Dobrodružství poznávání

Zkušená fotografka prozrazuje, jak zachytit tajemný život pod mořskou hladinou

NationalGeographic.cz

Jennifer Hayesová se k fotografování dostala při vědecké práci, když toužila lidi přimět k ochraně přírody. Zde jsou její rady pro pořizování působivých snímků pod mořskou hladinou.

K fotografování a vyprávění příběhů jsem se dostala při vědecké práci. Během svého postgraduálního výzkumu žraloků a ještěrů jsem si uvědomila, jakou sílu může mít obrazový materiál v akademické sféře, politice a ve veřejném prostoru. Fotografie a videa byly mnohem přesvědčivější než koláčové grafy a statistiky, protože umožnily lidem spojit se s druhy a ekosystémy, které jsou jim obvykle skryté.

Můj cíl je jednoduchý: prostřednictvím obrazového materiálu ukázat lidem, s kým sdílíme naši planetu, a ukázat jim, že Země je naše, že se za ni můžeme postavit, nebo o ni přijít. Zde jsou moje tipy pro pořizování fotografií a videí pod vodou.

Nikdy nepodceňujte sílu svých nástrojů: ať už je to chytrý telefon, kamera GoPro, digitální zrcadlovka nebo dron – dokonce i tužka a papír. Ano, publikovala jsem nakreslené ilustrace! Nezapomeňte také na zvuk: zvukové záznamy mohou být neuvěřitelné a nečekané.

Vždy najděte způsob, jak nepropásnout ten pravý okamžik jenom proto, že váš nejnovější fotoaparát má zrovna vybitou baterii. Každý snímek se může hodit - i ten zdánlivě nedokonalý vám pomůže lépe zachytit celý příběh.

Nové fotografy varuji před chybou, kterou dělám příliš často: usadit se na jednom místě a zachytit zvíře v jediném úhlu. Pokud se budete pohybovat, můžete objevit lepší úhel nebo probíhající interakci, která byla vašemu objektivu skryta – například nedalekého dravce sledujícího váš objekt. Použití širokoúhlého záběru také pomáhá zachytit objekt v kontextu jeho prostředí.

Důležité je také dostat se zvířatům z očí do očí. Pro tyto intimní záběry jsou užitečné makroobjektivy, které dají vyniknout charakteru zvířat.

Krása kamery GoPro spočívá v tom, že nemusím být u toho, když pracují. Když vyrážím pod hladinu, často si jich s sebou vezmu několik a strategicky je rozmístím na místa, kde předpokládám, že by mohlo dojít k nějaké akci. Pak je nastavím tak, aby nahrávaly video nebo pořizovaly časované fotografie.

Natáčení kamerou v podvodním pouzdře vyžaduje, abyste se potápěli s velkým vybavením a se stroboskopy, které blikají uprostřed hlučného mraku potápěčských bublin – to nejsou nejlepší podmínky pro zachycení přirozeného chování. Zato malé, vzdáleně umístěné kamery splývají s okolím a nepůsobí tak nápadně, díky čemuž se fotografovaný tvor chová přirozeně.

Na každý úkol si s sebou beru dva iPhony: jeden je můj pracovní telefon, druhý je můj pracovní fotoaparát. Oba používám odděleně, takže jeden smartphone mohu považovat za fotoaparát, aniž bych riskovala ztrátu zařízení, které potřebuji k psaní zpráv, volání, používání internetu atd. Ve světě hladovém po vertikálním videu je váš iPhone neocenitelným přínosem. Na těchto zařízeních pořizuji fotografie ve formátu RAW a natáčím video v rozlišení 4K.

Pro časosběrné snímky s sebou nosím stativ pro chytré telefony a považuji ho za užitečný i pro pořizování zpomalených záběrů.

Pro svůj chytrý telefon si můžete koupit pouzdro, které vám umožní pracovat pod vodou v omezené hloubce – ale připravte se na to, že pouzdro může selhat. Nakonec se vše zaplaví, protože voda si cestu najde vždycky.

V neposlední řadě si co nejdříve zálohujte data. Přejí vám úspěšné fotografování!

Zdroje: Jennifer Heyes: How to take photos underwater

Archeologové UK odhalují kontakty ve Středomoří

vedavyzkum.cz

Bájná Trója, antický Pergamon v Malé Asii anebo ostrov Samothráké. Tam všude pracoval Peter Pavúk, jenž v letech 2013 až 2022 řídil Ústav pro klasickou archeologii Filozofické fakulty UK v Praze. Nyní svůj odborný zájem směřuje s kolegy na ostrov jiný: na málo probádaný Skopelos s jeho částí Stafylos v severním Egejském moři.

Cílem nového projektu je odkrývání tajemství starověké doby bronzové i zmapování celkové historie tohoto úžasného středozemního regionu ve 2. tisíciletí př. n. l.

„Archeologické projekty našeho ústavu pokrývají různé oblasti a lokality od Severní Makedonie přes Chorvatsko, Bulharsko, Řecko a Turecko až po dalekou Střední Asii,“ vysvětluje pro Forum Peter Pavúk z FF UK. Ostrov Skopelos byl dle něj vybrán pro jeho strategickou polohu na hranici mykénské palácové kultury a balkánských oblastí bohatých na přírodní zdroje. „Je to opravdu fascinující lokalita, která nám může poodhalit mnohé o kontaktech mezi starověkými civilizacemi,“ dodává vědec, jenž se specializuje na interakce egejských a anatolských kultur a na studium jejich keramiky.

Neprobádaná oblast plná otázek

Skopelos, jeden z ostrovů souostroví Severní Sporady, byl až donedávna z archeologického hlediska opomíjen. „Je trochu stranou hlavních zájmů, dost možná kvůli horší dostupnosti a hornatému terénu,“ vysvětluje Pavúk. „Přestože tam byla již před druhou světovou válkou objevena bohatá hrobka z raně mykénského období, další systematický výzkum se pak na ostrově prakticky nekonal. Naším cílem je tuto mezeru vyplnit a získat co nejvíce informací o životě na tomto, jak si myslíme, klíčovém místě v Egejské oblasti,“ líčí.

Archeologové z Karlovky tam už od loňského pozdního léta provádějí systematické povrchové sběry (na nichž se mimo jiné podíleli i studenti Anna Peterková a Ján Bobik), hledají stopy po starověkých osídleních, obchodních stanicích, ale i keramické střepy nebo nástroje užívané při výrobě textilu, které by mohly napovědět o mezikulturních kontaktech v této oblasti. „Keramika je pro nás něco jako DNA minulosti. Pomáhá nám totiž datovat naleziště, přibližně rekonstruovat obchodní trasy a zjišťovat, odkud pocházely jednotlivé vlivy,“ přibližuje mravenčí práci vědec, jenž působil i v Tübingenu. Mimochodem: jednou z jeho studentek byla také Kristina Doležalová, o jejíchž úspěších Forum nedávno psalo.

Klíčovým nalezištěm na Skopelu je prozatím poloostrov Stafylos, pojmenovaný po bájném mínojském princi, synovi boha Dionýsa, jenž měl ostrov osídlit spolu s bratrem Peparethem. Skalnatý výběžek na jižním pobřeží ostrova, s kotvišti po obou stranách, je přesně ta poloha, již v době bronzové vyhledávali pro svá pobřežní sídliště. V jeho zázemí se právě našla uvedená hrobka pocházející z období 16. až 15. století př. n. l. Ta obsahovala ostatky vícero jedinců, četné bronzové a keramické nádoby, zlaté ozdoby, bronzové dýky, nože a nástroje, ale hlavně zlatem obkládanou rukojeť meče, jednu z největších, kterou z Řecka známe.

