Dobrodružství poznávání

Řasa roku 2025: nově objevená Draparnaldia erecta pomůže objasnit evoluci rostlin

Před sedmi lety zaujal Lenku Caisovou z Biologického centra Akademie věd ČR při procházce v přírodě nenápadný, ale velmi zvláštní mech. Při podrobnější laboratorní analýze vědkyně odhalila, že se nejedná o mech, ale o dosud neznámou, mnohobuněčnou zelenou řasu. Pojmenovala ji Draparnaldia erecta a záhy rozpoznala její potenciál stát se mimořádně zajímavým výzkumným objektem pro studium evoluce řas a rostlin. Stavba této řasy není zdaleka tak složitá jako u suchozemských rostlin, a právě proto by mohla pomoci zodpovědět zásadní otázky evolučního výzkumu: Jak se jednobuněčné řasy staly mnohobuněčnými a jak dokázaly osídlit souš? Význam Draparnaldie pro vědecký výzkum ocenila i Německá botanická společnost a vyhlásila ji řasou roku 2025.

Proč studovat Draparnaldii?

Zelené řasy se dělí na dvě skupiny – chlorofytní a streptofytní řasy. Obě nezávisle vyvinuly mnohobuněčnost a často obývají stejná stanoviště. Přesto pouze streptofytní řasy dokázaly přejít z vody na souš (tzv. terestrializace) a rozrůznit se do tisíců druhů suchozemských rostlin, které známe dnes. To vyvolává klíčovou otázku: Proč byl přechod na souš úspěšný pouze u streptofytních řas a ne u jejich sesterské skupiny, chlorofytních řas?

Mnohobuněčnost a terestrializace zelených rostlin se obvykle studují na morfologicky složitých modelových organismech, jako jsou prostnice (Marchantia), čepenka (Physcomitrium) a huseníček (Arabidopsis). Mezi modely nově figurují i streptofytní řasy, přímí předkové suchozemských rostlin – například Klebsormidium, parožnatka (Chara) nebo jařmatka (Zygnema). Doposud však chyběl srovnatelný model mezi chlorofytními řasami, které by morfologicky připomínaly rané suchozemské rostliny a zároveň měly adaptace pro život na souši. Draparnaldia tuto mezeru vyplňuje (Obrázek 1).

Jedinečnost Draparnaldie

Draparnaldia je výjimečná tím, že je jedinou chlorofytní řasou, která se vyvinula do morfologické složitosti srovnatelné s ranými suchozemskými rostlinami. Má rozvětvený horní buněčný systém, který vypadá jako malá suchozemská rostlina, a dlouhé buňky, které připomínají kořenový systém (Obrázek 2). Má zcela unikátní adaptace pro život ve vodním i suchozemském prostředí, které lze navíc vyvolat v laboratorních podmínkách. Tato řasa je tak jediným modelem, který umožňuje zkoumat terestrializaci zelených rostlin z úplně nové perspektivy.

Draparnaldia má zároveň praktické vlastnosti důležité pro výzkum: snadno se kultivuje, rychle roste a svůj životní cyklus dokončí během 7–9 dnů. Rozmnožuje se zoosporami (jednobuněčnými stadii), které lze vyvolat současně ve velkém množství, což je zásadní pro experimenty zaměřené na mnohobuněčnost. „Naším cílem je ustanovit Draparnaldii jako model pro základní výzkum. Kromě protokolů pro její laboratorní kultivaci už jsme detailně popsali její morfologii, vývoj a adaptace na vodní i suchozemské prostředí. Také jsme zmapovali její fytohormony a sekvenovali její genom,“ říká Lenka Caisová.

Draparnaldia a evoluce mnohobuněčnosti a přechodu rostlin na souš

Původ mnohobuněčnosti u řas stále není zcela objasněn. Při genetických analýzách Draparnaldie však vědecký tým popsal rozšířené genové rodiny spojené s mnohobuněčností, vývojem a abiotickými stresy. Stejně jako pro studium evoluce mnohobuněčnosti bude Draparnaldia klíčová pro odpovědi na otázku, jak přešly rostliny na souš. Přestože se tato řasa vyvíjela nezávisle více než miliardu let, vykazuje pozoruhodné analogie s procesy terestrializace u streptofytních řas a suchozemských rostlin. Vyvinula však alternativní mechanismy hormonální signalizace, jejichž studium poskytne důležitá vodítka pro pochopení terestrializace rostlin. Zároveň může přinést cenné poznatky o funkcích rostlinných hormonů.

Publikace:

Caisová, L., Crombez, E., Arellano, M.S.T., Gut, M., Alioto, T.S, Gómez-Garrido, J., Dabad, M., Esteve-Codina, A., Petřík, I., Pěnčík, A., Novák, O., Van de Peer, Y., Vicoso, B., and Friml, J. (2024). The Draparnaldia genome: alternative mechanisms for multicellularity and terrestrialization in green plants. bioRxiv. https://doi.org/10.1101/2024.09.12.612648.

Caisová, L. (2020). Draparnaldia: A chlorophyte model for comparative analyses of plant terrestrialization. Journal of Experimental Botany 71: 3305–3313. https://doi.org/10.1093/JXB/ERAA102.

Schizofrenie se celosvětově diagnostikuje na základě odborného rozhovoru s psychiatrem, chybí však další diagnostické nástroje. Vědci z Národního ústavu duševního zdraví (NUDZ), ve spolupráci s řadou partnerů z akademické i soukromé sféry, začátkem nového roku spouštějí nový projekt BRAINSCAPE. Díky němu by v budoucnu mohli lékaři u pacientů se schizofrenií odhalit změny v mozku z kapky krve a podle analýzy změn zornice dokonce předpovídat možné zhoršení stavu.

Představte si situaci, kdy je mladý člověk poprvé hospitalizován kvůli epizodě onemocnění ze schizofrenního spektra. Jakmile to jeho zdravotní stav dovolí, provedou lékaři vyšetření na magnetické rezonanci a odeberou vzorek krve. Z něj získají informace, které propojí s unikátní databází ESO, díky analýze matematické podobnosti dat dokážou předpovědět nejpravděpodobnější průběh nemoci a nastavit nejvhodnější léčbu. To všechno na základě neinvazivního vyšetření, z jednoho vzorku krve a snímkování v magnetické rezonanci. Právě to je jedním z cílů projektu BRAINSCAPE, který startuje v lednu příštího roku a který získal významný grant MŠMT ve výši téměř 100 milionů Kč v rámci programu Dlouhodobé mezisektorové spolupráce. Čekání na nové technologie

„Před více než 15 lety jsme začali vytvářet databázi ESO, která je založena na opakovaných vyšetřeních pacientů se schizofrenií během kritických prvních pěti let od vypuknutí příznaků. Tato studie patří k nejrozsáhlejším svého druhu na světě a ročně se do ní přidává velké množství dat od přibližně dvou stovek pacientů v časném stadiu nemoci,“ popisuje MUDr. Filip Španiel, Ph.D., vedoucí Centra výzkumu prvních epizod SMI Národního ústavu duševního zdraví.

„Kromě pokročilého vyšetření magnetickou rezonancí jsme v databázi ESO od začátku odebírali také krevní vzorky, které byly pečlivě zpracovány pro dlouhodobé skladování. V době jejich odběru přitom nebyly dostupné metody a technologie, které se objevily až v posledních letech, Umožňují studovat mozkové buňky prostřednictvím obyčejného odběru krve. Všechny buňky v těle včetně mozkových produkují takzvané exosomy. Díky analýze jejich obsahu ve spojení s dalšími daty tak chceme získat přímé informace o stavu mozkových buněk, aniž bychom museli odebírat vzorky mozkové tkáně,“ vysvětluje prof. Pavel Mohr, hlavní řešitel BRAINSCAPE (CZ.02.01.01/00/23_020/0008560). Cílem projektu není jen rozšířit poznání příčin schizofrenie, ale zejména vytvořit klinickou platformu pro počítačem podporovanou diagnostiku a nové metody prevence opětovného vzplanutí nemoci, a to s využitím digitálních technologií. Může dynamika zornice předpovědět zhoršení stavu?

„Pokud bude pacient chtít, vybavíme ho aktigrafickým náramkem, který bude monitorovat změny spánku, a speciální podložkou do lůžka, která bude sledovat spánkovou architekturu. Pacient každý týden prostřednictvím aplikace na chytrém telefonu vyplní dotazník sledující časné varovné příznaky a pomocí kapesního přístroje změří svou mozkovou aktivitu na základě analýzy změn průměru zornice. Dynamika zornice totiž přímo odráží změny v mozkové aktivitě. Budeme zkoumat, do jaké míry může tento snadno měřitelný parametr, získaný pomocí jednoduchého zařízení, předpovídat riziko blížícího se relapsu, tedy náhlého zhoršení onemocnění,“ vysvětluje doktor Španiel.

„Schizofrenie patří k nejzávažnějším psychiatrickým onemocněním. Postihuje okolo 24 milionů lidí po celém světě. Základní účinnost antipsychotik se za posledních 70 let výrazně nezlepšila. Současná léčba zmírňuje pouze malou část celkové zátěže a neřeší hlavní příčiny funkčního úpadku, jako jsou kognitivní postižení a negativní příznaky, včetně snížené motivace a narušené vůle. Proto je 70 % pacientů se schizofrenií trvale invalidních. Neschopnost efektivně léčit schizofrenii pramení z její různorodosti. Pod jednotnou diagnózou se skrývá řada poruch s odlišným biologickým základem, které zatím neumíme rozpoznat a nedokážeme ani předpovědět jejich vyústění. Projekt BRAINSCAPE má pomoci tuto situaci zlepšit,“ uzavírá profesor Mohr.

Projekt BRAINSCAPE je založen na spolupráci akademických institucí a soukromého sektoru.

Pro další informace, prosím, kontaktujte:

Mgr. Jan Červenka tiskový mluvčí E-mail: jan.cervenka@nudz.cz Telefon: +420 774 851 335

Muž, který rozvázal divočině ruce. Vydejte se s Jiřím Nohelem do lesů okolo Velké Bíteše

Jiří Nohel je básník a hudebník, frontman vysočinské kapely Listověj. Ale je to také lesník, který působí v oblasti Velké Bíteše. Redaktorka Alena Blažejovská už o něm natočila několik pořadů – do lesů jím spravovaných se opakovaně vrací a sleduje tak jeho příběh i příběh „jeho“ lesa.

Postupem let Jiří Nohel dostal už několik přídomků. Nejprve byl v rozhlasovém dokumentu z roku 2008 nazván „mužem, který sází stromy“ – s odkazem na povídku francouzského spisovatele Jeana Giona Muž, který sázel stromy o podobném (ale smyšleném) hrdinovi – Elzeárdovi Bouffierovi, který zalesňoval rozsáhlé oblasti v Provence.

V roce 2017 jsme se s Jiřím Nohelem a sochařem Lubomírem Lacinou vypravili za prameny, studánkami a sochami Velkobítešska, o tři roky později se lesník Jiří Nohel představil v dalším rozhlasovém pořadu jako „muž, který má rád břízy“. V těchto reportážích Český rozhlas Brno průběžně sleduje jeho počínání v lese, který má na starosti.

Nohelova vysočinská kapela, která se původně jmenovala Žalozpěv, se mezitím přejmenovala na Listověj. Jako by i v poezii a hudbě Jiří Nohel se svými kolegy zahájil cestu od smutku či skepse k naději. O naději a optimismu vypovídá také letošní reportáž z lesa kolem Velké Bíteše. Sedm let po kůrovcové kalamitě se tu náš hrdina cítí jako „muž, který rozvázal divočině ruce“. Příroda si vzala zpátky do svých rukou scénář lesů

„Kůrovcová kalamita ukončila dvě stě let plantážového pěstování stejnorodého smrkového dříví v nižších vysočinách celé Evropy. Příroda si naprosto vzala zpátky do svých rukou scénář lesů,“ vysvětluje Jiří Nohel. „Bude na nás lidech, jak moc do toho budeme přírodě zasahovat a jak moc jí budeme věřit a necháme ji pracovat.“

V lese spravovaném Jiřím Nohelem by mohlo leckoho vyděsit množství tlejícího popadaného dříví na zemi a neprůchodnost lesa. „V této fázi se tu nedá tak snadno chodit na výlety a sbírat hříbky, dá se jít jen po této cestě,“ ukazuje lesník a vysvětluje, v čem je však právě taková podoba lesa podobna zázraku. „Díváme se do pěti až desetimetrových bříz, které postupně začínají podrůstat duby, které tam nosí ptáci a myši. Třtina se stravuje a rozjíždí se procesy mykorhizních hub. Tlející dříví se stává úžasnou zásobárnou a zdrojem biodiverzity.“

Procházka lesem začíná kousek od nádraží Vlkov u Tišnova. „Takovouto podobu lesa mám na celém téměř 1 500 ha majetku, který spravuju,“ objasňuje Nohel. „Jsme v lesích hospodářských, není to žádná rezervace. Ale jezdí sem spousta návštěv a žáků a zaslechl jsem tu názory, které mě nesmírně potěšily – že dynamika toho, co se zde odehrává, se nenajde ani v mnohých národních parcích.“

Skepse z dřívějších let je pryč a převládá údiv nad tím, že příroda je schopna zacelit jakékoliv lidské rány. „Nazval bych to chvála lenosti. Teď do toho nějak zasahovat by znamenalo dávat nějaký další scénář a nějaké noty do toho, jak má příroda hrát. To k ničemu nevede. Ona sama ví, jak se adaptovat.“

autorka: Alena Blažejovská | Český rozhlas

Ačkoli většina z nás má biologickou léčbu spojenou s terapií nádorových či autoimunitních onemocnění, skutečností je, že tento typ léčby proniká do řady dalších oblastí medicíny, a to včetně medicíny preventivní.

