co jsme my lidé vytvořili jako svůj lidský svět, ale co je často spíše pomršením harmonie kosmu ve prospěch naší hamižnosti a mocichtivosti. „Tento svět“ jsme „stvořili“ my lidé. V pozdní antice ovšem do „tohoto světa“ patří nejen lidem odcizená imperiální politika a makroekonomie, ale také astrologická působení, vesměs obávaná. To vše má skončit!

Popsané významy slov pro svět a tělo v křesťanských kontextech jsou dobře obhajitelné a v nějaké míře takto pracuje i velká část akademických výkladů. Problém s mou subjektivní reinterpretací křesťanství i gnóze je až v tom, že takto pochopené významy vyostřuje a zakládá na nich celkové pochopení, které není ani trochu dualistické, zato velice kritické k řadě církevních i světských zvyklostí.

Literatura

Petr Pokorný: Píseň o perle. (Tajné knihy starověkých gnostiků.) Praha: Vyšehrad 1986.

Petr Pokorný: Tomášovo evangelium (překlad a studie). Praha: skriptum ETF 1981; Vyšehrad 2006 (jako součást Jan A. Dus, Petr Pokorný: Neznámá evangelia).

Rukopisy z Nag Hammádí 1 – 6. Studie a překlad Wolf B. Oerter, Petr Pokorný, Zuzana Vítková, Matyáš Havrda, Marek Dospěl, Ladislav Bareš a další. Praha: Vyšehrad (Centrum biblických studií) 2008 až 2023.

Z. Kratochvíl: Evangelium pravdy. Praha: Herrmann a synové

Kléméns Alexandrijský: Pobídka Řekům. Úvod, překlad a poznámky Matyáš Havrda. Praha: Herrmann a synové 2001.

Kléméns Alexandrijský: Stromata I-VIII. Úvod, text, překlad a poznámky Jana Plátová, Miroslav Šedina, Veronika Černušková, Matyáš Havrda. Praha: Oikúmené 2004-2017.

Martin C. Putna: My poslední křesťané. Praha: Herrmann a synové 1994; Torst 1999.

Eric R. Dodds: Pohané a křesťané v čase úzkosti. Praha: Petr Rezek 1997.

Can Food Change Your Personality?

Strava ovlivňuje osobnost prostřednictvím zdraví střev, neuroplasticity, metabolismu a zánětu a může mít vliv na vlastnosti, jako je přizpůsobivost a emoční stabilita.

Critical minerals could be lurking in unexpected places

Geologové upozornili na nová místa, kde lze hledat kritické minerály, jako je měď, kobalt a prvky vzácných zemin. Jejich studie zveřejněná v časopise Nature pomáhá pochopit, jak se pohybuje roztavená hornina pod zemskou kůrou, která tyto kovy vytlačuje na povrch. Podle vědců se kritické kovy pravděpodobně nacházejí na okrajích dávných jader kontinentů.

Schopnost vymazat špatné vzpomínky a traumatické flashbacky by mohla pomoci při léčbě řady různých duševních problémů a vědci objevili nový slibný přístup, jak toho dosáhnout: oslabit negativní vzpomínky reaktivací těch pozitivních.

Researchers Have Found a Way to Help Erase Bad Memories

Vědci pomocí laserů zkoumali, jak chování elektronů v titanu ovlivňuje jeho pevnost a pružnost, a odhalili tak poznatky, které by mohly umožnit navrhovat lepší titanové slitiny pro různé aplikace. V několikadenním experimentu požádal mezinárodní tým vědců 37 účastníků, aby si spojili náhodná slova s negativními obrazy, a poté se pokusil polovinu těchto asociací přeprogramovat a "zasáhnout" do špatných vzpomínek. "Zjistili jsme, že tento postup oslabil vybavování averzivních vzpomínek a také zvýšil nedobrovolné vnikání pozitivních vzpomínek," píší vědci ve své publikované práci.

RNA lucerny umožňují stopovat RNA v buňkách

RNA je nukleová kyselina, která má mnohem všestrannější využití než DNA, jejíž molekuly jsou zapnuté jako zip a dovedou v podstatě jenom uskladnit informaci.