Projekt ASkoS: Týmová práce

Na tento výzkum nebudou vědci Univerzity Karlovy sami. Projekt nese název Ancient Skopelos Survey (ASkoS) a je ukázkou moderní interdisciplinární spolupráce. „Pracujeme na něm v součinnosti s řeckými partnery, konkrétně s místní památkovou správou (tzv. Eforát) pro oblast Magnésia spadající pod tamní ministerstvo kultury, a s kolegy z Varšavské univerzity a Univerzity v Heidelbergu v rámci Aliance 4EU+,“ upozorňuje Peter Pavúk, který v rámci mezinárodní spolupráce řídí výzkum za českou stranu, tedy Univerzitu Karlovu.

Za řeckou stranu v čele projektu stojí Anthi Batziou, za německou Filip Franković a za polskou Agata Ulanowska, spolu s Polským archeologickým ústavem v Aténách (PAIA), který zároveň poskytuje vědeckému týmu záštitu při jednáních s řeckými úřady.

„Tato vzájemná spolupráce, postavená na již předešlé spolupráci v rámci 4EU+, nám umožňuje kombinovat různé znalosti a zdroje. Zahrnuje jak tradiční metody systematického povrchového sběru, geofyzikální prospekci, tak moderní technologie, jako jsou například prospekce pomocí dronů a skenování LIDAR,“ vysvětluje Pavúk.

Lidary, letecké laserové skenery, jsou dnes už klíčovou technologií, která archeologům pomáhá identifikovat skryté struktury pod vegetací, což přineslo například ohromující nálezy i v mezoamerické archeologii (Mayové). „Na ostrově jako Skopelos, který je z velké části zalesněný, je už lidar naprosto nezbytný. Dokáže totiž odhalit nejen zbytky starověkých staveb, ale třeba i terasová pole anebo jiné zemědělské struktury, které mohou být klíčem k pochopení starověkého hospodářství a jeho infrastruktury,“ dodává slovenský archeolog žijící v Praze.

Projekt zahrne rovněž detailní mapování i vrty, jež pomáhají rekonstruovat krajinné změny a erozní procesy. Tyto metody umožňují týmu lépe pochopit, jak se krajina vyvíjela v průběhu tisíciletí. „Každý nový objev nám poskytuje další dílek do mozaiky,“ ví dobře Pavúk. Celý tým čítající tucet členů má rozdělené úkoly až do roku 2028, po dobu licence od řeckého ministerstva kultury. Univerzita Karlova se na projektu podílí finančně programem Cooperatio. Účast studentů a pedagogů významně finančně podpořil i grant meziuniverzitní Aliance 4EU+.

Dávné trasy a hranice kultur

Jednou z důležitých otázek, na něž chce mezinárodní tým najít odpovědi, je povaha vztahů mezi mykénskými elitami a kulturami na severu. Mykény, jako jedna z nejvýznamnějších civilizací doby bronzové; hrály klíčovou roli v mezikulturních kontaktech. Je také známo, že mykénské elity hledaly kontakty se severem nejen kvůli surovinám, jako je měď, cín nebo zlato, ale i kvůli kulturní výměně.

„Skopelos mohl být zastávkou na obchodních trasách a sloužit jako zprostředkující stanice mezi Egejskou oblastí, Balkánem a západní Anatolií,“ nastiňuje Pavúk, když upozorňuje, kolik informací dokáží archeologové vyčíst třeba „jen“ z importované keramiky. Význam Skopelu coby možné dobové křižovatky naznačuje nejen jeho geografická poloha, ale také mořské proudy a (vhodné) směry větrů.

Ač Skopelos budí momentální zájem, není zdaleka prvním místem středomořských výzkumů Pavúkova týmu. Ten již dříve pracoval na egejských ostrovech Lesbos a Chios, hlavně však na ostrově Samothráké, který je znám svatyní Velikých bohů (kde byla roku 1863 nalezena i slavná 2,5metrová socha Níké Samothrácká).

„Každý z našich četných projektů přináší nové výzvy a objevy. Zkoumání civilizací nás učí, jakým způsobem lidé v minulosti čelili změnám a překonávali výzvy,“ říká Peter Pavúk a obratem dodává, že právě výzkumy na Samothráké jsou symbolické i pro dějiny tuzemské archeologie: „Je to místo, kde přesně před sto lety působila první československá expedice pod vedením Antonína Salače, podpořená mimo jiné přímo prezidentem T. G. Masarykem. Navazujeme tak na tradice, které mají hluboké kořeny,“ vypráví Pavúk.

Ten měl už jako mladý vědec příležitost pracovat rovněž v bájné Tróji, kterou v Malé Asii před 153 lety odkryl Heinrich Schliemann. Jak tamní výzkumy prožíval? „Práce v Tróji byla nejen výzvou a mou první zkušeností ve velkém mezinárodním týmu, ale i mimořádným zážitkem. Přece jen, spojení s místem, které je tak hluboce zakořeněno v dějinách západní kultury, ale i v dějinách archeologie jako takové, na mě mělo obrovský emocionální dopad. Uvědomil jsem si i naši malost v celém soukolí dějin,“ vzpomíná dnes vědec.

Vysoce mezinárodní přístup

Peter Pavúk vystudoval „kompletní“ archeologický rejstřík: tedy pravěkou, středověkou i klasickou archeologii na Univerzitě Karlově. Hodně námětů a zkušeností ovšem načerpal v Německu, neboť doktorská studia dokončil v Tübingenu a pak pobýval coby stipendista prestižního Humboldtova programu v Heidelbergu. „Práce s takovými kapacitami, jako byl Manfred Korfmann (žil v letech 1942–2005, zkoumal Tróju, respektive lokalitu Hisarlik, pozn. red.), Ernst Pernicka či Joseph Maran, byla pro mě neocenitelná. Tyto kontakty mi umožnily rozšířit záběr našich výzkumů a integrovat moderní technologie do naší práce,“ říká Pavúk.

Donedávna řídil – celou dekádu – Ústav pro klasickou archeologii FF UK. „Za posledních deset let jsme prošli transformačním obdobím. Zatímco dříve byl důraz kladen na jednotlivé badatelské projekty, dnes se snažíme o propojení vědeckých aktivit s mezinárodní spoluprací a aplikovanými výsledky,“ líčí profesor. Katedra má dnes okolo 25 doktorandů, přicházejí rovněž zahraniční studenti: a to nejen ze spřízněného Slovenska, ale také z Francie, Itálie či balkánských zemí, neboť se dostávají k zajímavé práci v terénu.

Ústav se může kromě vědeckých výsledků, které cílí nejen klasicky do top vědeckých oborových žurnálů typu Antiquity nebo American Journal of Archaeology, ale i specificky do časopisů zahraničních archeologických ústavů činných v Středomoří, pochlubit šikovnými postdoky. Hned tři z nich – Ümit Güder z Turecka, Lauren Morrisová z Nového Zélandu a Marek Verčík z Německa – získali v minulých letech univerzitní podporu Primus pro mladé lídry vědeckých skupin! A není ani tajemstvím, že řada „primusáků“ v nedávné době získala i elitní ERC granty.