Již od roku 2000 je v České republice používán přípravek Synagis (schválený EMA v roce 1999 a FDA v roce 1998), který poskytuje možnost ochrany nejzranitelnějších skupin dětí před závažným onemocněním dolních cest dýchacích způsobeným respiračním syncytiálním virem (RSV). Synagis obsahuje jako účinnou látku monoklonální protilátku palivizumab, specifickou vůči fúznímu povrchovému proteinu RSV (F glykoproteinu), který je nezbytný pro patogenitu tohoto viru.

Přípravek je podáván dětem s bronchopulmonální dysplazií (chronickou plicní nemocí), předčasně narozeným dětem (narozeným ve 35. týdnu těhotenství nebo dříve) a dětem s významnými srdečními vadami. V těchto případech totiž pro většinovou populaci relativně neškodný RSV může vyvolat až život ohrožující infekce. Z toho důvodu je Synagis podáván v pěti dávkách s měsíčními rozestupy během celého rizikového období roku, tedy obvykle od 1. října do 31. března.

Od roku 2022 (schválení EMA) resp. 2023 (schválení FDA) je na trhu obdobný přípravek s názvem Beyfortus. Tento přípravek obsahuje jako účinnou látku monoklonální protilátku nirsevimab cílenou na stejný protein, jako je tomu v případě přípravku Synagis. Výhodou novějšího přípravku je mimo jiné možnost pouze jednorázového podání.

Více informací na toto téma můžete najít zde:

https://www.ema.europa.eu/cs/documents/product-information/synagis-epar-product-information_cs.pdf

https://www.synagis.com/content/pdfs/SYNAGIS-Brochure.pdf

https://www.antibodysociety.org/resources/approved-antibodies/

https://www.ema.europa.eu/cs/documents/product-information/beyfortus-epar-product-information_cs.pdf

https://www.remedia.cz/z-novinek/pozitivni-hodnoceni-pro-stanoveni-uhrady-10-24/

N. Patel, M. J. Massare, J.-H. Tian, M. Guebre-Xabier, H. Lu, H. Zhou, E. Maynard, D. Scott, L. Ellingsworth, G. Glenn, G. Smith: Respiratory syncytial virus prefusogenic fusion (F) protein nanoparticle vaccine: Structure, antigenic profile, immunogenicity, and protection, Vaccine, Volume 37, Issue 41, 6112-6124 (2019). https://doi.org/10.1016/j.vaccine.2019.07.089

Rubriku Víte, že..? najdete také na našem webu! https://www.biotrin.cz/vite-ze/

EU schválila čtyři geneticky modifikované plodiny pro dovoz

Dne 8. října 2024 schválila Evropská komise čtyři geneticky modifikované (GM) plodiny pro dovoz a použití v potravinách a krmivech. Schválení byla oficiálně zveřejněna v Úředním věstníku Evropské unie 10. října 2024 a platnost autorizací je stanovena na 10 let.

Schváleny byly dvě nové GM odrůdy kukuřice a obnovena byla autorizace jedné odrůdy kukuřice a jedné odrůdy bavlníku. Všechny čtyři plodiny prošly přísným schvalovacím procesem, včetně kladného vědeckého posouzení Evropským úřadem pro bezpečnost potravin (EFSA), jak vyžaduje směrnice 2001/18/ES. Tato schválení se týkají pouze dovozu a zpracování potravin a krmiv, nikoli jejich pěstování na území Evropské unie. Všechny produkty podléhají přísným pravidlům EU týkajícím se označování a sledovatelnosti.

O které odrůdy se jedná:

GM kukuřice MON 89034 × 1507 × NK603 byla obohacena o schopnost rezistence proti škůdcům z řádu motýlů (Lepidoptera), v našich podmínkách proti zavíječi kukuřičnému (Ostrinia nubilalis Hübner). Rovněž vykazuje vlastnost tolerance vůči glyfosátu, jenž je účinnou látkou herbicidu Roundup.

GM kukuřice MON 89034 × 1507 × MON 88017 × 59122 a osm jejích subkombinací vykazuje obdobné vlastnosti jako první z uvedených GM kukuřice, a to odolnost vůči glyfosátu a s tím souvisejícím herbicidem Roundup. Tyto GM plodiny jsou navíc obohaceny o schopnost produkce proteinu, který poskytuje těmto rostlinám ochranu proti hmyzím škůdcům z řádu brouků (Coleoptera), v našich podmínkách pak proti významnému škůdci bázlivci kukuřičnému (Diabrotica virgifera virgifera LeConte).

GM kukuřice DP202216 je odolná vůči hmyzím škůdcům, zejména motýlům z čeledi Noctuidae. Navíc je tolerantní vůči herbicidům na bázi glufosinátu amonného.

GM bavlník COT102 byl vyvinut za účelem zvýšení odolnosti vůči hmyzím škůdcům, zejména proti housenkám motýlů, které mohou způsobovat značné škody na bavlníkových plodinách. Tato odolnost byla dosažena tím, že je rostlina schopna produkovat protein, který je toxický pro larvy motýlů, avšak pro člověka a jiné savce je bezpečný.

Tato schválení potvrzují pokračující závazek EU k přísné regulaci GM organismů a zajištění vysoké úrovně bezpečnosti potravin pro spotřebitele.

Obezita je nemoc duše i těla. Nové léky mění chování pacientů tak, že jedí méně a zdravěji

Lidí s nadváhou a obezitou přibývá a již tvoří 65 procent populace Česka. Mnozí vážně obézní se přitom potýkají s diskriminací, a to i ze strany zdravotníků. Jak jim lze pomoci a jakou roli v blízké budoucnosti sehrají moderní antidiabetické léky, které se ukázaly i jako účinné zbraně proti obezitě? O tom v podcastu Zdravotnického deníku Perspektivy zdraví hovořili docentka Ludmila Brunerová, vedoucí Diabetologického centra a Divize diabetologie a endokrinologie Fakultní nemocnice Královské Vinohrady a profesor Štěpán Svačina, lékař Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, kde působí jak v Obezitologickém centru XXL, tak i v ambulanci Centra primární péče. Oba apelují na to, aby lékaři, zejména ti praktičtí, téma obezity se svými pacienty otevírali a nabízeli jim léčbu. Také věří, že se jednou dočkáme časů, kdy budou antiobezitika užívána široce a trvale jako dnes třeba léky proti vysokému krevnímu tlaku.

https://youtu.be/ih5epcgLPJo

“Obezita je nemoc, která sama o sobě zvyšuje riziko vzniku více než 200 dalších komplikací, postihujících všechny orgánové systémy,“ zdůrazňuje docentka Brunerová. „Je to nemoc těla i duše,“ cituje k tomu profesor Svačina jednoho svého švédského kolegu.

Ludmila Brunerová připomíná, že Světová zdravotnická organizace prohlásila obezitu nemocí už v roce 1948. Jenže vnímána tak nebyla. Ke změně dochází až v posledních letech, kdy lidí s nadváhou a obezitou začalo prudce přibývat. Dnes v součtu tvoří podle profesora Svačiny až 65 procent české populace.

Také nadváha je nemoc. Ostatně obezitě předchází a kontinuálně se v ní mění podle arbitrárně stanovených hodnot BMI (body mass index). „S BMI v pásmu nadváhy rostou zdravotní rizika obdobně jako u obezity,” uvádí Brunerová a upozorňuje na odborné práce, které sledovaly zdravé osoby, odlišující se pouze hmotností. U třetiny osob, které měly nadváhu, se během pěti let sledování vyvinula metabolická komplikace. Na rozdíl od osob s normální hmotností, kde k tomu došlo výjimečně.

Podle Brunerové je obezita komplexní nemoc, která je spojena s celou řadou stigmatizací pacientů v sociální oblasti i ve zdravotním systému. Data ze zahraničí ukazují (česká data nemáme), že na diskriminaci se podílejí i samotní zdravotníci. „Velká část zdravotníků si myslí, že pacient, který je obézní, nechce hubnout. A přitom když se zeptáte pacientů, tak nechce hubnout třeba jenom 7 procent z nich,“ uvádí Brunerová. Značná část zdravotnického personálu se navíc domnívá, že obezita je chybou pacienta, že si za ní vlastně může sám anebo přičítá některé její příznaky, které udává pacient, úplně jiným onemocněním.

„Naši pacienti jsou hodně stigmatizovaní,“ přidává se profesor Svačina a ilustruje to na „klasickém“ případu: „Když přesvědčíme obézní pacienty, aby cvičili ve fitcentru, tak oni jsou personálu odporní, a proto je vypudí, aby jim tam nechodili. Chtějí mít jinou, bohatší klientelu.“ Ve zdravotnictví je pak podle Svačiny zajímavá kauza paradoxu obezity. „Ví se, že obézní pacient s iktem (cévní mozkovou příhodou – pozn. red.) může mít lepší prognózu než ten štíhlý. V minulosti se často stávalo, že na neurologickou intenzivní péči přivezli 150kilového pacienta s mrtvicí a řekli si: Podívejte se, jak je tlustej, ten to nemůže přežít. Opak ale byl pravdou. Je to stigmatizace, přitom u zhruba 15 až 20 nemocí platí, že obézní má při léčbě lepší prognózu,“ vysvětluje Svačina.

V léčbě nadváhy a obezity by v první linii měli stát praktičtí lékaři, ale musejí k pacientům přistupovat bez předsudků a o jejich problému s vyšší hmotností s nimi otevřeně hovořit. „Hrozně se jim uleví, když tuto problematiku lékař otevře, protože je trápí, akorát se stydí, nebo bojí se o ní začít hovořit,“ míní docentka Brunerová a připomíná, že je obezita relabující onemocnění. Pacienti mají období, kdy se s ní snaží něco dělat, často i úspěšně, ale zase pak sklouznou do svého původního životního stylu a váha jde opět nahoru. Dochází k relapsu onemocnění, což je pro pacienty extrémně frustrující.

Role praktiků je klíčová už proto, že pacienta zvou na preventivní prohlídky a měli by ho vidět minimálně jednou za dva roky. „Je třeba se věnovat i pacientům propuštěným z nemocnice. Pokud má pacient uvedeno v propouštěcí zprávě nějaké závažné onemocnění, jakákoli redukce hmotnosti mu prospěje,“ zdůrazňuje Svačina a doplňuje, že specializovaná obezitologická péče v centrech by pak měla být určena pacientům s nejtěžší obezitou.

Při léčbě nadváhy a obezity se doporučuje upravit životosprávu, držet se dietních doporučení a vyvíjet fyzickou aktivitu. V poslední době však do hry razantně vstoupily moderní léky. Podle Štěpána Svačiny ukazují studie z reálné praxe, že v budoucnosti bude možné léčit obezitu pouze léky, tedy bez provázání s dietou a pohybem.

„Nové léky mění chování, to je jejich výhoda,“ zdůrazňuje. Starší přípravky tuto vlastnost nevykazovaly, nebo dokonce bylo jejich užívání spojeno s výraznými riziky pro kardiovaskulární systém. Díky rozsáhlým kauzám, vyšetřování a stažení některých léčiv z trhu z bezpečnostních důvodů, se nakonec celá tato léková skupina dostala pod velmi přísný dohled příslušných úřadů. Nová antidiabetika, která se ukázala i jako velice účinná antiobezitika, mají za sebou 10 až 15 let pečlivého sledování. K pacientům se dostávají ve velkém rozsahu v současné době, kdy je podle profesora Svačiny jasné, že „jsou naprosto bezpečné a mají obrovské spektrum benefitů“.

Docentka Brunerová potvrzuje, že pacienti užívající antiobezitika, skutečně mění své chování a svůj jídelníček. „Když jim dáte možnost vybrat si dle libosti, vyberou si jídlo méně tučné i méně sladké a také zdravější potraviny. Dramaticky se u nich snižuje chuť na alkohol, takže se dokonce uvažuje o tom, zda by tyto léky nebylo možné využít při léčbě závislostí,“ říká.