Výzkumný tým University of Californie Irvine objevil způsob, jak označit molekuly RNA bioluminiscentní molekulou tak, aby bylo možné sledovat jejich pohyb v organismu v reálném čase. Nová metoda slibuje ohromující průlomy, například ve výzkumu virů nebo třeba paměti v lidském mozku.

Jak říká vedoucí týmu Andrej Lupták, RNA je v podstatě za vším, co se děje v buňce, počínaje výrobou proteinů. Až doteď se vlastně nevědělo, co přesně dělají molekuly RNA, když jsou uvnitř buňky.

Jak říká Lupták, už dávno se ukázalo, že studium molekul RNA v buňkách, obzvláště v živých organismech, je velmi obtížné. Především v první minutě poté, co se RNA dostane do buňky, netušíme, co se tam děje. Lupták s kolegy nabízejí nástroj, který to dovede.

Ke zviditelnění RNA použili luciferázu, tedy enzym světlušek a dalších zářících organismů. Vědci to zkoušeli už dříve, ale uspěl až teď Lupták se svými kolegy.

Autor: RNDr. Stanislav Mihulka, Ph.D.

Stojíme na křižovatce mezi autoritářským kolapsem a společností superdostatku, tvrdí systémový teoretik

• Muž, který předvídal ekonomickou krizi z roku 2008, varuje
• Lidstvo podle něj stojí na křižovatce, odkud vede cesta k prosperitě nebo ke kolapsu
• Jakou budoucnost prognostik před lidstvem maluje?

Nafeez Ahmed z londýnské System Shift Lab je vskutku renezanční člověk. Sám sebe charakterizuje jako systémového teoretika, transdisciplinárního akademika, investigativního novináře a strategického konzultanta. Zároveň o sobě tvrdí, že „za posledních zhruba 20 let správně předjímal 20 významných událostí, včetně vojenské intervence v Afghánistánu v roce 2001, bankovního kolapsu v roce 2008, poklesu tempa globálního hospodářského růstu, vzestupu krajně pravicových politických stran v letech 2010–2020, krachu akciového trhu v roce 2018, asijské vlny veder v roce 2022 a rozpadu Konzervativní strany ve Velké Británii“.

Nyní přichází Nafeez Ahmed na stránkách vědeckého časopisu Foresight s analýzou, která varuje před „vykolejením“ na cestě ke světlým zítřkům. Podle Ahmeda stojí lidská civilizace na pokraji dalšího „obřího skoku v evoluci“. Jeho realizaci by však mohly zmařit „centralizované krajně pravicové politické projekty“, jako je nastupující administrativa Donalda Trumpa v USA. Světlé postmaterialistické zítřky

„Průmyslová civilizace čelí nevyhnutelnému úpadku, protože je nahrazována něčím, co by se mohlo ukázat jako mnohem vyspělejší ‚postmaterialistická‘ civilizace založená na distribuci superhojné čisté energie. Hlavní problém spočívá v tom, že úpadek průmyslové civilizace je tak rychlý, že by to mohlo vykolejit vznik nového a vyššího ,životního cyklu´ lidského druhu,“ říká Nafeez Ahmed, který je členem slavného Římského klubu, členem iniciativy Earth4All a členem Schumacher Institute for Sustainable Systems.

V nové studii vychází Nafeez Ahmed z „obrovského množství“ (ve skutečnosti z pouhé stovky citací) vědecké literatury napříč přírodními a společenskými vědami a na jeho základě vytvořil „novou teorii historických vzestupů a pádů civilizací“. Podle ní se civilizace vyvíjejí ve čtyřfázovém cyklu zahrnujícím růst, stabilitu, úpadek a transformaci. Transformace v sobě zahrnuje jak materiálně-technologické, tak i kulturně-organizační změny. Průmyslová civilizace dnes podle Ahmeda prochází závěrečnou fází svého životního cyklu, tedy úpadkem, a ocitá se na pokraji transformace.

Autor studie zkoumá „širokou škálu empirických údajů“, které podle něj ukazují, že s upadajícím starým průmyslovým řádem vzniká v planetárním měřítku zcela nový materiálně-technologický systém. Nárůst autoritářské politiky, včetně snah o ochranu užívání fosilních paliv, by však mohly spolu s dalšími negativními vlivy vznik nové civilizace ohrozit. Ústředním bodem úpadku průmyslové civilizace je globální pokles energetické návratnosti investic (EROI) u ropy, plynu a uhlí. Tento problém lze podle Ahmeda zmírnit přechodem na čisté zdroje energie, kde EROI exponenciálně roste.