Neláká taková soutěž štědré Evropské výzkumné rady (ERC), pochopitelně již pro zkušenějšího vědce, rovněž Petera Pavúka? „Máme s kolegy plán pro ERC Synergy projekt, tak uvidíme,“ směje se na závěr. Vedle vědy ovšem přední archeolog Univerzity Karlovy nepodceňuje ani popularizaci oboru: „Snažíme se dostávat výsledky naší práce k širší veřejnosti, a to prostřednictvím přednášek, výstav, ale i na sociálních sítích. Dbáme o mezioborovost. Budoucnost archeologie určitě propojuje humanitní a přírodní vědy.“

Autor: Martin Rychlík

Zdroj: Univerzita Karlova

Článek vyšel v on-line magazínu Univerzity Karlovy UK Forum.

Peter Pavúk vystudoval pravěkou, středověkou a klasickou archeologii na UK. Doktorská studia strávil na Eberhard-Karls-Universität v Tübingenu. V letech 2009/2010 pobýval jako stipendista Nadace Alexandra von Humboldt v Heidelbergu. V roce 2012 byl na Univerzitě Komenského v Bratislavě habilitován v oboru archeologie. V letech 2013 až 2022 byl ředitelem Ústavu pro klasickou archeologii FF UK v Praze, kde dosud působí. Odborně se zabývá hlavně egejskou a anatolskou dobou bronzovou, s přesahem na Balkán a do střední Evropy. Je specialistou na keramické nálezy, chronologii a mezikulturní vztahy. Kromě výzkumu v Tróji se účastnil archeologických výzkumů na ostrově Samothráké, v Pergamu a dalších. Nejnověji působí v západním Turecku na lokalitě Kaymakçı a v Sardách. Podílel se na řešení řady grantů. Obdržel cenu Michaela Ventrise.

Hmyzí námluvy připomínají středověké turnaje a někdy končí smrtí neúspěšného nápadníka

National Geographic

Roháči mají své zápasy sumo. Samičky světlušek své partnery zabíjejí. Níže uvádíme některé z našich oblíbených způsobů páření hmyzu a pavoukovců.

Jeleni zaklesnou paroží. Krocani se naježí a vykračují si jako páni. Žáby skokani volští se s hlubokým skřehotáním překřikují. Jak to ale vypadá u menších tvorů? Jsou jejich samčí střety menším dramatem?

V nové řadě seriálu Skutečný život brouka, která se od 15. ledna vysílá na Disney+, se podíváme na některé další fantastické a bizarní způsoby páření, které se vyskytují u hmyzu a pavoukovců.

Samec roháče (Lucanus cervus) se zezadu na větvi připoutá k samici – jakmile se vypořádá s ostatními samci, může se tento hmyz pustit do páření.

I když jsou roháči vyzbrojeni obrovskými, středověce vypadajícími kusadly – když se dva samci setkají v rituálním souboji, ani jeden z nich obvykle nezemře. „Biologové je označují za přirozené zbraně,” uvádí Ainsley Seago, zástupce kurátora zoologie bezobratlých v Carnegie Museum of Natural History v Pittsburghu. „A co je na nich hezké... je to, že když je použijete správně, nikomu se nic nestane.” Ale jedno je jisté: někdo půjde z kola ven.

Seago však považuje za velmi zajímavé, že když se samci brouků utkají, nebojují o konkrétní samičku, ale spíše brání zdroj či oblast, kde se samičky nejspíš vyskytují, například otvor, jímž ze stromu uniká lahodná míza.

„Je to výživná, sladká potrava bohatá na kvasinky. Tato kombinace sladké potravy a chutných kvasinek je jako opravdu zdravý koktejl,” uvádí. „A i když to nerad o samičkách říkám, přitahuje samičky z širokého okolí podobně jako sladká návnada.”

Když si chce více samců nárokovat nějaké místo, může dojít k roztržce. Místo toho, aby se na sebe vrhli jako rytíři s kopím, se podle Seaga brouci pustí do něčeho, co připomíná zápas sumo. Je to „v podstatě zkouška síly, kdy se snaží shodit toho druhého z kladiny,” vysvětluje.

Samec motýlice lesklé (Calopteryx splendens) svírá samici ocasními sponami – což samci motýlic často dělají, aby přiměli samice k páření.

Pokud jste někdy trávili čas u rybníka, jezera nebo řeky a uviděli jste tam motýlice, které svá těla prohýbají do tvaru srdce, pak jste byli svědky toho, co entomologové označují jako „kopulační kolo“.

Jeho podstata však zas tak růžová není; aby samec přesvědčil samičku k páření, použije nejprve specializované spony, jimiž ji uchopí za zátylek a zůstane k ní přichycený, i když se samička pokusí odletět.

„Je to vlastně forma znásilnění,” konstatuje Jessica Wareová, kurátorka Amerického přírodovědného muzea v New Yorku a odbornice na hmyzí řád Odonata, kam patří vážky a vážky. Každý okamžik, který stráví přisátá k samci, je čas, který by mohla věnovat krmení, kladení vajíček nebo páření s jinými samci, což je také důvod, proč to samci dělají – aby se ujistili, že jejich genetický materiál pokročí do další generace.

I poté, co samička motýlice přijme samečka a přesune své břicho do polohy, v níž přijímá jeho sperma, může se sameček udržet v sevření půl hodiny i déle. Někdy samec dokonce samičku vytáhne na vodní hladinu a drží ji pod vodou, zatímco ona klade vajíčka na listy vegetace. „Řekl bych, že to není vždy dobrovolné,” říká Ware. „Protože jakmile ji pustí, může přijít jiný samec a sperma z ní vyškrábnout.”

Samci motýlic mohou být tak vytrvalí, že některé samice rodu Ischnura si dokonce vyvinuly způsob, jak se před nimi schovat. „Samičky při něm vlastně mění své zbarvení, aby vypadaly jako samci,” poznamenává Ware.

Světluška východní (Photinus pyralis) letí tmavou nocí a ukazuje svou bioluminiscenční světelnou stopu. Samečci světlušek se musí mít na pozoru před kanibalistickými samičkami ze skupiny druhu Photuris versicolor, které blikají klamnými signály při páření, aby nalákaly svou kořist.

Když světluška v noci bliká svým bioluminiscenčním pozadím, snaží se světluškám stejného druhu a opačného pohlaví naznačit, že je volná a připravená se pářit. Nejedná se o žádné nucení. Žádná zkouška síly. Dokonce není vydán ani jediný zvuk. Jenom jemné vábení světlem.

Samičky světlušek ze skupiny Photuris versicolor však této jemnosti zneužívají. „Napodobí záblesky samic jiných druhů, aby přilákali samce k páření,” říká Seago. „A když se k nim samec přiblíží, otočí se a prostě ho sežerou.”

Vědci se domnívají, že samičky rodu Photuris, známé jako femme fatales, požírají samečky jiných druhů, aby jim ukradly obranné sloučeniny neboli chemické látky v krvi, kterými od sebe odlákají predátory.

Pavouk paví oko (Maratus volans) předvádí své barevné břišní krovky –součást složitého tance, kterým se samci tohoto druhu snaží zapůsobit na samičky.