Ideální léčba antiobezitiky v (snad ne tak vzdálené) budoucnosti by byla dlouhodobá a vlastně trvalá. Probíhala by podobně jako se dnes léčí vysoký krevní tlak. V současnosti to však není reálné, především proto, že si pacienti platí léčbu sami ze své kapsy. „Nemají to zatím nastavené tak, že by byli ochotni do léčby dlouhodobě investovat. Mají nějaký hmotností cíl, jehož chtějí z různých důvodů dosáhnout. Když se jim to podaří, je to často důvod k vysazení antiobezitik. Logicky pak musí dojít k jojo efektu, hmotnost opět roste,“ vysvětluje Brunerová.

„Mám pacientku, která za půl roku zhubla 20 kilo a potom si začala píchat poloviční dávku svého léku, než je nejmenší doporučená. Už tři měsíce jí to zatím drží,“ popisuje profesor Svačina svou zkušenost s tím, že je nutné se dívat na léčbu obezity jako na trvalou, tak jako na léčbu hypertenze a dyslipidemií.. „Představa, že pacient zhubne a pak si váhu (bez léků) udrží, je špatná,“ míní.

Štěpán Svačina se domnívá, že se na léčbu obezity nedívají správně zdravotní pojišťovny. Je přesvědčený, že i kdyby si někde půjčily peníze, aby hradily moderní antidiabetické léky většímu počtu nemocných, do pěti let by s jim investice vrátila, protože by klesl počet dialýz, kardiovaskulárních onemocnění a podobně. „Mladí obézní jsou skoro všichni zdraví, až pak se od nich odlupují skupiny těch, kteří mají komorbidity. Devadesátiletí pacienti s obezitou, třeba i těžkou, ale jinak zdraví, existují, je jich však minimum,“ říká profesor Svačina a současný přístup „systému“ právě k obézním s komorbiditami kritizuje jako „naprosto nesprávný“.

Dlouhotrvající dohadování o úhradě nových antidiabetik (která působí i jako antiobezitika) podle něj poškozuje české pacienty, kteří si je pak musejí vozit z Polska nebo Německa. Současně ale předpokládá, že se to nakonec změní. „Ve chvíli, kdy je bude možné psát diabetikům na úhradu pojištovny, bariéra se prolomí a budou je psát všichni na všechno,“ říká.

„Věřím, že se dožiju toho, že budeme léčit obezitu jako hypertenzi a že léčbu budeme různě kombinovat a podávat jí dlouhodobě. Kdybychom ale dnes měli léky hradit všem, byla by to částka, kterou by systém zdravotního pojištění neunesl. Přitom z jiných zdravotnických systému víme, že léčba antiobezitiky je v dlouhodobém horizontu nákladově efektivní. Jde samozřejmě o to, kdy ty peníze vydat – zda nyní, nebo později na řešení komplikací. Náš zdravotní systém se příliš nedívá do budoucna, ale řeší to, co je teď, nebo ještě přesněji, co bylo přede dvěma lety,“ uvažuje Ludmila Brunerová.

Léky navíc mohou změnit chování nejen pacientů. „Moderní antidiabetika dokážou snížit výskyt diabetu u prediabetiků o 93 procent. Pokud je budou lidé dalších 15 let užívat, třeba už jako generické přípravky a nedostanou cukrovku, možná pak začnou i výrobci potravin vyrábět jinak, protože sladké potraviny nebudou lidem chutnat,“ zamýšlí se Štěpán Svačina.

Únik dat odhalil křehkost soukromí: Gravy Analytics v centru skandálu

Začátkem ledna 2025 došlo k masivnímu úniku lokalizačních dat, která byla shromažďována společností Gravy Analytics. Tato data zahrnovala informace z různých populárních aplikací, včetně aplikací pro fitness, seznamování nebo navigaci, a obsahovala desítky milionů záznamů o poloze uživatelů. Data, která odhalují, kde lidé bydlí, pracují a jak cestují, byla zveřejněna na ruském hackerském fóru.

Podle prvních zpráv hacker získal přístup k serverům Gravy Analytics prostřednictvím zcizeného přístupového klíče k jejich cloudovému prostředí na Amazonu. Tímto způsobem se mu podařilo stáhnout terabajty citlivých dat, jejichž rozsah ještě není zcela znám. Závažnost úniku

Analýza ukázala, že mezi uniklými daty byly záznamy o poloze zařízení na vysoce citlivých místech, jako je Bílý dům ve Washingtonu, Kreml v Moskvě nebo vojenské základny. Odborníci varují, že taková data mohou být snadno zneužita ke sledování jednotlivců nebo dokonce k identifikaci vojenských operací.

Zvláště ohroženou skupinou jsou uživatelé aplikací v zemích, kde je homosexualita kriminalizována. Únik dat z aplikací, jako je Grindr, by mohl vést k identifikaci a stíhání LGBTQ+ jedinců.

Problém zprostředkovatelů dat

Gravy Analytics, stejně jako mnoho jiných společností, shromažďuje data prostřednictvím tzv. real-time bidding procesu. Ten je součástí online reklamního ekosystému a během mikrosekundových aukcí sdílí informace o zařízení uživatele, včetně jeho polohy, s potenciálními inzerenty. Tato data však mohou být snadno zachycena nebo zneužita třetími stranami, včetně vládních agentur nebo hackerů.

Zvláště alarmující je skutečnost, že mnoho uživatelů nemá tušení, že jejich data jsou takto shromažďována. Aplikace často neupozorňují uživatele, že jejich lokalizační údaje mohou být sdíleny prostřednictvím reklamních sítí.

Důsledky pro Gravy Analytics

Tento incident znovu upozornil na nedostatečné zabezpečení zprostředkovatelů dat. Společnost Gravy Analytics je navíc pod drobnohledem již delší dobu. Federální obchodní komise (FTC) nedávno zakázala společnosti a její dceřiné firmě Venntel prodávat data bez souhlasu uživatelů. Tento zákaz přišel po odhalení, že firma sledovala miliony lidí na citlivých místech, jako jsou zdravotnická zařízení nebo vojenské základny.

Vzhledem k závažnosti situace lze očekávat, že Gravy Analytics čelí nejen právním důsledkům, ale také ztrátě důvěry veřejnosti. Podobné skandály zároveň zdůrazňují potřebu přísnější regulace v oblasti ochrany dat.

Na čem pracujeme: Voda na Měsíci v místech přistání misí Artemis

Voda je nezbytná pro život člověka a kosmické mise, ty dlouhodobé včetně, nejsou žádnou výjimkou. Stavba základen na cizích tělesech by určitě těžila z místních zdrojů vody, které by mohly sloužit nejen jako pitná voda pro astronauty, ale také jako surovina pro výrobu kyslíku a vodíku – klíčových složek raketového paliva. Jaroslav Klokočník z ASU vedl práci, která s pomocí gravitačních aspektů odhalovala místa s větší pravděpodobností výskytu podpovrchové vody na Měsíci.

Názory na přítomnost vody na Měsíci prošly dramatickým vývojem. V polovině 19. století byla jakákoli možnost vody na Měsíci kategoricky odmítána. Vědci tehdy věřili, že vzhledem k absenci atmosféry a vodních útvarů, jako jsou řeky nebo jezera, nemůže voda na Měsíci existovat. Tento názor se začal měnit až s vývojem moderních technologií a metod pozorování. První zlom přišel během programu Apollo, kdy byly ve vzorcích měsíčního regolitu nalezeny stopy vody.

Definitivní potvrzení přítomnosti vody přinesla mise indické sondy Chandrayaan-1 v roce 2008, která objevila hydroxylové molekuly na povrchu Měsíce, zejména v polárních oblastech. Další mise (např. Lunar Reconnaissance Orbiter, LRO) odhalily možnost existence vodního ledu v trvale zastíněných kráterech u jižního pólu. Tyto oblasti, kde se teploty dlouhodobě drží hluboko pod bodem mrazu, se ukázaly jako klíčové pro hledání zdrojů vody.

Požadavek na vodu nelze při plánování kosmických misí opomenout. Pokud by se tedy stavěla měsíční základna v místech, kde je vody dostatek z místních zdrojů, přítomnost vody by mohla výrazně snížit náklady na průzkum Měsíce a případné kolonizace, neboť by nebylo nutné dopravovat tyto zdroje ze Země. Je samozřejmě možné na odhadnutá místa vysílat automatické sondy, jenže to je velmi drahé. Bylo by tedy velmi vhodné, kdyby bylo možné množství potenciálních vhodných lokalit zúžit nějakými výrazně levnějšími metodami.

Jednu z takovým metod nabízí dálkový průzkum prostřednictvím studia gravitačního pole Měsíce. Na využití tzv. gravitačních aspektů poukazoval tým Jaroslava Klokočníka z ASU již v minulosti. Metodika se osvědčila při hledání jezer nebo sopečných kuželů pod ledovým příkrovem Antarktidy, pro hledání podzemních rezervoárů tekutých uhlovodíků v arabské poušti, ke studiu impaktních kráterů na Zemi nebo při studiu gravitačního pole Marsu a Měsíce. Gravitační pole rozlehlých objektů v sobě totiž obsahuje mnohem více informací než jen pouhou hmotnost tělesa. S pomocí sofistikovaných přístrojů lze sestavit tzv. model gravitačního pole, který zachycuje jeho globální charakteristiku. Důležitou informaci o vnitřní struktuře tohoto tělesa (např. o jeho hustotních variacích) přinášejí zejména tzv. vyšší momenty gravitačního pole, které umožňují popsat odchylky rozložení hmoty od idealizovaného stavu. Anomálie gravitačního pole jsou vyvolány nejrůznějšími strukturami na povrchu těles a pod ním. Tradiční postup jejich studia pomocí gravimetrů nestačí k jejich kompletnímu popisu. Proto před lety začal tým J. Klokočníka využívat tzv. gravitačních aspektů, které jsou funkcemi gravitačního potenciálu. Nejznámějším gravitačním aspektem je gravitační anomálie. J. Klokočník a jeho kolegové jich ale používají celkově sedm a zkušenosti ukazují, že by měly být vyhodnocovány komplexně. Přesto se zdá, že pro hledání podpovrchových zásob vody jsou vhodné zejména směry úhlů napětí (strike angles). Ty mohou svědčit pro systematické silové působení nebo namáhání a mimo jiné se v nich propisuje i porozita materiálu.

Autoři článku se zaměřili na využití modelu gravitačního pole Měsíce známého jako GRGM1200A, který byl vytvořen na základě dat získaných sondami GRAIL. Tento model umožňuje podrobnou analýzu gravitačního pole až do rozlišení přibližně 10 kilometrů. Jak již bylo řečeno, klíčovým parametrem studie byly směry úhlů napětí, které reagují na anizotropii a existenci napětí v horninách. Empirická zkušenost z jiných kosmických těles, zejména ze Země, ukazuje, že v oblastech, kde jsou úhly seřazeny („učesány“, combed), je vyšší pravděpodobnost přítomnosti porézních materiálů, jako jsou sedimenty, nebo dokonce podzemní voda (na Měsíci přirozeně ve formě ledu). Naopak, v běžné situaci mají úhly napětí náhodné rozdělení.

Výsledky ukazují, že směry úhlů napětí jsou více učesány v polárních oblastech Měsíce než jinde. Tento jev je zvláště výrazný v jižní polární oblasti, kde se nachází několik trvale zastíněných kráterů, jako je Malapert A. Tyto oblasti vykazují vysokou pravděpodobnost přítomnosti podzemní vody. Autoři studie také zjistili, že výběr přistávacích míst pro mise Artemis a IM-1 byl velmi dobře zvolen. Například kráter Malapert A, vybraný jako přistávací místo pro misi IM-1, vykazuje silné seřazení úhlů napětí. Připomeňme, že IM-1 byla technologická mise, během níž se soukromé společnosti poprvé povedlo měkce přistát na povrchu Měsíce. Autoři představované práce však navrhli i další lokality v okolí, které by mohly být slibné pro budoucí výzkum podpovrchových zásob vody.

Statistická analýza ukázala, že v polárních oblastech je výskyt učesaných úhlů napětí přibližně třikrát častější než v jiných částech Měsíce. To podporuje hypotézu, že polární oblasti jsou nejvhodnější pro budoucí osídlení a těžbu vody. Navíc ale tato skutečnost umožňuje otevřít spekulace, že i Měsíc má své polární čepičky podobné těm na Zemi nebo Marsu. Na Měsíci by však byly skryty v podpovrchových horninách. Přestože tento jev není potvrzen jinými gravitačními aspekty, jeho fyzikální základ je rozumný a odpovídá současným poznatkům o vývoji Měsíce.