Klíčové technologické inovace, jako je čistá energie, buněčné zemědělství, elektrická vozidla, umělá inteligence a 3D tisk, by měly už v období od roku 2030 do roku 2060 razantně vylepšit materiální možnosti lidské civilizace. Správná kombinace těchto nových materiálních možností by mohla vytvořit nové formy „síťové superhojnosti“, která chrání zemské ekosystémy.

Technologické inovace by mohly vytvořit podmínky pro úžasnou prosperitu. Problém tkví podle Ahmeda v tom, že jsou ze své podstaty rozptýlené a decentralizované. Proto je nelze řídit starými centralizovanými systémy stávající průmyslové civilizace. Neustále se tak rozšiřuje propast mezi tím, co Ahmed nazývá „průmyslovým operačním systémem“, a vznikajícím novým systémem. To má za následek hluboký politický a kulturní rozvrat, a to v celosvětovém měřítku. Nárůst autoritářství by mohl fatálně narušit nástup nového cyklu civilizace.

„Nabízí se nám úžasný prostor s novými možnostmi. Lidstvo by si mohlo zajistit nepřeberné množství energie, dopravních kapacit, potravin i nových poznatků, aniž by přitom poškozovalo planetu. Mohl by to být další obrovský skok v lidské evoluci. Pokud ale nepřebudujeme způsob, jak tyto vznikající schopnosti zodpovědně řídit ku prospěchu všech, mohlo by to znamenat naši zkázu.

Místo toho, aby se lidstvo dále rozvíjelo, by došlo k regresi, pokud by nenastal rovnou kolaps. Vzestup autoritářských a krajně pravicových vlád po celém světě riziko kolapsu významně zvyšuje. Nastupující administrativa Donalda Trumpa, se svým odhodláním zvýšit spotřebu fosilních paliv a zároveň přiškrtit čistou energii – stejně jako zaměření této administrativy na centralizaci moci na základě etnicko-nacionalistických měřítek – by mohla zabránit úspěšnému přechodu lidstva do další fáze lidské evoluce,“ říká Nafeez Ahmed.

Ahmed není první ba ani jediný, kdo maluje před lidstvem možnou apokalypsu. Někteří vizionáři ji považují dokonce za nevyhnutelnou. Nemusíme za nimi cestovat do ciziny, najdeme je i u nás. Někdy je těžké odlišit, zda to ti dotyční myslí vážně, nebo zda se jen kapsují na atraktivitě vizí „konce světa“, s nimiž se obchoduje už od starověku.

Není nic populárnějšího než prohlásit, že svět spěje do záhuby, a navíc vytvořit dojem „spikleneckého spolku“ těch, kteří „vědí a znají“ – a je celkem lhostejno co. Je jedno, jestli se opájejí tím, že jako „vyvolenci“ znají zákony vzestupu a pádu civilizace, nebo se tetelí nad tím, že mají v kapse návody, jak takový kolaps civilizace přežít. Někdy je to spojeno i s požadavkem na „vládu silné ruky“ nebo vládu hluboce osvícených jedinců - vesměs samotných autorů apokalyptických vizí miřících na lukrativní posty.

Nafeez Ahmed tvrdí, že kromě jiného předpokládal eskalaci rusko-ukrajinské krize pět let před ruskou anexí Krymu v roce 2014 a rovněž s pětiletým předstihem předvídal ruskou invazi na Ukrajinu v roce 2022. U tak úspěšného prognostika proto trošku zamrzí, že se ve studii v časopise Foresight omezil na varování před hrozícím nebezpečím.

Laik by očekával, že Ahmed už musí vědět, jak to s lidstvem dopadne, a může nám jednoduše sdělit výsledek. Ostatně avizovaný start cesty ke světlým zítřkům v roce 2030 není zase tak daleko. Jestli se ho Trumpovi a spol. povede sabotovat, by nemělo být s ohledem na délku jeho prezidentského mandátu snad tak těžké předvídat.