V Austrálii žije skupina drobných pavoukovců z rodu Maratus, kteří mají v angličtině kvůli svému pestrému zbarvení přízvisko „paví“. Na první pohled vypadají jako všichni ostatní skákaví pavouci. „Mají drobné pavoučí tělo, trochu zavalité nohy... a velké oči před obličejem,” popisuje Sebastian Echeverri, vědec zabývající se pavouky z Xerces Society a autor knihy Spiders of the United States & Canada (Pavouci Spojených států a Kanady). „Ale když dospělý samec takové pavouka spatří samici, stane se něco opravdu zvláštního,” dodává.

Když má samičku na mušce, zvedne sameček zadeček do vzduchu a rozevře ho jako pestrobarevný vějíř, čímž se jeho břicho promění ve fascinující „mini-billboard“. Některé druhy pavouků mají na nohou také vyvýšené struktury podobné chlupům, kterými mávají jako vlajkovým semaforem, upřesňuje Echeverri.

Barvy a vzory závisí na druhu, stejně jako pohyby, které předvádí nohama, ale toto představení není nic jiného než choreografické taneční číslo... s hudbou! Samci mohou také bubnovat do země vibracemi, které samice vyhodnotí spolu se zbytkem představení.

„Skákavci jsou zvláštní tím, že se u nich vyvinuly opravdu velké oči, které vidí skutečně výborně,” říká Echeverri. „A tak se díky tomu jejich námluvy vyvinuly také tak, že používají vizuální řeč, pohyb, tanec a barvy způsobem, který mnoho jiných pavouků nedělá.”

Zdroje: Jason Bittel:Weapons, dances—and murder? Inside the wild world of bug courtship

‚Potřebujeme oči a uši na Ukrajině i v celé Evropě.‘ Ruská armáda získává na telegramu špiony

Český rozhlas

Ruská armáda využívá proválečné kanály na telegramu, aby získala dobrovolné špehy – rusky mluvící obyvatele Evropy. Těm zadává speciální „bot“ instrukce a oni mu zjištěné informace hlásí zpět. Bota zkontaktoval i novinář listu Novaya Gazeta Europe. Odhalil, že Rusové dobrovolníky instruují, aby fotili vojenské základny, nakupovali místní mapy i SIM karty. Novináři bot také radil, aby všechny kompromitující chaty smazal, píše server Meduza.

„Pokud jste připraveni pomoci, instruujeme vás, co máte dělat. Potřebujeme oči a uši na Ukrajině i v celé Evropě,“ stojí ve zprávách na kanálu telegramu, který je určený pro podporu účastníků „speciální vojenské operace“. Skupina má několik tisíc členů a je často sdílená do dalších proruských skupin.

Novináři, který se vydával za evropského obyvatele, který je ochoten pomoci, se bot ozval zpět už po třiceti minutách. Hlavní instrukce se týkali fotografování a natáčení vojenských operací NATO. „Během svých cest byste mohli spatřit pohyby techniky nebo identifikovat umístění vojenských zařízení. Zajímá nás zejména přesun a skladování vybavení, stejně jako místa, kde jsou cvičeni ukrajinští specialisté,“ vysvětloval novináři podle serveru Meduza bot.

Špionážní aktivity

Bot nabídl novináři i jiné špionážní aktivity. Mezi ně patří nákup SIM karet, které by aktivoval na místě a poté poslal do Ruska přes známé, monitorování aktivit v blízkosti běloruských hranic kvůli podezření sdružování jednotek NATO, nebo získávání různých informací – například o oplocení a rozmístění vojenských jednotek a o přítomnosti zahraničních specialistů a jejich vozidel.

Novinář byl zároveň instruován, aby ihned po odeslání vše vymazal a mezi lidmi se vyhnul diskuzím o podpoře Ruska. V případě, že by si někdo všimnul zájmu o ruské stránky, měl mít novinář připravený věrohodný příběh.

Uživatel KS

Příspěvky zmíněného proruského kanálu sdílel do jiných skupin nejčastěji uživatel KS. Právě díky odhalení identity KS se novinářům listu Novaya Gazeta Europe podařilo potvrdit, že za botem skutečně stojí ruská armáda.

Účet má patřit Ksenii Temnikovové, vedoucí právního oddělení krymského vojenského odvodního úřadu. Ta po anexi Krymu v okupační správě regionu zastávala různé funkce. Novinář Ksenii Temnikovovou zkontaktoval, aby mu potvrdila, že za botem skutečně stojí vojáci Ruska. „Ano, jsou to určitě naši lidé,“ odpověděla Temnikovová.

Mnoho evropských zemí viní Rusko z organizování sabotážních aktivit na jejch území. Například v Lotyšsku měli být naverbováni jednotlivci, aby provedli špionáž na letecké základně NATO a dva muži jsou momentálně v zemi souzeni za pokus o zapálení Muzea okupace Lotyšska. Několik osob, které údajně jednali na ruský rozkaz a plánovaly sabotáže, zatkla také německá nebo polská prokuratura.

Tip: Prohlížeč Brave – anonymní surfování po webu prostřednictvím sítě Tor

CHIP.cz

Prohlížeč Brave je považován za bezpečného pomocníka při surfování, který klade velký důraz na ochranu soukromí dat. Tento browser navíc umí další zajímavou funkci, která vám zajistí na síti anonymitu.

Prohlížeč Brave vás zbaví sledovacích prvků, reklamy, ale kromě toho nabízí navíc možnost přistupovat k anonymizační síti Tor, takže vaše skutečná IP adresa zůstane skrytá. To vám běžná funkce „anonymní okno“ nezajistí.

Pokud chcete zůstat v anonymitě, otevřete prohlížeč Brave, klikněte na nabídku se třemi tečkami v pravém horním rohu a vyberte možnost „Nové soukromé okno přes Tor“. Případně můžete také stisknout kombinaci kláves [Alt]+[Shift]+[N]. Po spuštění nového okna, které je podbarveno fialově, se automaticky vytvoří připojení k síti Tor, takže můžete anonymně surfovat po webu.

Mohlo by vás zajímat

Temná stránka internetu: jak se anonymně pohybovat na darknetu

Soukromé okno přes TOR skryje IP adresu uživatele.

To si můžete snadno ověřit: navštivte webovou stránku whatismyip.com, případně wieistmeineip.de. V pravé nebo horní části se zobrazí rozpoznaná IP adresa, která neodpovídá vaší skutečné IP adrese. Poté otevřete stránku v běžném okně prohlížeče: zde se zobrazí vaše skutečná IP adresa.

Pokud soukromé okno Tor opět zavřete, budou všechny údaje související se spojením smazány. A co víc, navštívené stránky se nezobrazí ani v historii prohlížeče Brave.

Zdroj: Brave, whatismyip, wieistmeineip

Již nelze poznat, kdy je obraz vygenerovaný AI, míní expert

Česká televize

Čipy používané v oblasti umělé inteligence se dají přirovnat k lidskému mozku, popsal v pořadu 90' ČT24 Vladimír Janíček z Fakulty elektrotechnické Českého vysokého učení technického (ČVUT). „Bavíme se o něčem, co je na špičce výkonu,“ dodal. Umělá inteligence se v posledních měsících nesmírně posunula, podle expertů se u výtvorů vytvořených kvalitní technologií nedá určit, zda je vytvořila právě AI. „Musíme si zvyknout, že technologie změní způsob, jakým věci kolem sebe vidíme,“ míní ředitel spolku prg.ai Lukáš Kačena.