Gravitační aspekty, zde reprezentované úhly napětí (strike angles) vypovídají o hustotních anomáliích v malých hloubkách a o směru a intenzitě působících tlaků. Tam, kde jsou jednostranně nasměrovány (učesány, combed) mohou indikovat větší pravděpodobnost přítomnosti podzemní vody. Zde vidíme míru učesanosti v barevné stupnici od nejmenší (žlutá) po největší (červená) pro oblast jižního pólu Měsíce pro výběr míst dle NASA. Vysoce učesané úhly napětí nejsou jen uvnitř kráterů, ale v jakémkoli typu terénu. Obecně tomu tak na celém Měsící rozhodně není. Vysvětlení k mapě: kráter Haworth, Malapert Massif, kráter Malapert A, místo přistání IM1, Faustini Rim A (F), kopec poblíž kráteru Shackleton (S), de Gerlache-Kocher Massif (G), Leibniz Beta Plateau (L), Nobile Rims a Amundsen Rim (lem).

Metoda zevrubné analýzy gravitačních aspektů tak představuje inovativní nástroj pro dálkový průzkum Měsíce. Její hlavní výhodou je nízká cena a nezávislost na jiných metodách. Přestože výsledky nelze interpretovat jako definitivní důkaz přítomnosti vody, poskytují silné indikace, které mohou být ověřeny dalšími metodami dálkového průzkumu nebo přímo na místě.

Michal Švanda

Citace práce

J. Klokočník a kol., Groundwater at the Southern Pole of the Moon via the Gravity Strike Angles: IM-1 and Artemis, Planetary and Space Science (2025) v tisku.

Kontakt: prof. Ing. Jaroslav Klokočník, DrSc., jklokocn@asu.cas.cz

Elektromobily jsou ekologičtější než auta se spalovacími motory, zjistili vědci z VUT

Nová vědecká studie výzkumníků v čele s Kamilem Jaššem z Ústavu elektrotechnologie Fakulty elektrotechniky a komunikačních technologií VUT (FEKT) přináší zásadní zjištění v diskuzi o environmentálním dopadu elektromobilů. Výzkum vyvrací rozšířené tvrzení, že elektromobily mají během svého životního cyklu vyšší emise než vozidla se spalovacími motory.

Analýza zahrnula komplexní pohled na celý životní cyklus vozidel od výroby přes provoz až po recyklaci. Kamila Jašša k vypracování studie přiměly diskuze probíhající na sociálních sítích ohledně zvýšené ekologické zátěže elektromobilů. Mnozí přispívající k tomuto tématu tvrdí, že elektrická vozidla jsou pro životní prostředí horší, protože výroba baterií je neekologická a elektřina se vyrábí v uhelných elektrárnách.

„Z vědeckého hlediska mi to nedávalo smysl, protože stejná elektřina se používá jak při výrobě pohonných hmot, tak při provozu čerpacích stanic. Také jsem nechápal, proč by těžba materiálů pro baterie měla být horší pro životní prostředí, když se většina těchto materiálů těží stejným způsobem jako jiné suroviny,” uvádí Kamil Jaššo pohnutku, která jej přiměla k vypracování studie s názvem Ekologický dopad vozidel: Srovnávací studie v rámci České republiky a ostatních zemí Visegrádské čtyřky.

Pro studii byl vybrán modelový vůz Hyundai Kona z roku 2019, dostupný v několika variantách pohonu (benzinový, naftový, hybridní a elektrický). Výzkum předpokládal životnost 15 let a roční nájezd 10 tisíc kilometrů. Autoři upozorňují, že u jiných vozidel s odlišnými parametry se mohou výsledky lišit.

Výroba elektromobilu v České republice produkuje o 40–70 % více emisí než výroba srovnatelného benzinového vozu, především kvůli výrobě trakční baterie. Zatímco běžná výroba vozu produkuje 4 kg CO₂ ekvivalentu na kilogram vozu, u baterií do elektromobilu je to až 80 kg CO₂ ekvivalentu na kilowatthodinu (CO₂ ekvivalent je jednotka, která umožňuje společně popsat a mezi sebou porovnat jednotlivé skleníkové plyny, pozn. redakce). U elektrických vozidel tak vzniká ve fázi produkce pomyslný emisní dluh.

Pozitivním zjištěním je, že tento emisní dluh se vyrovná relativně rychle. U verze s 64 kWh baterií po ujetí 32,2 tisíc kilometrů, s 39 kWh baterií dokonce již po 17,5 tisíci kilometrech. I v Polsku, kde má energetický mix, tedy souhrn všech zdrojů, ze kterých se vyrábí elektřina (fosilní paliva, jádro, obnovitelné zdroje, případně sekundární zdroje jako např. komunální odpad, pozn. redakce) vysoký emisní faktor, se dluh vyrovná do 50 tisíc kilometrů. Očekává se navíc, že tento rozdíl se bude do budoucna dále snižovat díky zkracování přepravních řetězců, většímu využití recyklovaných materiálů při výrobě baterií a zejména snižování emisí z výroby elektrické energie.

Z grafu je patrné, že po projetí 150 tisíc kilometrů vyprodukuje benzínová verze vozidla 38 tun CO₂ ekvivalentu a naftová verze 34 tun, hybridní technologie dosahuje 30 tun. Elektromobily jsou výrazně šetrnější – verze s 64kWh baterií vypustí 21 tun CO₂ ekvivalentu, model s 39 kWh baterií jen 18 tun. U menšího elektromobilu se nižší emise projeví už po 17, 8 tisících ujetých kilometrech.

Životnost i menších baterií několikanásobně překračuje průměrný nájezd vozidel. K výměně dochází pouze výjimečně, například při vadné výrobní sérii nebo nevhodném zacházení. Postupem času přicházejí výrobci elektromobilů s efektivnějšími bateriemi, pro které garantují dojezd až 400 000 km.

Výzkum prokázal významný potenciál elektromobilů ve snižování emisí v zemích Visegrádské čtyřky (V4). Ve srovnání s benzinovými motory mohou elektromobily snížit emise o 29–69 % (v ČR o 46 %), u naftových motorů je redukce 19–60 % (v ČR o 39 %). I v případě Polska, které má kvůli vysokému podílu uhlí v energetice nejméně příznivé podmínky, dokáže elektromobil s 64 kWh baterií po ujetí 48 tisíc kilometrů vyprodukovat méně emisí než benzinový vůz.

Pro mladého výzkumníka bylo překvapující, jaké jsou rozdíly mezi jednotlivými zeměmi V4 jen kvůli odlišnému energetickému mixu. Všechny zdroje emisí jsou pro státy V4 stejné nebo dosti podobné s výjimkou emisí z výroby elektřiny. V tomto ohledu se od sebe země V4 liší poměrně dost. Slovensko má díky jaderným a vodním elektrárnám poměrně čistý energetický mix a elektromobil je zde možné provozovat téměř bez emisí, a Maďarsko se mu přibližuje. Na druhé straně žebříčku je Polsko s převážně uhelným energetickým mixem.

„Provozování elektromobilu v Polsku má kvůli tamní struktuře výroby elektřiny značný dopad na množství vypouštěných skleníkových plynů. Co se týče energetického mixu, Česká republika se nachází blíže polskému modelu než tomu slovenskému. Avšak i v těchto dvou zemích je možné jezdit elektromobilem téměř bez emisí – klíčem je nabíjet vůz elektřinou vyrobenou z obnovitelných zdrojů,” dodává Kamil Jaššo. Do budoucna se očekává další zlepšování environmentální bilance elektromobilů. Zatímco u výroby paliv dochází ke snižování emisí jen výjimečně, u elektřiny se předpokládá každoroční 2% pokles ve všech zemích V4. V České republice a Polsku lze dokonce očekávat ještě výraznější snížení díky plánovanému přechodu na obnovitelné a nízkoemisní zdroje.

Studie však upozorňuje, že k dosažení klimatické neutrality do roku 2050 samotný přechod na elektromobily nestačí. Klíčové bude také zlepšení energetického mixu jednotlivých zemí EU. Současná geopolitická situace, včetně konfliktu na Ukrajině, může dočasně zvýšit emise z výroby elektřiny. Proto výzkum pracoval s daty z roku 2019, posledního roku před mimořádnými událostmi jako covid-19 nebo válka na Ukrajině.

Závěry studie, publikované v prestižním časopise Renewable and Sustainable Energy Reviews, tak poskytují komplexní pohled na environmentální dopad různých typů pohonů. Výzkum jednoznačně potvrzuje, že i při započtení všech fází životního cyklu (výroba vozu, baterií, paliv/elektřiny, provoz a recyklace) jsou elektromobily environmentálně výrazně příznivější než vozidla se spalovacími motory. V případě srovnání menšího elektromobilu s benzinovým automobilem je tento rozdíl téměř dvojnásobný.

Výsledky studie mohou naznačovat další vývoj v automobilovém průmyslu. Postupné zlepšování energetického mixu a pokrok ve výrobě baterií by měly přispět k rostoucímu významu elektromobility. Tyto poznatky mohou pomoci při rozhodování o budoucí podobě dopravy a energetiky.

„Díky našemu výzkumu jsme získali řadu přesvědčivých a ověřitelných poznatků, které nabízejí hlubší vhled do této problematiky. Věříme, že předložená zjištění mohou pomoci veřejnosti vytvořit si ucelenější obraz o dané situaci. Rádi bychom tím podpořili diskuzi založenou více na faktech a konkrétních argumentech," dodává Kamil Jaššo, hlavní řešitel studie.

Autor: Zdeňka Koubová

Zdroj: Vysoké učení technické v Brně

Fatemeh Salehipour: Modeluji, jak zajistit tepelný komfort v budovách s minimem energie

Fatemeh Salehipour je vědecká pracovnice Univerzitního centra energeticky efektivních budov ČVUT. Studuje, jak v rezidenčních nemovitostech nalézt rovnováhu mezi spotřebou energie a tepelným komfortem. Její výzkumný pobyt ve Středočeském kraji je hrazen z programu MERIT Středočeského inovačního centra.

Kudy vedla vaše cesta na Univerzitní centrum energeticky efektivních budov (UCEEB) ČVUT?

Pocházím z Íránu, ale doktorské studium jsem absolvovala na Università Politecnica delle Marche v Itálii, kde jsem se věnovala studiu toho, jak městská morfologie (uspořádání měst) přispívá ke vzniku tepelných ostrovů. Využívala jsem k tomu pokročilé parametrické analýzy v různých evropských klimatických podmínkách.

V době, kdy jsem dokončovala svou disertační práci a hledala akademickou pozici, narazila jsem na stipendium MERIT, o které jsem požádala v polovině roku 2023. V Praze jsem byla před několika lety jako turistka, takže jsem věděla, že je to krásné a živé město, kam bych se ráda v budoucnu vrátila. Navíc jsem viděla Českou republiku jako ideální místo pro spojení s evropskou a světovou výzkumnou komunitou, což mě velmi zaujalo.

Ve vašem výzkumu se věnujete energetické efektivitě budov. Co přesně zkoumáte?

Specializuji se na městské energetické modelování a zelenou architekturu. Zaměřuji se především na analýzu tepelného komfortu v budovách a zkoumám, jak mohou pasivní strategie snížit spotřebu energie a zlepšit tepelný komfort obyvatel v různých klimatických podmínkách. Hodně evropských rezidenčních budov bylo postaveno po druhé světové válce, takže není překvapivé, že jejich architekti nebrali energetickou náročnost v potaz. Tyto budovy však nemůžeme zbourat, a proto musíme hledat způsoby, jak jejich energetickou účinnost zlepšit.

Jaká konkrétní opatření si mám představit pod termínem pasivní strategie?

Jde o různé způsoby vytápění, chlazení a přirozené ventilace v budovách. Mě zajímají zvláště ty, které nevyužívají elektřinu, zemní plyn nebo jiné externí zdroje energie. Studujeme, jak efektivní je například venkovní solární stínění, přirozené větrání nebo využití přístřešků. Snažíme se najít optimální strategii pro konkrétní klimatické podmínky, které umožní zajistit a zlepšit tepelný komfort v různých budovách. Měříme různé parametry v odlišných typech budov a následně provádíme matematické výpočty.

Mám-li být více konkrétní, tak v České republice bychom například rádi zjistili, jaké venkovní solární stínění je nejlepší – jaká je jeho optimální šířka nebo jaký je optimální materiál.

Jde o čistě akademický výzkum, nebo také spolupracujete s firmami, které by mohly výsledky vašeho výzkumu převést do praxe?

V první fázi chceme různé strategie analyzovat prostřednictvím numerických simulací a ve druhém kroku bychom rádi oslovili partnery, kteří by je uvedli do praxe. Navíc jsme přesvědčeni, že výsledky našeho výzkumu mohou být velmi užitečné nejen pro architekty, projektanty nebo inženýry, ale i pro tvůrce politik, kteří zodpovídají za nastavení různých směrnic.

Vaše výsledky by jim mohly sloužit jako zdroj dat, na základě kterých by směrnice aktualizovali?

Přesně tak. Evropské domácnosti spotřebují 28 % globální energie, a tento podíl se neustále každoročně zvyšuje. To je problém, který je potřeba naléhavě řešit, protože vysoká spotřeba energie má negativní dopady na životní prostředí. A právě znalost účinnosti jednotlivých strategií nám může pomoci optimalizovat energetickou náročnost budov.