Spojené státy omezí vývoz čipů v oblasti umělé inteligence. Chtějí, aby tato vysoce pokročilá technologie zůstala mimo dosah Ruska a Číny. Regulace by se měla týkat i Česka. Západní část Evropské unie bude mít ale podmínky volnější. Opatření by pro tuzemské firmy znamenalo významnou komplikaci. Podle ministra zahraničí Jana Lipavského bude Česko apelovat na Spojené státy, aby pro něj žádná omezení neplatila.

Čipy se podle Janíčka využívají k vývoji a simulaci globálních systémů, například počasí. „AI jako taková nastupuje s tím, že zpracovává obrovské množství dat. Čipy, které se nasadí do této oblasti, ušetří velké množství času a dají mnoho možností, jak řešit problémy,“ popisuje.

Od uveřejnění prvního velkého AI modelu určeného ke generování videí uběhl sotva rok a nástroj už používají i profesionálové. Odborníci ale upozorňují, že spolu s tím nadchází i doba, kdy nebude možné rozeznat, co je skutečné a co ne.

„Je nevyhnutelné, že internet bude zaplaven obsahem, který je vygenerovaný AI,“ věří AI lektor Ondřej Svoboda. A to prý i podvodným obsahem, který se snaží z lidí vylákat peníze.

„Teď jsme v nějaké mezifázi, že to jakž takž dokážeme u méně zdařilých padělků odhalit. Ale pak už to opravdu nebude možné a budu se muset smířit s tím, že nebudu moct věřit tomu, co vidím,“ popisuje budoucnost vědecký pracovník Fakulty elektrotechnické ČVUT Jan Čech.

V takovém světě tak podle odborníků bude o to důležitější bedlivě sledovat kontext i to, kdo nám dané informace dává.

„Musíme si zvyknout, že tato technologie naprosto mění způsob, jakým vidíme věci kolem sebe. Už teď nedokážeme poznat, kdy je obraz vytvořený umělou inteligencí. Ta technologie se za poslední měsíce nesmírně posunula. S určením vygenerované fotografie již prakticky nemáme šanci uspět,“ poznamenal ředitel prg.ai Kačena.

Ptačí chřipka ohrožuje populace ptáků u antarktických břehů. Možná jde o původní, nezmutovaný virus

Český rozhlas

Osmičlenná výprava vědců z Masarykovy univerzity se před týdnem vydala na polární výpravu do Antarktidy. Připojí se ke kolegům, kteří vyjeli už týden předtím. Svoji pozornost čeští výzkumníci nově zaměří na ptačí chřipku – podle jejich hypotézy totiž u jižního pólu zůstal ještě původní, nezmutovaný virus. Bude je ale zajímat i to, jak se změna klimatu podepisuje na houbách, meších a lišejnících.

Miloš Barták mi v laboratoři v kampusu v brněnských Bohunicích ukazuje lišejník dovezený z poslední výpravy na Antarktidu. Nové vzorky dovezou výzkumníci letos.

„Tamní lišejníky se musí vyrovnat s celou řadou faktorů, jako je velmi nízká teplota a vysoká ozářenost,“ vysvětluje a předvádí, jak tyto podmínky vědci pomocí speciálního přístroje simulují v české laboratoři.

Mykoložka Monika Laichmanová se zase zabývá mikroskopickými houbami. A protože nejsou pouhým okem viditelné, odebírá v Antarktidě vzorky z povrchu skal.

Čeští vědci se letos během expedice zaměří taky na šíření ptačí chřipky u jižního pólu. Podle jejich hypotézy tam zůstává původní nezmutovaný kmen viru. „Mršina je infekční ještě 190 dní po úhynu. Zkoumáme, jakým způsobem virus v Antarktidě přežívá a v jakém prostředí,“ doplňuje vedoucí výzkumu Pavel Kapler.

Strava jako amarouny

Výzkumníci stráví na Antarktidě dva týdny. Stejnou dobu jim zabere cesta tam i zpět.

S sebou si berou kromě vědeckého vybavení taky spacáky, teplé oblečení a samozřejmě taky jídlo, konkrétně speciální sušené potraviny. Ve vakuovaných balíčcích je po 160 gramech suché stravy, která se zalije vodou a vystačí pak jako hlavní jídlo pro jednu osobu.

Data získaná během expedice budou vědci zkoumat několik měsíců v laboratořích v Česku. Na výzkumu viru ptačí chřipky spolupracují s kolegy z Chile.

---

Články o ptačí chřipce na webu Dobrodružství poznávání:

• Potvrzen první závažný případ ptačí chřipky H5N1 v USA u člověka
• Ve státě Luisiana zemřel první člověk na ptačí chřipku ve Spojených státech
• Kanada má první případ přenosu ptačí chřipky na člověka

Fascinující výzkum strachu: Jedna dvě, robogator si jde pro tebe

Osel.cz

Potkanům, na rozdíl od lidí, je možné nahlížet do mozku, když jim tam vzniká a strach a obavy. Neurovědci postavili arénu s potravou, kterou tam hlídal strašlivý robogator a nechali potkany, ať se ho bojí. Výsledky experimentu potvrzují významnou roli hippokampu při tvorbě a v budoucnu i léčbě strachu a úzkosti.

Strach a úzkost představují intenzivní motivaci k tomu, abychom se vyhnuli nepříjemným situacím. U lidí se to ale zkoumá těžko, když jim nemůžete jen tak nahlížet do mozku. Naštěstí to podobně funguje i u jiných savců, včetně vděčných laboratorních potkanů.

Neurovědec David Redish z americké University of Minnesota a jeho kolegové postavili arénu z kostek Lego, umístili do ní dobroty a nechali je hlídat nevlídným robotem, jemuž říkali „robogator.“ Do bludiště pouštěli potkany, kteří by si rádi pořídili něco k snědku.

Robogator byl ale proti a potkany děsil. Když se k němu přiblížili, robogator na ně vystartoval simulovaným útokem. Děsivě vřískal, cvakal čelistmi a máchal ocasem. Určitě nepřekvapí, že potkani robogatora zrovna nemilovali. Reagovali už jen na samotnou přítomnost robogatora. Ztráceli chuť pokračovat za potravou, schovávali se za rohem a někdy to úplně vzdali.

Redish a spol. měli zároveň možnost sledovat dění v mozku potkanů během dramatu s robogatorem. Zjistili, že když se potkani setkali s potravou nebo naopak s robogatorem, byly v jejich mozku aktivní pyramidové neurony v hippokampu (place cells), o nichž víme, že reagují, když potkan dorazí na určité místo v prostředí.

Také vyšlo najevo, že po setkání s robogatorem se spíše aktivují neurony spojené s tímto robotem, než neurony, které jsou spojené s umístěním potravy. Když to potkan úplně vzdá, svítí mu v mozku už jen neurony týkající se robogatora. Jak se zdá, mozek si zřejmě vytváří mapu obav, podle které se pak řídí.