Kdy budete mít první výsledky?

V tuto chvíli se spolu s mým školitelem věnujeme projektu půl roku a dva roky máme ještě před sebou, takže to ještě chvíli potrvá. Množství otázek i dat ovšem neustále narůstá, takže budeme muset zapojit i další spolupracovníky.

Plánujete také rozšířit spolupráci do zahraničí?

Ano, nyní jsem například díky programu MERIT na tzv. secondmentu v podobě čtyřměsíční stáže na Metropolitní Univerzitě v japonské Osace. V České republice se většina mého výzkumu zaměřuje na analýzu pasivních strategií, ale zde bychom chtěli analyzovat jejich dopad na městské mikroklima. S profesorem, který mě tu hostí, jsem už v minulosti spolupracovala na článku, takže nyní naše společné úsilí posouváme dál.

Jednou z velikých výhod programu MERIT je to, že nám umožňuje vybudovat vlastní profesní síť a navázat spolupráci s jinými výzkumnými institucemi, týmy nebo firmami, což je v akademickém prostředí velmi důležité.

Vaše MERIT stáž v České republice skončí za dva roky. Chtěla byste tu zůstat, nebo se chystáte posunout někam jinam?

Určitě si dokážu představit, že v České republice zůstanu, pokud se naskytne vhodná příležitost a já budu moct pokračovat ve své práci. Cítím se tu velmi vřele přijatá a moji kolegové a zdejší vědecká komunita jsou velmi spolupracující a podporující. A to je pro mě velmi důležité.

Jaké další výhody vám jako výzkumnici program MERIT nabízí?

Přijela jsem v květnu a od té doby již proběhlo několik workshopů, konferencí a seminářů, na které mě zástupci Středočeského inovačního centra (SIC) pozvali. Ty byly zaměřeny na měkké dovednosti nebo nabízely networkingové příležitosti. Hodně důležité jsou z mého pohledu například kurzy zaměřené na duševní zdraví, což je pro výzkumníky důležité téma. Během doktorského studia jsem byla vystavená určitým výzvám, a proto považuji tuto podporu ze strany SIC za velmi důležitou.

Jste v kontaktu s ostatními stipendisty programu MERIT?

Zatím jen minimálně, protože jsem krátce po mém příjezdu odjela do Japonska. Je ale vždy dobré vědět, že existují lidé, kteří jsou s vámi na jedné lodi a se kterými můžete sdílet zkušenosti. A dvojnásob to platí pro zahraniční vědce a vědkyně, kteří žijí daleko od své rodiny a přátel.

Pesticídy a rakovina

Niektoré pesticídy sa podľa vedcov spájajú so zvýšeným rizikom rakoviny prostaty. Nedá sa s určitosťou povedať, ktoré pesticídy spôsobili rakovinu. Náš výskum je však vhodný na zistenie potenciálnych pesticídov, ktoré môžu súvisieť s rakovinou prostaty, aby sme mohli zúžiť zoznam toho, čo je potrebné ďalej skúmať, uviedol urológ John Leppert z Lekárskej fakulty Stanfordovej univerzity.

Niektoré rizikové faktory zostávajú ešte neznáme. Riziko vzniku rakoviny sa líši v závislosti od toho, kde žijete, a zatiaľ nemáme dobré vysvetlenie týchto geografických rozdielov, povedal J. Leppert. Predchádzajúce štúdie sa zameriavali iba na malé geografické oblasti alebo len na niekoľko pesticídov. J. Leppert a jeho kolegovia preto preskúmali údaje o výskyte rakoviny prostaty a používaní takmer 300 pesticídov vo viac ako 3 100 okresoch USA. V okresoch, v ktorých sa častejšie používalo 22 konkrétnych pesticídov, sa vyskytovalo viac prípadov rakoviny prostaty alebo úmrtí. Patrili medzi ne známe pesticídy, napríklad herbicíd 2,4-D používaný na likvidáciu buriny. Dúfam, že naše pochopenie životného prostredia pacienta nám pomôže včas zachytiť rakovinu prostaty a v prípade potreby ju lepšie liečiť, dodal J. Leppert.

Do Severního moře se vrací ryby, delfíni a plejtváci. Vědci si nejsou jistí proč

Křídové útesy, mořské louky a mělké vody Severního moře jsou domovem pestrého podmořského světa. Staletí nadměrného rybaření, znečišťování, klimatických změn a narušování terénu, ve kterém lidé pátrali po ropě a zemním plynu, však zapříčinily úbytek řady živočichů. Přesto je podle vědců důvod k opatrnému optimismu. Velryby, plejtváci a tuňáci se totiž začínají do Severního moře v malých počtech vracet.

Nadměrné rybaření sleďů vedlo mezi lety 1950 a 1980 k tomu, že celková populace živočichů v Severním moři klesla odhadem o 97 procent, tvrdí jedna ze studií. Řada druhů zůstává kriticky ohrožená. Mezi nimi jsou například mořský ďas nebo treska, uvádí zase zpráva z roku 2023. Počet takzvaných demersálních ryb, které žijí při mořském dně ve větších hloubkách, se snížil od roku 1993 o 23 procent.

„Severní moře je jedna z nejvytíženějších vodních oblastí na planetě. Existuje jen málo míst, kde by působila taková kombinace jako tady. Po staletí se tu projevuje vliv průmyslových států, které hospodaří na z velké části uzavřeném moři. Tyto státy využívají moře k intenzivnímu zemědělství a nadměrnému rybolovu. Ale na přírodě je úžasné, jak rychle se dokáže obnovit, když jí dáte šanci,“ řekl Tony Juniper z vládní organizace Natural England. Příčiny návratu jsou neznámé

Ochránci přírody zaznamenali v posledních letech větší množství delfínů, keporkaků a plejtváků u anglického pobřeží. Důvod, proč se tyto druhy vracejí do Severního moře, je ale podle vědců neznámý. Tuleni, kteří z Británie málem zmizeli, se začínají opět rozmnožovat. V Norfolku už patří k místní tradici, že lidé se chodí o Vánocích dívat na tulení mláďata. Minulý rok se tam narodily rekordní čtyři tisíce jedinců.

„Víme, že se tuleňům daří, což je fantastická zpráva, a víme, že to platí i o jiných druzích v Severním moři,“ řekla Bex Lynamová z občanského hnutí Wildlife Trusts. „Na mnoha místech yorkshirského pobřeží jsme v posledních pěti letech mohli opět vidět rekordní počet delfínů. Je jasné, že mají hodně potravy. Také tu rodí mláďata, což je úžasné,“ řekla serveru dále Lynamová.

Lynamová se domnívá, že za návratem těchto živočichů stojí zpřísňující se právní předpisy Británie a Evropské unie. V minulém roce tak například britská a skotská vláda zakázaly komerční rybolov drobných druhů ryb, které představují potravu pro větší ryby a mořské ptáky. Společná rybářská politika EU zase stanovila limit na lov některých ryb.

Ne všichni jsou však optimističtí. „Dnes je každý nadšený, když vidí jednu velrybu, pár delfínů... Ztratili jsme možnost vidět je ve velkém množství. Z toho, co vidíme teď, vytváříme standard. Věci by ale mohly být jinak,“ dodala Kirsten Carterová, která je zodpovědná za vládní politiku týkající se mořského života v Británii.

Na tratě vyjely první bateriové vlaky

Metodika pro pasportizaci železničních tratí určených pro vlaky s alternativními pohony definovala postup umožňující rychle a efektivně analyzovat možnosti využití alternativních pohonů na železničních tratích. Výzkumníci se zaměřili na technické, environmentální a infrastrukturní aspekty tratí a jejich přizpůsobení moderním pohonným systémům. I díky tomu mohl na trať vyjet první vlak na bateriový pohon.

V rámci VŠB-TUO, CEET, Centra ENET jsme se podíleli na projektu s názvem Snížení energetické náročnosti a negativních vlivů na životní prostředí u železniční dopravy prostřednictvím přípravy infrastruktury pro vlaky na alternativní pohon. Cílem projektu bylo mimo jiné identifikovat a analyzovat vhodné železniční trasy, které by mohly být v budoucnu elektrifikovány nebo přizpůsobeny pro provoz vlaků na alternativní pohony, jako jsou baterie nebo vodík. Prací zapojených výzkumných pracovníků bylo provedení detailní analýzy technických a environmentálních aspektů jednotlivých tratí, dostupnost infrastruktury a možnost dobíjení, či plnění pohonných systémů.

Součástí studie bylo vytipování konkrétních tras v Moravskoslezském kraji, které nejsou v současné době elektrifikované a kde by alternativní pohony mohly nabídnout praktické řešení. Za výzkumné centrum ENET jsme doporučili trasy jako: Sedlnice–Veřovice, Studénka–Bílovec, Frýdlant nad Ostravicí–Ostravice či Valašské Meziříčí–Rožnov pod Radhoštěm. U těchto tratí jsme zohlednili nejen délku a možnosti dojezdu bateriových vlaků, ale také dostupnost míst pro instalaci dobíjecích stanic. Naše analýza také reflektovala potřebu nižší uhlíkové stopy a širší dopady na životní prostředí, od výroby energie po provoz samotných vlaků.

Klíčovým výstupem byla identifikace limitů dojezdu bateriových vlaků, které mohou v ideálních podmínkách dosahovat 60–80 km. S ohledem na bezpečnost a rezervní kapacitu baterií jsme doporučili realistický dojezd okolo 40 km. Tato data byla zásadní pro navržení infrastruktury a harmonogramů provozu.

Věříme, že výsledky naší studie a zpracovaná Metodika pro pasportizaci železničních tratí určených pro vlaky s alternativními pohony se staly jedním z klíčových podkladů pro zavedení bateriových vlaků na vybrané tratě v Moravskoslezském kraji. Díky neutuchající práci všech zapojených se podařilo uvést do provozu první bateriové vlaky, což je významný milník nejen pro region, ale také pro celé Česko v oblasti udržitelné dopravy. Jak také více o této technologické inovaci dokládá článek na Novinky.cz.

Čirok místo pšenice? Klimatické změny v Česku nahrávají novým plodinám

Vědci chtějí šlechtěním podpořit využití a pěstování čiroku v Česku, podle nich je to obilnina budoucnosti s řadou pozitivních vlastností. Například při použití v zemědělství uvolňuje do půdy látky, které ji zbavují škůdců, je suchovzdorný a zároveň bezlepkový, má tak široké využití v potravinářství.

Čirok je rostlina příbuzná obilí nebo kukuřici, která se nejčastěji spojuje s chudšími zeměmi globálního jihu. Jenže s tím, jak se společně se změnou klimatu mění i podmínky pro pěstování různých plodin, stává se čirok zajímavým i pro země, jako je Česká republika.

Podle vědců z Národního centra zemědělského a potravinářského výzkumu jde o pátou nejpěstovanější obilninu světa, v Česku má zatím ale i přes velký potenciál nízké zastoupení, což se experti snaží změnit. Proč je čirok vhodný pro Česko

„Je suchovzdorný, což je při současných klimatických změnách u plodin nedocenitelnou vlastností. Dokáže z pole vystrnadit i dnes přemnožené hraboše. Navíc je využitelný v bezlepkovém potravinářství i udržitelné energetice. Má antioxidační a protirakovinné účinky,“ tvrdí odborníci.

Nejvíc se v současné době pěstuje v Africe, celkově světová produkce loni dosáhla zhruba 61,3 milionu tun, meziročně o 4,3 procenta více, přičemž jen v Africe činila produkce 28,3 milionu tun. V Evropě by se mělo v roce 2024 sklizené množství meziročně zvýšit z 0,8 milionu tun na jeden milion tun, vyplývá z dat Organizace pro výživu a zemědělství.

V Česku se čirok na píci pěstuje zhruba na 6000 hektarech a na zrno na 300 hektarech, pro porovnání – pšenice se loni v Česku pěstovala na 776 502 hektarech, kukuřice na více než 75 tisících hektarech a ječmen na 317 119 hektarech. Plocha orné půdy loni dosáhla víc než 2,5 milionu hektarů, uvedl Český statistický úřad.

Podle výzkumníka Jiřího Hermutha je malé rozšíření čiroku způsobené konzervatismem zemědělské praxe a chybějící podporou ze strany státu. To se ale podle něj začíná pomalu proměňovat, a chybějícím zpracovatelským průmyslem k využití zrna.

„Pro intenzivnější pěstování čiroku v České republice nepochybně existuje potenciál. Otázkou ale je, nakolik by byli naši zemědělci konkurenceschopní vůči zahraniční konkurenci, zejména pak, jakých by dosahovali hektarových výnosů,“ poznamenal agrární analytik Petr Havel. Plochy ale podle něj porostou.

Odborníci tvrdí, že čirok je nenáročná a levná plodina. Šlechtění aktuálně zaměřují na chladuvzdornost či ranost, doufají, že tím zvýší pěstování čiroku. V minulosti se výzkumníkům už podařilo vyšlechtit odrůdu čiroku s názvem Ruzrok, která významně lépe snáší extrémní sucha a má nižší výnosové výkyvy ve srovnání se standardními pěstovanými obilninami.

„Vyniká také multifunkčním využitím, jak pro produkci zelené hmoty, tak i zrna, která v naší kukuřičné, řepařské či obilnářské oblasti bezpečně dozrávají,“ popsal Hermuth. Tato odrůda je aktuálně možná nejpěstovanější odrůdou v Evropské unii.

V Evropě, včetně Česka, se čirok pěstuje zejména pro krmné účely, je ale vhodným materiálem také pro výrobu bioplynu. Čirokové zrno je zároveň na rozdíl třeba od pšenice přirozeně bezlepkové a produkty z něho vyrobené, například mouka či krupice, jsou vhodné pro osoby trpící celiakií. „Pro české zemědělství a potravinářství má tedy tato plodina obrovský potenciál, který jen musíme skutečně začít využívat,“ dodal Hermuth.

Jak jednoduše prohlížet X.com, i když tam nemáte účet

Pokud si chcete přečíst, co se děje na X.com (bývalý Twitter), aniž byste tam byli zaregistrovaní, samotná síť vám to moc neulehčí. Když si zobrazíte něčí profil, neuvidíte chronologicky seřazené příspěvky, ale nahoře ty připnuté, a pak náhodný výběr populárního obsahu z dřívějška. A diskuzi pod tweetem si pak nepřečtete vůbec.

Existuje ale jeden trik. Očesání a zpoplatnění API totiž přežily některé instance Nitteru, což byl neoficiální frontend, přes který šlo používat Twitter v minulosti. A jeden takový dosud fungující má příhodný název xcancel.com. Je přitom plně zaměnitelný s x.com, takže do adresy profilu nebo diskuze stačí v prohlížeči stačí přidat „cancel“.

Například se chcete podívat, co se momentálně hodí hlavou Elonu Muskovi. Místo x.com/elonmusk použijete xcancel.com/elonmusk.

EU schválila čtyři geneticky modifikované plodiny pro dovoz

Dne 8. října 2024 schválila Evropská komise čtyři geneticky modifikované (GM) plodiny pro dovoz a použití v potravinách a krmivech. Schválení byla oficiálně zveřejněna v Úředním věstníku Evropské unie 10. října 2024 a platnost autorizací je stanovena na 10 let.

Schváleny byly dvě nové GM odrůdy kukuřice a obnovena byla autorizace jedné odrůdy kukuřice a jedné odrůdy bavlníku. Všechny čtyři plodiny prošly přísným schvalovacím procesem, včetně kladného vědeckého posouzení Evropským úřadem pro bezpečnost potravin (EFSA), jak vyžaduje směrnice 2001/18/ES. Tato schválení se týkají pouze dovozu a zpracování potravin a krmiv, nikoli jejich pěstování na území Evropské unie. Všechny produkty podléhají přísným pravidlům EU týkajícím se označování a sledovatelnosti.

O které odrůdy se jedná:

GM kukuřice MON 89034 × 1507 × NK603 byla obohacena o schopnost rezistence proti škůdcům z řádu motýlů (Lepidoptera), v našich podmínkách proti zavíječi kukuřičnému (Ostrinia nubilalis Hübner). Rovněž vykazuje vlastnost tolerance vůči glyfosátu, jenž je účinnou látkou herbicidu Roundup.

GM kukuřice MON 89034 × 1507 × MON 88017 × 59122 a osm jejích subkombinací vykazuje obdobné vlastnosti jako první z uvedených GM kukuřice, a to odolnost vůči glyfosátu a s tím souvisejícím herbicidem Roundup. Tyto GM plodiny jsou navíc obohaceny o schopnost produkce proteinu, který poskytuje těmto rostlinám ochranu proti hmyzím škůdcům z řádu brouků (Coleoptera), v našich podmínkách pak proti významnému škůdci bázlivci kukuřičnému (Diabrotica virgifera virgifera LeConte).

GM kukuřice DP202216 je odolná vůči hmyzím škůdcům, zejména motýlům z čeledi Noctuidae. Navíc je tolerantní vůči herbicidům na bázi glufosinátu amonného.

GM bavlník COT102 byl vyvinut za účelem zvýšení odolnosti vůči hmyzím škůdcům, zejména proti housenkám motýlů, které mohou způsobovat značné škody na bavlníkových plodinách. Tato odolnost byla dosažena tím, že je rostlina schopna produkovat protein, který je toxický pro larvy motýlů, avšak pro člověka a jiné savce je bezpečný.

Tato schválení potvrzují pokračující závazek EU k přísné regulaci GM organismů a zajištění vysoké úrovně bezpečnosti potravin pro spotřebitele.

„Kuře s dlouhým ocasem“. Dinosauři zřejmě osídlili sever dříve, než se myslelo

Dinosauři zřejmě osídlili severní polokouli o celé miliony let dříve, než se až dosud vědci domnívali. Naznačují to přibližně 230 milionů let staré fosilie, které jsou téměř tak staré jako nejdávnější nálezy dinosaurů jižních oblastí tehdejší pevniny. Uvádí to tým z Wisconsinské univerzity v americkém Madisonu (UW-Madison) v nové studii.

Doposud převládal mezi odborníky názor, že se dinosauři objevili v jižní části dávného superkontinentu Pangea, později zvaného Gondwana, před nejméně 233 miliony let, než se rozšířili do severní poloviny nazvané Laurasie. Zatímco v oblasti bývalé Gondwany byla nalezena řada fosilií raných dinosaurů, nebyly k dispozici žádné podobně staré nálezy z okolí rovníku a Laurasie.

Nově popsaný dinosaurus, jehož zkameněliny objevili paleontologové UW-Madison v roce 2013 v dnešním Wyomingu, ale tuto klasickou teorii zpochybňuje. Tvor, který žil na severní polokouli v blízkosti rovníku, je teď nejstarším známým laurasijským dinosaurem; časově srovnatelným s nejstaršími známými gondwanskými dinosaury. Výzkumníci ho pojmenovali Ahvaytum bahndooiveche. Název vychází z jazyka původních obyvatel Šošonů, kteří žili mimo jiné na území, kde vědci fosilie nalezli.

„Tyto zkameněliny znamenají nejstaršího rovníkového dinosaura na světě – a také nejstaršího dinosaura Severní Ameriky,“ uvedl vedoucí studie David Lovelace.

Přestože paleontologové neměli k dispozici kompletní exemplář – což je ostatně u raných dinosaurů mimořádně vzácné – našli dostatek pozůstatků, aby mohl jednoznačně určit, že šlo o dinosaura. Jednalo se pravděpodobně o příbuzného sauropodů, většinou býložravých dinosaurů, mezi které patřily některé známé gigantické druhy. Ahvaytum bahndooiveche žil nejenže o miliony let dříve, byl také mnohem menší.

„V podstatě byl velký jako kuře s opravdu dlouhým ocasem,“ přiblížil Lovelace. „Dinosaury si představujeme jako obří monstra, ale jejich začátky byly skromné,“ poznamenal.

Nalezený jedinec skutečně měřil něco málo přes třicet centimetrů a od hlavy k ocasu byl dlouhý asi metr. Jeho lebku, která by mohla pomoci osvětlit, čím se živil, výzkumníci neobjevili. Ostatní raní příbuzní sauropodů ale jedli maso a pravděpodobně byli všežravci.

DDoS i ransomwarové útoky. Počet kybernetických incidentů byl loni znovu rekordní

Počet kybernetických incidentů v Česku byl loni znovu rekordní. Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost (NÚKIB) jich eviduje 268. Meziročně je to o šest víc. Dlouhodobý trend tak zůstává vzestupný. Řekl to ředitel úřadu Lukáš Kintr.

„Nejčastějším typem útoku je ten, který cílí na dostupnost, primárně jde o DDoS útoky. Za většinu z těchto útoků jsou zodpovědné ruskojazyčné hacktivistické skupiny, jejichž DDoS kampaně představují nejviditelnější trend v období po ruské invazi na Ukrajinu,“ uvedl Kintr.

Při DDoS útoku počítače ovládané hackery zahltí napadený server velkým počtem dotazů, a tím ho vyřadí z provozu. Právě tento způsob patří k jednomu z nejčastěji používaných typů útoků v kybernetické válce paralelní s konfliktem na Ukrajině, kterou napadla ruská armáda v únoru 2022.

Dlouhodobě přetrvávající hrozbu představují podle ředitele i ransomwarové útoky. Těch NÚKIB eviduje spíše nižší jednotky každý měsíc.

„Ačkoli ransomwarové útoky stály pouze za necelými 11 procenty všech evidovaných incidentů, z hlediska dopadů jde o velmi závažnou hrozbu. Kromě úniku citlivých informací občanů i klientů mohou vést k zašifrování dat, což může skončit až dočasným pozastavením výroby či poskytování služeb,“ uvedl Kintr.

Jak fatální dopady může takový útok mít, lze podle něj vidět v těchto dnech třeba na slovenském katastrálním úřadě, který takový kyberútok zcela ochromil.

„Samozřejmě to s sebou nese reputační nebo finanční újmu poškozeného subjektu. Během podzimu loňského roku náš úřad evidoval více než dvojnásobný nárůst těchto útoků oproti průměrným hodnotám. Nejspíš se však nejednalo o koordinovanou kampaň, ale o zvýšenou aktivitu různých útočníků,“ uvedl Kintr.

V kontextu nových trendů lze pak podle něj obecně říci, že lze vidět promítání různých globálních trendů do českého kyberprostoru, ať už jde právě o ransomwarové útoky, hacktivismus v kontextu různých konfliktů či neustále narůstající kyberkriminalitu. „Největší hrozba může být potom pro každou organizaci odlišná, nicméně bude spadat do jedné z výše popsaných kategorií,“ uvedl Kintr.

Pokud jde o jednotlivé měsíce, NÚKIB evidoval zvýšený počet kybernetických incidentů například o prázdninových měsících, kdy jich bylo v každém z měsíců více než 30. Rekordní byl ale říjen se 47 kybernetickými incidenty. Za rok 2023 NÚKIB evidoval 262 kybernetických útoků. Oproti roku 2022 se 146 útoky to byl skoro dvojnásobek.

Další zemětřesení na Chebsku

Po sérii pocítěných zemětřesení u Kraslic došlo Včera (12.1.2024) před polednem k dalším pocítěným otřesům v západočeské oblasti. Ohniska zemětřesného roje se tentokrát nacházejí jižně od města Vojtanov nedaleko Františkových Lázní. Nejsilnější otřes o síle (magnitudu) 2,2 nastal v 11:13 našeho času (10:13 UTC) v hloubce 11.6km. Tento otřes pocítilo mnoho obyvatel v Aši, Plesné a ve Františkových Lázních. Další výraznější otřes nastal v 11:17 (10:17 UTC) a měl magnitudo 2,0. Výskyt rojového charakteru zemětřesení v této oblasti (mezi Vojtanovem a Františkovými Lázněmi) není obvyklý. Do této doby zde byly pozorovány spíše izolované a slabší jevy. Oblast je protkána několika vnitrodeskovými zlomy a není vyloučeno, že dojde k aktivaci dalších zlomů.

Léčba elektrostimulací mozku? Víme, že to funguje, problém je zachytit nemoc včas, tvrdí neurovědec

S léčbou neurodegenerativních nemocí, jako je epilepsie nebo Alzheimerova choroba, může pomoct elektrostimulace mozku. „Technicky to znamená, že pacientovi jsou do určitých center mozku zavedeny elektrody, které tam doručují stimulační proud,“ vysvětluje pro Český rozhlas Plus biomedicínský inženýr a neurovědec z americké Mayo Clinic a Českého vysokého učení technického v Praze Václav Křemen.

Asi třetina pacientů s epilepsií se nemůže léčit léky. Zkoumají se proto jiné přístupy, které by jim s léčbou mohly pomoct.

„Pokud to není chirurgický zákrok a musí nastat něco jiného, tak se vyvinula elektrostimulace mozku jako jedna z možností,“ popisuje neurovědedc v pořadu Leonardo Plus.

Mozkové stimulátory, na rozdíl od dříve vyvinutých kardiostimulátorů, začaly mnohdy na onemocněních, jako je Parkinsonova choroba. Postupně se dostaly do jiných podoborů, například epilepsie nebo psychiatrie. Právě tam je teď „obrovský výzkum,“ přibližuje inženýr.

„Víme, že to funguje na určitou skupinu pacientů lépe, na určitou hůře. Ale víceméně tam naslepo doručujeme nějaký proud. A to je ‚state of the art‘, současný stav té technologie,“ shrnuje.