Podle badatelů se již dlouho mluví o tom, že vytvoření úzkosti a strachu zahrnuje představivost a tím pádem i hippokampus. Z dřívějška máme spoustu dat o tom, jak hippokampus těsně souvisí s představováním si jiných míst a jiných dob, v souvislosti s plánováním budoucích kroků. Redish s kolegy objevili, že stejné mechanismy v hippokampu ovládají i negativní představy, spojené s již prožitými nebezpečími a hrozbami do budoucna.

Redishův tým rovněž pozoroval, že když potkanům podávali diazepam, který se obvykle předepisuje při úzkosti, má to vliv na mozkovou aktivitu. Diazepam potlačoval dění v hippokampu, v oblastech, které souvisejí s úzkostí. Vědci věří, že podobné výzkumy konkrétních mechanismů úzkosti by nás mohly přivést k nové generaci léčiv a k rozvoji nových terapií úzkosti.

Video: Changing How We Choose with David Redish | The One You Feed

Literatura: IFL Science 15. 1. 2025. | PLoS Biology online 14. 1. 2025.

Zdroj: OSEL.cz

Mýty o klimatu versus fakta

Změna klimatu je jedním z nejdůležitějších témat naší doby. Je však zároveň zahalena do nepřeberného množství mýtů a dezinformací, které ztěžují řešení problému. Podívejme se na nejčastější klimatické pověry a na to, jaká je realita.

Pokračovat ve čtení

Výzkum vůní: odkaz královny Kleopatry, egyptské rituály a antické dědictví

Egypťané, Řekové i Římané využívali vonné masti, oleje a parfémy v rituálech, medicíně i kosmetice. Po více než 2000 letech se antické vůně pokoušejí „oživit“ vědci z mezioborového týmu kanadského badatele Seana Coughlina, jenž působí ve Filosofickém ústavu AV ČR a Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR. Článek vyšel v čtvrtletníku Akademie věd ČR A / Magazín.

Oslnivou krásu královny Kleopatry podtrhovala přitažlivá všeobjímající vůně myrhy, skořice a dalších exotických látek. Na prvním setkání s římským vojevůdcem Marcem Antoniem si dala záležet. Chtěla na něj udělat dojem. Potřebovala ho totiž jako svého spojence, který jí pomůže udržet upadající vládu nad Egyptem.

AUDIOČLÁNEK: Vůně. Omamná síla Kleopatry

Kleopatra VII., poslední egyptská vládkyně z makedonského rodu Ptolemaiovců, byla svým zájmem o parfémy a vonné masti proslulá. Používala je pravděpodobně nejen ke zkrášlování, ale také k upevňování zdraví a obraně proti nemocem. Dokonce jí bylo připisováno autorství spisu o vonných mastech, na který ve svém díle odkazoval třeba římský lékař Galén.

Panovnice, jež vlastní rukou zahynula v roce 30 před naším letopočtem, však nebyla svou zálibou ve vůních ve své době až tak výjimečná. Navazovala na stovky až tisíce let starou tradici egyptského umění vnímat a využívat aromatické látky zejména k rituálním a náboženským, ale také ke zdravotnickým a kosmetickým účelům.

V čem tkvělo tajemství egyptských vůní? Jak a proč se jimi zabývali antičtí filozofové a nakolik následně ovlivnily alchymii a přírodní vědy? Jak se dnes vyznat ve starobylých recepisech zachovaných v hieroglyfech nebo v řeckých a římských spisech? A dají se podle více či méně celistvých receptů slavných starověkých parfémů umíchat jejich současné nápodoby?

Na tyto otázky hledá odpovědi mezioborový tým kanadského badatele Seana Coughlina z Filosofického ústavu AV ČR, který od roku 2021 rozvíjí projekt Alchymie vůní podpořený programem JUNIOR STAR Grantové agentury České republiky. Vyčistit vzduch

K tématu vůní se Sean Coughlin dostal při studiu historie antického lékařství a lékárenství na McGillově univerzitě v Montrealu. Příprava léků a léčivých prostředků byla totiž ve starověku pevně spjata s vonnými esencemi a výrobou tinktur a mastí. Antičtí lékaři věřili, že nemoci pocházejí mimo jiné z nečistého vzduchu (například slovo malárie znamená v překladu z latiny „špatný vzduch“). Pro uzdravení nebo prevenci nemocí proto radili vystavovat se libým odérům.

Když například v druhé polovině druhého století našeho letopočtu vypukla v Římě vysoce nakažlivá epidemie neznámé nemoci, poslali císařští lékaři tehdejšího panovníka Commoda do venkovského paláce obklopeného voňavým vavřínovým hájem na pobřeží Tyrhénského moře. Právě vavřínem prosycený vzduch mu měl podle tehdejších doporučení zajistit dostatečnou ochranu před infekcí. Řekové i Římané přisuzovali této aromatické rostlině až magickou moc – vavřínové věnce se předávaly vítězům sportovních klání, a doporučovaly se dokonce i jako ochrana před blesky.

Lékaři mohli být spokojení, Commodus epidemii nepodlehl – i když dnes bychom asi příčinu jeho přežití viděli spíš v izolaci od nakažených než v aromaterapii. Každopádně císař, jehož v moderní době proslavil hollywoodský trhák Gladiátor, zemřel až o nějakých 12 let později rukou svých odpůrců.

Na rozdíl od rad císaři byly instrukce směrem k obyčejným Římanům za epidemie mnohem méně účinné. Aby se ochránili před nakažlivou nemocí, měli se mazat parfémovanými oleji, zapalovat vonná kadidla a plnit nosní dírky a ušní otvory aromatickým kořením. Na následky choroby tehdy podle dějepisce Héródiana umíraly až dvě tisícovky obyvatel Říma denně.

Vůně jako problém

Pro starověký svět byly vůně velmi důležité, a to i v každodenním společenském styku. Dalo se podle nich například snadno poznat, k jaké sociální vrstvě dotyčný patří. Bohatí měli čas i peníze, aby se častěji myli, navštěvovali lázně a kupovali si drahé luxusní parfémy, zatímco chudí používali obyčejnější vůně, případně vůbec žádné.

Význam parfémů se odráží i ve starořecké literatuře. V komediích nezřídka vystupují muži zkrášlení módními egyptskými vůněmi nebo se v nich píše o mladících, kteří se v athénských ulicích poflakují kolem obchůdků s parfémy. O parfémech a jejich roli v ideální obci se zmiňuje dokonce i filozof Platón ve své Ústavě (De Republica).

Co jsou vlastně vůně, že mají na lidi takový vliv? Biologové by v jejich souvislosti nejspíše mluvili o komunikačních pachových signálech, feromonech, receptorech a neuronech. Chemici by zmínili molekuly těkavých sloučenin a reakce jednotlivých látek. Jak ale k vůním přistupuje filozof a co jej na nich zajímá?

„Pro mě je vůně především filozofický problém. Jak vnímat něco, na co si nelze sáhnout a vidět to? Něco, co přetrvává, i když samotný předmět, z nějž vůně vychází, už třeba neexistuje? Téma vůní nám nabízí spoustu výzkumných otázek,“ říká Sean Coughlin.

Odkrývat lze různé neznámé. Třeba jakým způsobem lidé v minulosti vytvářeli parfémy, dokud neznali metodu destilace vyvinutou až v 9. století? Kdo se na produkci vůní podílel? A jak postupné zdokonalování technologie jejich výroby ovlivnilo vývoj přírodních věd, zejména chemii?

Sean Coughlin, Ph.D. | Filosofický ústav AV ČR | Ústav organické chemie a biochemie AV ČR | Vystudoval starověkou filozofii na MacGillově univerzitě v Montrealu a Západní univerzitě v Ontariu. Mezi studii se rok živil jako kuchař, aby lépe pochopil kulinářské metafory v aristotelovských biologických spisech. Absolvoval vědecké stáže na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě a Humboldtově univerzitě v Berlíně. Podílel se na rekonstrukci parfému královny Kleopatry, který byl představen na výstavě Královny Egypta v Národním geografickém muzeu ve Washingtonu. Od roku 2021 je hlavním řešitelem projektu Alchymie vůní financovaného Grantovou agenturou ČR v programu JUNIOR STAR. Spolupracuje na něm se skupinou Chemie přírodních látek v Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR.

Alchymie vůní

„Na začátku procesu máte obyčejný olivový olej a na konci vodičku vonící po růži nebo lilii. Přeměna olejů a tuků ve voňavé látky je svým způsobem alchymií,“ vysvětluje Sean Coughlin název výzkumného projektu Alchymie vůní.

Vědec, který dříve působil na Humboldtově univerzitě v Berlíně, velmi oceňuje, že svou práci může dělat zrovna v Praze. „Alchymisté na dvoře císaře Rudolfa II. se snažili najít elixír života a my děláme svým způsobem něco trochu podobného. Usilujeme o oživení některých dávno zapomenutých postupů výroby vonných esencí,“ doplňuje badatel.

Proč ale mluvíme o „zapomenutých postupech“, když se jejich písemné záznamy dochovaly? Mnohdy totiž obsahují slova, jimž po mnoha staletích již nerozumíme, liší se autor od autora, a především ne vždy nabízejí celý přesný návod.

Je to podobné jako s kuchařskými recepty po prababičce. Zkušená kuchařka si do nich nezapisovala vše krok po kroku, protože technologie prací jí byla zřejmá. Pokud už jí nemůžeme zavolat o radu, přípravu pokrmu nikdy nenapodobíme přesně a musíme improvizovat.

Metafora s vařením má své opodstatnění. Jako student měl Sean Coughlin pocit, že pouhé čtení starověkých textů není k jejich skutečnému pochopení dostatečné. K tomu bylo podle něj zapotřebí „ušpinit si ruce“ a vyzkoušet všechny procesy v praxi. Proto na rok nechal studií a živil se jako kuchař. A tato zkušenost byla pro jeho další dráhu zásadní.

Hledání ztraceného času

Poznávání světa z různých úhlů pohledu se ukázalo jako velmi přínosné. Možná taky proto koncipoval Sean Coughlin svůj „parfémový projekt“ dost mezioborově. Na pochopení starověkých postupů výroby vůní a kontextu jejich vzniku se tak podílí široký tým odborníků z různých disciplín – egyptologie, chemie, botaniky, archeologie, ale i z oblasti IT. Zaměřují se přitom na specifické období od čtvrtého do prvního století před naším letopočtem. Konkrétně dobu vymezenou okamžikem dobytí Egypta makedonským vojevůdcem Alexandrem Velikým (332 př. n. l.) a úmrtím poslední ptolemaiovské královny Kleopatry VII. (30 př. n. l.).

Tehdy totiž docházelo k velkým mezikulturním prolínáním. Řekové i Římané obdivovali egyptské umění výroby parfémů, léčivých mastí a vonných olejů. Téměř celý středomořský prostor byl jedním světem, kde se mísily jazyky, vlivy i kultury. Mocná řecká i sílící římská civilizace obdivovaly staroegyptské kulturní bohatství a snažily se jím inspirovat. Právě díky spisům antických učenců se nám mnohé z dávného dědictví země na Nilu dochovalo, včetně receptů na výrobu vůní.

Vedle řecko-římských textů máme k dispozici i několik pramenů přímo z Egypta, jejichž čtení je ale poměrně náročné. „Největší množství staroegyptských receptů na něco, co by se dalo označit za ‚parfém‘, se dochovalo v nápisech na zdech ptolemaiovských chrámů. Pomineme-li lékařské texty, které mají svůj specifický kontext, máme podobných příkladů na papyrech či jiných materiálech velice málo,“ říká Diana Míčková z Filosofického ústavu AV ČR a Českého egyptologického ústavu Filozofické fakulty UK.

Mgr. Diana Míčková, Ph.D. | Filosofický ústav AV ČR | Vystudovala egyptologii na Filozofické fakultě UK. V současné době působí v oddělení pro studium antického a středověkého myšlení Filosofického ústavu AV ČR a v Českém egyptologickém ústavu Filozofické fakulty UK. Pravidelně se účastní archeologických expedic v Abúsíru. Zaměřuje se na překlad a analýzu náboženských textů, vyučuje egyptštinu a literaturu a publikuje o náboženských textech, magii a rituálech, egyptské literatuře a o starověkém umění paměti. Spolu s Doroteou Wollnerovou napsala knihu Poslyš vyprávění z časů tvých otců, v níž si mohou čtenáři přečíst některé příběhy ze staroegyptské literatury.

Pro cíl projektu je asi nejzajímavější výzkum chrámu v Edfú. Jedné z jeho místností se říká „laboratoř“ – zdobí ji reliéfy a texty znázorňující obětování vonných látek bohům, rituální scény s přípisky, recepty i obsáhlý seznam několika druhů pryskyřic a vonných dřev.

Samotné recepty zapsané na zdech jsou velmi dlouhé a komplexní texty. „Výroba takového ‚parfému‘ mnohdy trvala i několik let a vyžadovala mnoho ingrediencí a kroků. Například recept na egyptský ‚olej‘ zvaný medžet začíná popisem toho, jak správně chovat a posléze porazit býka, jehož tuk se po roce použije jako základ pro samotný výrobek,“ vysvětluje Diana Míčková.

Egyptské parfémy byly v ptolemaiovské době symbolem luxusu. „Řekové i Římané je milovali, považovali je za vysoce módní a chtěli vonět jako Egypťané,“ podotýká Sean Coughlin. Výroba egyptských vůní musela být poměrně drahá, protože vyžadovala přísady, jež bylo nutné dovážet z méně i více vzdálených krajin.

Nejinak tomu bylo u parfému jménem mendésion, jenž v sobě snoubil vůně myrhy, skořice a dalších ingrediencí – pomyslného Chanelu No. 5 královny Kleopatry, kterým mohla oslňovat mimo jiné Marca Antonia.

Egyptský Chanel No. 5

Svůj název mendésion odvozuje od města Mendés, jež leželo v nilské deltě. Díky výhodné poloze měli Mendésané přístup k exotickým kořením a pryskyřicím, které přiváželi obchodníci plující z dalekých zemí. Město v souvislosti s výrobou parfémů ve svých textech výslovně zmiňují řečtí a římští autoři a jeho parfumérskou historii potvrzují také novodobé archeologické výzkumy v lokalitě Tell Timai, jež se částečně překrývá se zaniklým městem Mendés.

Tým Roberta J. Littmana z Havajské univerzity a Jaye Silversteina z Nottingham Trent University v areálu před několika lety odkryl objekty, které mohly být součástí parfumérské dílny. Mimo jiné se tam našly pozůstatky pecí o průměru od 1,3 do 1,7 metru, v nichž se zřejmě vyráběly lahvičky na parfémy, součástí nálezů byly i stříbrné šperky a ptolemaiovské mince z let 110 až 61 př. n. l.