Diagnostika s AI

V mnoha ohledech diagnostiky by podle něj mohla pomoct i umělá inteligence, například při analýze dat v čase.

„Velký problém je zachytit tu nemoc včas,“ přiznává vědec. „Jak hledat ty míry v časové posloupnosti, jestli se mi kognice zhoršuje a jak – a jestli to není dané tím, že jsem se zrovna blbě vyspal, ale že je to opravdu nějaké neurodegenerativní onemocnění... To je problematické,“ zamýšlí se.

K vývoji takových technologií potřebují vědci co nejvíce dobře označených dat. „Je to trochu jiné než použít umělou inteligenci na rozlišení, jestli vidí strom, auto nebo osobu,“ objasňuje profesor a pokračuje:

„Tam poměrně dobře získáte označení dat a stojí vás to relativně málo peněz. Získávání těchto dat je drahé, ale mnohonásobně levnější než většinou získání (označených) dat v medicíně,“ srovnává. Pojďme to zkoušet

Neurovědec se angažuje i v mezinárodním projektu CLARA, který na neurodegenerativní nemoci nahlíží z různých úhlů pohledu.

„Je naprosto fascinující, jaké budeme mít dostupné technologie a jaké nové modely budeme moct s těmi technologiemi teď uvádět do praxe,“ těší se vědec Křemen a dodává:

„V rámci neurodegenerativních onemocnění bych chtěl, abychom se dostali na úroveň prediktivních metod, kde bychom si mohli říct: Pojďme to začít zkoušet a používat.“

Klima vepsané do zemského povrchu

Tvary zformované ledovci a mrazem, s nimiž se setkáváme na našem území a které se v současné době vyvíjejí pouze v polárních oblastech či vysokých pohořích, podávají důležité svědectví o klimatických poměrech v minulosti.

Během poslední doby ledové leželo naše území v předpolí pevninského ledovce, který od severu zasahoval až do středního Polska. V horských oblastech Krkonoš, Šumavy a Hrubého Jeseníku se vytvořily nevelké horské ledovce, po nichž zůstaly přemodelované údolní uzávěry – kary. Větší údolní ledovce se vyvinuly pouze v Krkonoších, kde v Labském a Obřím dole dosáhly až pětikilometrových délek. To, že naše ledovce byly malé, dokazují relikty morén, tj. valů tvořených nevytříděnými glaciálními sedimenty, které zůstaly uloženy nedaleko karů.

Dalším dokladem malého rozsahu zalednění je samotná morfologie karů, která ukazuje na slabou erozní sílu ledovců. Proč naše ledovce nebyly větší? Příčinou je samo pleistocenní klima, které jim na jednu stranu umožnilo vzniknout, na druhou stranu jim ale nedovolilo z důvodu velmi malých srážek dosáhnout většího rozsahu. Aby vznikl ledovcový led, je nutná aspoň padesátimetrová vrstva sněhu. Tolik sněhu u nás však nepadalo, neboť klima bylo v té době podstatně sušší.

Jak je tedy možné, že ledovce vůbec vznikly, a to dokonce i na nevýhodné jižní straně Krkonoš? Může za to přítomnost vrcholových plošin našich okrajových pohoří. Tyto rozlehlé vysoko položené plochy fungovaly jako přirozené zásobníky, odkud byl napadlý sníh převíván do závětrných poloh, kde daly vzniknout ledovcům. Navzdory nevelkému rozšíření zanechaly ledovce na našem území během posledního glaciálu četné stopy, které mají velký význam pro studium vývoje přírodního prostředí. Právě malé horské ledovce posledního zalednění citlivě reagovaly na změny podnebí, a jsou proto důležitým indikátorem klimatických změn v minulosti.

Periglaciální oblast

I přes přítomnost horských ledovců náležela většina území České republiky do tzv. periglaciální zóny, kde hlavní roli hrál mráz, permafrost a sezonní promrzání svrchní části půdy, sedimentů a zvětralin. Skupina periglaciálních tvarů, které u nás během posledního zalednění vznikly, je mnohonásobně pestřejší než ty, za jejímž vznikem stály naše horské ledovce. Nejrozšířenějšími periglaciálními tvary byly tzv. strukturní půdy. Jde o širokou skupinu tvarů reliéfu, které vytvářejí na zemském povrchu nápadné geometrické vzory mající podobu kruhů, polygonů, sítí a pruhů.

Relikty těchto forem lze na našem území najít od nížin až po výše zmíněná vrcholová plató našich pohoří. Aby se tyto formy dobře vyvíjely, je zapotřebí hlubokého promrzání půdy, které je efektivní v místech, kde je málo mocná sněhová pokrývka. Vzhledem k vyšší ariditě klimatu v posledním glaciálu byla tato podmínka splněna. Typické periglaciální oblasti nalezneme v současnosti v nezaledněných polárních a subpolárních regionech, v ideálním případě s výskytem permafrostu. Kromě toho se s nimi lze setkat i ve vysokých pohořích.

Skryté strukturní půdy

Většina našich strukturních půd je pohřbena pod sedimenty či vrstvou půdy. V nížinách se vyskytují tzv. pseudomorfózy ledových klínů, které jsou organizovány do složitých sítí a stávají se zřetelnými prostřednictvím nerovnoměrně rychle rostoucí vegetace (zejména obilí) v důsledku vyššího obsahu vody (a tedy lepších podmínek pro růst) v jemnozrnných výplních těchto pseudomorfóz.

Horské strukturní půdy, které se vyskytují ve vrcholových partiích našich nejvyšších hor (Krkonoše, Hrubý Jeseník, Králický Sněžník), jsou v některých oblastech obnažené a leží volně na povrchu. Nicméně většina našich horských strukturních půd je v současnosti neaktivní a porostlá vegetací. Pro nás jsou ovšem cenné jako svědkové dob s podstatně chladnějším klimatem posledního glaciálu. Na základě typu, morfologie a stavby strukturních půd lze totiž zpětně určit podmínky, které v daných oblastech panovaly.

V současném teplém klimatu lze za jediné naše recentně aktivní strukturní půdy označit tříděné kruhy v Modrém sedle v Krkonoších a zejména půdní kopečky (tzv. thufury) v Hrubém Jeseníku. Jejich přítomnost ukazuje, že některá místa našich hor si uchovávají mikroklimatické podmínky srovnatelné se skandinávskou tundrou či Islandem.

RNDr. Marek Křížek, Ph.D., Katedra fyzické geografie a geoekologie PřF UK

Na FTVS probíhaly zátěžové zkoušky pro kosmické ambasadory

První lednové dny na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy nepatřily pouze zkouškám a zápočtům. Během čtyř dnů proběhlo v prostorách fakulty testování užšího výběru uchazečů, budoucích ambasadorů kosmického programu, v rámci projektu Vzhůru do vesmíru, a to jeho součásti Zero-G.

Testováním prošla téměř stovka adolescentů ve věku 13 až 19 let, přičemž každý den byli rozděleni do několika skupin. Po registraci v aule fakulty a převlečení v šatnách čekala na účastníky první zastávka v suterénním atletickém tunelu. Na zastřešené tartanové dráze se uchazeči rozehřáli a rozcvičili pod dohledem kondičního trenéra Jiřího Chvojky a fyziofitness trenéra Romana Juříka.

V nově zrekonstruované posilovně se pak všichni zvážili a změřili výšku. Následovalo vysvětlení a nácvik první disciplíny, kterou bylo měření síly při mrtvém tahu na speciální deadliftové platformě. Toto zařízení měří sílu, kterou vyvinete při tažení činky, a na základě tlaku vyvíjeného nohama se vypočítá, jakou váhu byste mohli zvednout při standardním mrtvém tahu.

Druhá disciplína se konala v tělocvičně, kde museli uchazeči v co nejrychlejším čase dvakrát proběhnout určenou trasu. Prvně s batohem plným závaží a podruhé bez něj. Během běhu bylo nutné pečlivě dodržovat pravidla a podmínky dráhy. Tato disciplína prověřila především fyzickou výkonnost.

Poté se skupina přesunula do laboratoře na poslední část testování, kterou byl zátěžový test na stacionárním kole a spirometrie. Každý účastník měl na hrudi připevněný pás snímající tepovou frekvenci a na obličej mu byla nasazena maska, která monitorovala dech. Za jízdy se tak sledovaly kardiovaskulární i respirační reakce na zátěž, přičemž celou disciplínu měli pod dohledem Anna Haškovcová a Tomáš Mika.

A jaké byly reakce některých účastníků testování?

Například Honza Horčica byl příjemně překvapen tím, že měl o 30 % větší kapacitu plic, než má běžná populace. „Baví mě potápění, ale netušil jsem, že mám kapacitu až o tolik větší.‘‘ Naopak nejnáročnější disciplínou byl pro Honzu běh. „Ten mě docela dostal“, komentoval svůj výkon.

Sára Hradilová se zase svěřila s tím, jak se k testování dostala:,,Úplně náhodou přes internet, hledala jsem nejrůznější vesmírné programy a podobné věci, které by mě třeba i do budoucna zajímaly a našla jsem to.‘‘ Sára začala studovat na vysoké škole, a pak se chystá do Mnichova. A díky triatlonu, kterému se věnuje, bylo vidět, že má velmi dobrou fyzickou kondici. Mimo samotné testování některé adepty simulačního vesmírného letu překvapilo to, že se na fakultě točil film Pelíšky režiséra Jana Hřebejka. Před vstupem do tělocvičny jsou totiž umístěny fotografie, které ukazují některé zajímavé okamžiky ze života fakulty.

Petr Šťastný, docent působící na katedře sportovních her, vysvětlil, proč se fakulta zapojila do projektu: ,,Naše fakulta aktivně podporuje projekt Česká cesta do vesmíru a podává národní i mezinárodní granty se zaměřením na kompenzační cvičení v mikrogravitaci. V rámci těchto aktivit byla FTVS oslovena Ministerstvem dopravy, aby zaštítila realizaci kondičních testů pro výběr žáků a studentů pro český parabolický let v březnu 2025,‘‘ dodal Šťastný.

Příprava testů nebyla vůbec jednoduchá, protože měly být použitelné pro chlapce i dívky s různou úrovní kondiční připravenosti. Proto byly intenzivně konzultovány také s psychologem. A na přípravě a realizaci testů se podíleli také pracovníci vojenského oboru.

,,Akce byla velmi zdařilá – bylo vidět, že studenti přišli s vysokou motivací překonávat nové výzvy a svoje limity. Navíc se u každého testu dozvěděli jeho hlavní účel a podstatu fungování, což ocenili i jako vhodnou formu zábavného vzdělávání,‘‘ hodnotil Petr Šťastný průběh celé akce.

Česká cesta do vesmíru

Projekt byl představen poprvé v červnu 2024 a kromě podpory mise českého astronauta Aleše Svobody zahrnuje také rozvoj kosmického výzkumu a kosmického průmyslu – umožní provést řadu experimentů a pozorování z oblasti medicíny, technologií a nových materiálů, které nelze realizovat na Zemi. Významná část projektu je věnována také vzdělání žáků a studentů – důležitým cílem je prostřednictvím vzdělávacích, osvětových a popularizačních aktivit podnítit jejich zájem o studium a kariéru zejména v technických a přírodovědných oborech. Mezi aktivity na podporu vzdělávání a mladých vědců patří také Mise vzhůru do vesmíru a projekt Zero-G.

Zero-G

Ve vícekolovém výběru bude vybráno dvacet nejlepších chlapců a děvčat, kteří se v březnu 2025 zúčastní parabolického letu ve speciálně upraveném letounu Airbus 310, ve kterém posádka zažije stav beztíže. Jde o nejvěrnější simulaci kosmického letu, jaké lze na Zemi dosáhnout. Do projektu Zero-G se prostřednictvím webové stránky Vzhůru do vesmíru přihlásilo celkem 861 zájemců ve věku 14 až 18 let. Jde o šestikolový výběr, který se koná pod záštitou Ministerstva dopravy ČR ve spolupráci s národními partnery kosmického programu. Výběrové řízení testuje nejen znalosti a dovednosti účastníků, ale také odhodlání a schopnosti, které jsou klíčové pro roli ambasadorů českého kosmického programu. Cílem je poskytnout nezapomenutelný zážitek a inspirovat mladé lidi k zájmu o kosmonautiku a vědecké obory.

V první misi museli přihlášení splnit kreativní úkol, který hodnotil především jejich schopnost vyjádřit se a inspirovat ostatní. Následně proběhlo testování porozumění mluvené angličtině a test kognitivních funkcí. Finální let ve stavu beztíže bude totiž probíhat za podpory mezinárodního týmu, kdy se bude komunikovat pouze anglicky. Na FTVS UK na začátku ledna proběhlo fyzické testování účastníků pod dohledem odborníků. V následující fázi čekají uchazeče osobní pohovory a třídenní výcvik.

Dinosauři osídlili severní polokouli dříve, než se myslelo

Paleontologové z americké University of Wisconsin-Madison popsali podle časopisu Discover Magazine raným sauropodům příbuzného dinosaura datovaného do doby před 230 miliony let, jenž vypadal jako miniaturní kuře s velmi dlouhým ocasem. Dinosauři žili na severní polokouli o miliony let dříve, než se myslelo, vyplývá z nálezu.

Neúplnou kostru nově popsaného dinosaura Ahvaytum bahndooiveche objevili paleontologové ve skutečnosti už v roce 2013. Trvalo dlouhé roky, než se jim podařilo fosilní ostatky identifikovat jako dinosaura a vypočítat jeho stáří.

„Bylo to v podstatě velké kuře, ale s opravdu velmi dlouhým ocasem,“ popsal vyhynulého tvora vedoucí studie David Lovelace.

Šlo o raného příbuzného sauropoda, což byl druh převážně býložravých dinosaurů považovaných za největší suchozemská zvířata vůbec. A. bahndooiveche byl nicméně maličký – dorůstal délky něco přes 30 centimetrů a od hlavy k ocasu měl délku asi metr. „Dinosaury si představujeme jako monstra, ale jejich počátky byly skromné,“ uvedl Lovelace.
Dávný laurasijský dinosaurus

Sauropody si vybavíme jako vysavače vegetace v korunách stromů s extrémně dlouhými krky. Ranní příbuzní těchto obrovských zvířat však byli všežraví a jedli maso. Vědci neměli k dispozici lebku A. bahndooiveche, ale předpokládají, že nebyl výjimkou.

Důležité je v tomto případě hlavně datování. Vědci se dosud domnívali, že dinosauři se objevili v jižní části superkontinentu Pangea, později zvaného Godwana, před nejméně 233 miliony let, než se rozšířili do severní poloviny zvané Laurasie. A. bahndooiveche popsaný v časopisu Zoological Journal of the Linnean Society však tuto teorii nabourává.

„Tyto zkameněliny znamenají nejstaršího rovníkového dinosaura na světě a nejstaršího dinosaura Severní Ameriky,“ tvrdí Lovelace.

Další zajímavostí je, že pojmenování A. bahndooiveche vychází z jazyka původních obyvatel Šošonů, kteří žijí mimo jiné i na území, kde vědci fosilie nalezli. Název vybrali členové jednoho z kmenů, jenž pomáhal při vykopávkách. Znamená „dávný dinosaurus“.

Zapojení kmene do vykopávek mělo projevit úctu jeho zemi a získat cenné poznatky a znalosti od jeho starších a nejzkušenějších členů.

Ako sa budú vyvíjať vírusy? AI pomáha predpovedať ich evolúciu

Vedci sa pokúšajú odhadnúť vývoj vírusov v dlhodobom horizonte. Pomôcť môže umelá inteligencia.

Najdôležitejším bodom pripravenosti na pandémiu je schopnosť len pri pohľade na genetickú sekvenciu vírusu predpovedať, ako sa bude vyvíjať. Čoraz väčší počet výskumných skupín využíva umelú inteligenciu (AI) na predpovedanie vývoja SARS-CoV-2, chrípky a iných vírusov.

Vakcíny v predstihu

Vírusy – najmä RNA vírusy, ako je SARS-CoV-2 – sa neustále vyvíjajú hromadením nových mutácií. Niektoré z týchto zmien sú pre vírus výhodné, pretože umožňujú variantom vyhnúť sa imunite hostiteľa a rýchlo sa šíriť. Predpovedaním vývoja vírusu by mohli vedci teoreticky vopred navrhnúť vakcíny a antivírusovú liečbu.

Ako píše portál Nature, nástroje umelej inteligencie zatiaľ dokážu predpovedať, ktoré jednotlivé mutácie vo víruse budú najúspešnejšie a ktoré varianty v krátkodobom horizonte „vyhrajú“. Stále však ani zďaleka nie sú schopné predpovedať kombinácie mutácií alebo variantov, ktoré sa vyskytnú v budúcnosti.

„Je to skutočne vzrušujúca a veľmi užitočná oblasť výskumu,“ hovorí Brian Hie, výpočtový biológ na Stanfordovej univerzite v Kalifornii a jeden z prvých výskumníkov, ktorí aplikovali veľké jazykové modely na štúdium vírusových mutácií. Predpovedanie vývoja vírusu je však podľa jeho slov stále mimoriadne náročné.

Nástroje umelej inteligencie

V minulosti vykonávali vedci laboratórne experimenty na identifikáciu variantov s rozšírenými vlastnosťami. Je to však namáhavé a časovo náročné. Niektoré skupiny, ako napríklad laboratórium vedené Yunlongom Caom, imunológom z Pekinskej univerzity v Pekingu, vyvinuli experimenty skúmajúce, ako jednotlivé mutácie ovplyvňujú schopnosť vírusu uniknúť detekcii panelom protilátok. Tieto experimenty môžu vysvetliť veľkú časť týkajúcu sa evolúcie vírusov, nie však všetko.

Príchod nástrojov na predpovedanie proteínovej štruktúry, ktoré sú založené na umelej inteligencii – napríklad AlphaFold z dielne londýnskej spoločnosti DeepMind, ako aj ESM-2 a ESMFold vytvorené spoločnosťou Meta (predtým Facebook) –, priniesol do tejto oblasti nový vietor, hovorí David Robertson, virológ z Glasgowskej univerzity vo Veľkej Británii.

Modely AI si vyžadujú obrovské množstvo údajov, aby mohli predpovedať vývoj vírusu. Umožnilo to hromadné sekvenovanie vírusu SARS-CoV-2, ktorý spôsobuje ochorenie COVID-19, hovorí Jumpei Ito, bioinformatik z Tokijskej univerzity. Vedci majú teraz takmer 17 miliónov sekvencií, ktoré môžu použiť na trénovanie svojich modelov.

Jeden model s názvom EVEscape, ktorý vyvinuli Debora Marksová z Harvard

Medical School v Bostone v štáte Massachusetts a jej tím, bol použitý na vytvorenie 83 možných verzií spike proteínu SARS-CoV-2, ktorý vírus používa na infikovanie buniek. Tieto spike avatary sa môžu vyhnúť protilátkam produkovaným ľuďmi, ktorí boli očkovaní alebo infikovaní v súčasnosti cirkulujúcimi variantmi, a mohli by sa použiť na testovanie účinnosti budúcich vakcín proti covidu.

Úspešné predpovede

Itova skupina sa zameriava na širšiu charakteristiku vírusovej zdatnosti – schopnosť variantov rýchlo sa šíriť v populácii a nakoniec dominovať. Vedci použili ESM-2 na vytvorenie modelu s názvom CoVFit, ktorý dokáže predpovedať relatívnu vhodnosť variantov SARS-CoV-2. CoVFit je trénovaný na 13 643 variantoch spike proteínu SARS-CoV-2 a tiež využíva experimentálne údaje z Caovej skupiny o tom, ako ovplyvňujú jednotlivé mutácie schopnosť vírusu vyhýbať sa protilátkam.

Itov tím vytvoril obmedzený model trénovaný pomocou údajov o variantoch do augusta 2022 a zistil, že úspešne predpovedal zlepšenie kondície určitých variantov po tomto obmedzení vrátane XBB5, čiže nového variantu, ktorý sa uchytil neskôr v tom istom roku.

Päť rokov údajov

Do marca 2024 bol celosvetovo dominantným variantom SARS-CoV-2 variant s názvom JN.1. Itova skupina identifikovala pomocou CoVFit tri zmeny jednotlivých aminokyselín, ktoré by pomohli JN.1 získať kondíciu. Tieto mutácie sa odvtedy objavili vo variantoch, ktoré sa globálne rýchlo rozširujú.

Na zlepšenie presnosti modelov AI budú výskumníci potrebovať viac ako päť rokov údajov o vývoji vírusov, hovorí Cao. Kombinácia údajov o sekvenovaní dohľadu s experimentálnymi údajmi pomáha prekonať niektoré problémy s údajmi, konštatuje Cao.

Úprava očkovania

Niekoľko ďalších skupín tiež vyvíja modely využívajúce kombinované údaje. Jeden z nich vedie Itov kolega z Tokijskej univerzity, evolučný virológ Shusuke Kawakubo. V práci, ktorá ešte nebola publikovaná, sa Kawakubo zaoberá schopnosťou vírusu chrípky vyvolať imunitnú odpoveď u svojho hostiteľa.

Ak sa hemaglutinínový proteín chrípky (jeho ekvivalent spike proteínu) dostatočne zmení, imunitná odpoveď tela ho nemusí rozpoznať. V tomto bode musia svetoví výrobcovia vakcín upraviť zodpovedajúcim spôsobom očkovanie proti chrípke v budúcej sezóne.

Väčšina z týchto modelov je obmedzená na pochopenie účinkov malých zmien, ale teoreticky majú vírusy takmer nekonečný priestor na vývoj, hovorí Ito. Napríklad variant omikron prišiel na scénu s viac ako 50 mutáciami, ktoré sa nepodobali na nič, čo videli vedci dovtedy.

Rýchlosť šírenia vírusu

Tieto náhle evolučné skoky je ťažké predvídať. Robertson a jeho kolegovia sa snažia nájsť spôsoby, ako využiť modely AI na lepšie pochopenie týchto rozsiahlych evolučných trajektórií a určenie ich limitov.

Vedci zistili, že ak by dali ESM-2 samostatnú spike sekvenciu, mohli by identifikovať oblasti, kde môže dôjsť k zmenám. Tiež by mohli určiť, ako by mohli tieto zmeny ovplyvniť iné oblasti proteínu. „Je to trochu ako čierna mágia,“ hovorí Robertson. Cieľom je podľa neho zistiť, ako rýchlo a akými spôsobmi sa môže vírus vyvíjať po tom, ako sa vyskytne v populácii.

Zdroj: Nature

Co odložilo první start New Glennu?

Ze tříhodinového startovního okna zbývalo 45 minut, když se firma Blue Origin dnes ráno rozhodla stornovat první pokus o start své masivní rakety New Glenn. V průběhu předešlých desítek minut (okno se otevřelo v jednu hodinu ráno místního času, tedy 7:00 SEČ) firma opakovaně posouvala hodiny odpočtu do startu, jelikož inženýři řešili technické problémy rakety. Oficiální cestou (tedy na sociálních sítích i v přímém přenosu) firma vydala pouze vágní prohlášení o podstatě odkladu pokusu o start. „Ustupujeme od dnešního pokusu o start, abychom vyřešili problém s podsystémem nosiče, což by nás zavedlo mimo startovní okno,“ stálo v prohlášení, kde jsme se mohli dočíst také: „Vyhodnocujeme možnosti pro další pokus o start.“ V tomto článku najdete překlad rozboru celé situace od Erica Bergera z webu Arstechnica.

Podle Bergerova zdroje primární problém pravděpodobně souvisel s ledem, který ucpal jedno z odvzdušňovacích potrubí, jímž se odvádí stlačený plyn z rakety. Proběhlo sice několik pokusů o roztavení ledu, ale tyto pokusy nebyly úspěšné, což si vyžádalo vyčištění potrubí. Doufejme, že společnost Blue Origin poskytne v následujících dnech více informací o příčině pročištění.

Kromě toho se zdá, že tu byl také problém s nejméně jednou pomocnou energetickou jednotkou, která poskytuje raketě energii po vypnutí motorů. Jedním z hlavních úkolů těchto jednotek je zajistit energii pro vyklopení nohou, aby mohl první stupeň rakety bezpečně přistát na plošině Jacklyn. Nebylo však bezprostředně jasné, zda by společnost Blue Origin pokračovala v odpočtu ke startu, pokud by musela přistát s prvním stupněm v oceánu, a ne na plošině.

V následném prohlášení firma neuvedla žádný konkrétní termín nového startu. Jelikož se New Glenn dostal při dnešním pokusu dost hluboko do fáze odpočtu, Berger proto soudí, že bude následovat odklad o 48 hodin. To je způsobeno potřebou doplnit pohonné látky do zásobníků u rampy LC-36 na floridském kosmodromu CCSFS.

Jenže ve hře jsou i další faktory. Firma sledovala celý týden podmínky na moři, kde se nachází přistávací plošina. Některé předpovědi přitom naznačují, že se tyto podmínky začnou již za pár dní zhoršovat. Kolik času zabere vyřešení technických problémů bude záviset na tom, jak jsou daná místa na startovní rampě přístupná. Moc času ale není, tzv. velké startovní okno premiérové rakety New Glenn se zavře 16. ledna.

Ačkoliv byli všichni zklamaní, že nedošlo ke startu, technické komplikace jsou při startech raket očekávané – zvláště pak u raket velkých a především nových. To není neúcta k Blue Origin. Společnost během několikahodinového odpočítávání určitě získala skvělé údaje a nyní opraví několik drobných problémů s raketou, než se o start brzy pokusí znovu.

Přeloženo z: https://arstechnica.com/