Se jmenovanými archeology navázal Sean Coughlin spolupráci v době, kdy působil v Berlíně. S kolegyní Dorou Goldsmithovou se tehdy pustili do první experimentální replikace mendésia a výsledný parfém představili v roce 2019 na výstavě Královny Egypta v Národním geografickém muzeu ve Washingtonu.

V aktuálním projektu Alchymie vůní Sean Coughlin naplánoval „oživit“ postup výroby celkem pěti vůní: kromě zmíněného mendésia jde o parfémy metópion a súsinon, myrhový olej stakté a kouřový olej, který by měl vzniknout pomocí techniky podobající se destilaci.

JAK VONÍ VÁNOCE | Skořice, hřebíček, badyán, vanilka, čerstvé jehličí a pečená jablka... Vůně Vánoc v nás zpravidla probouzejí pocity rodinné sounáležitosti, klidu a pohody (jakmile pominou hektické chvíle příprav a pečení). Ve starém Egyptě a Řecku ale měly tyto odéry zcela jinou konotaci. „Egyptský parfém mendésion byl výrazně cítit myrhou a skořicí a dnes by nám asi připomínal čas Vánoc s napečenými perníčky a cukrovím. Přitom ve starověku to byla sexy vůně s výrazně provokativním nádechem,“ říká Sean Coughlin. Suroviny k výrobě parfémů patřily k exotickým a drahým komoditám, které se dovážely z dalekých zemí. Když tedy podle evangelia sv. Matouše přinesli tři mudrci z východu narozenému Ježíši vonné pryskyřice, myrhu a kadidlo, šlo o velmi cenné dary. Pokud bychom si ale představovali, že byl biblický Betlém prosycený vůní skořice a vanilky, asi bychom byli od pravdy poměrně daleko. Spíše bychom tam cítili pach koz, ovcí, oslíků a nemytých lidí. Realita někdy bývá ryzejší a špinavější než idealizovaná představa. Tím se ale kouzlo Vánoc nijak nesnižuje, protože jejich symbolika spočívá právě v naději a víře v lepší svět.

Dobrodružná cesta

Konečným cílem badatele pochopitelně není stát se parfumérem nebo poskytnout antické recepty současnému trhu, ale pochopit některé procesy a souvislosti, které se s výrobou starověkých parfémů pojí. Vedle zkoumání řeckých a římských filozofických a literárních textů a staroegyptských nápisů se zdá jako velmi důležité také přijít na kloub chemii, která se za recepty skrývá.

„Pro mě jako pro chemičku je tenhle projekt doslova splněným snem. Obrovsky si užívám celé to dobrodružství, které doprovází hledání cesty k vytvoření starověkého parfému,“ pochvaluje si Laura Juliana Prieto Pabón, doktorandka ve skupině Chemie přírodních látek Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR, původem z Kolumbie.

V organické chemii bývá zpravidla cíl jasný – syntéza nějaké molekuly. „Když se ale snažíte replikovat recept starověkého parfému, nevíte, jak má výsledek vypadat. Ve skutečnosti vůbec netušíte, jak přesně tehdy lidem voněl. Takže procházíte procesem a snažíte se pochopit, co se při něm z chemického hlediska děje,“ popisuje mladá vědkyně.

Třeba při přípravě mendésia se jako jeden z největších oříšků ukázal záhadný olej balaninon. Mohl se vyrábět například ze stromu moringa, který roste na území dnešního Sinaje, Sýrie nebo Izraele. Ale jisté to není. Nejenže nevíme, o co přesně jde, ale neznáme ani postup výroby oleje pro použití v parfumérství, který se zřejmě lišil od postupu pro jiné účely. Řecký filozof Theofrastos (372–287 př. n. l.) navrhoval zahřívat olej po dobu deseti dní a nocí, aby lépe přijímal vůně z pryskyřic, u jiných autorů ale takovou instrukci nenajdeme.

U mendésia (stejně jako u každého jiného starověkého parfému) ale panuje nejasností více. Jednou z hlavních přísad by měla být myrha. Jenže která? Myrha je pryskyřice, která může pocházet z mízy různých druhů stromů. Do starého Egypta se tehdy dovážela buď z oblasti dnešní Etiopie či Somálska, z Palestiny anebo Arabského poloostrova, přičemž pokaždé šlo o produkt trochu jiného druhu stromu.

Parfém královny Kleopatry voněl také po skořici. Ale nemáme ponětí, zda šlo o druh z Indie a Číny anebo spíše o místní odrůdu, která se skořici podobala vůní a chutí, ale pocházela z jiného druhu rostliny.

Laura Juliana Prieto Pabón, MSc. | Ústav organické chemie a biochemie AV ČR | Filosofický ústav AV ČR | Vystudovala organickou chemii na Kolumbijské národní univerzitě v Bogotě a parfumérskou chemii na francouzské Univerzitě Côte d’Azur. Je doktorandkou v Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR ve skupině Chemie přírodních látek. Specializuje se na organickou chemii a analýzu vůní. V projektu Alchymie vůní má na starosti její chemickou část a aktivně se podílí na workshopech výroby starověkých parfémů pro veřejnost.

Tisícovky lilií

Vidět zahradníky, jak se starají o dřeviny a byliny v Botanické zahradě hlavního města Prahy v Troji, není nic výjimečného. Ale letos v říjnu by asi náhodný kolemjdoucí nevěřil vlastním očím, kdyby tušil, kdo se motá kolem záhonů. V zahradnických rukavicích a s lopatami by tam totiž mohl spatřit skupinu sestávající z filozofů, chemiků, egyptologů a dalších odborníků, kteří při své profesi běžně nemají s rýpáním v hlíně nic společného. Tahle nesourodá skupina vkládala do země více než tisícovku cibulek lilií, které – pokud v příštím roce vykvetou – poslouží jako ingredience pro výrobu súsina, jednoho z nejikoničtějších parfémů starověku.

Když půjde všechno podle plánu, mělo by ze zasazených cibulek vyrůst a vykvést několik tisícovek lilií. Podle receptu zaznamenaného řeckým učencem Dioskúridem (40–90 n. l.) je k jednomu litru súsina zapotřebí zpracovat jednu tisícovku květů denně po dobu tří dní (takže celkem tři tisíce květů na jeden litr).

„Tady vidíte, jak nákladná musela výroba parfémů být. Pokud chtěli Egypťané vyrobit sto litrů súsina, museli mít obrovské plantáže lilií, na kterých zřejmě pracovalo množství lidí,“ vysvětluje Sean Coughlin.

Tolik parfému tým produkovat nebude. Jinak se ale chce řídit veškerými radami a postupy, které lze z dochovaných návodů vyčíst. Súsinon zatím zkoušeli namíchat v malém množství, jen zkušební vzorek, příští rok s tisícovkami květů to ovšem bude mnohem větší dobrodružství.

Podobně jako tomu bylo u předchozího mendésia a metópia, přizvou výzkumníci k experimentální práci i veřejnost. Součástí projektu jsou totiž také workshopy, při kterých si můžou zájemci starobylé postupy výroby vůní vyzkoušet na vlastní kůži.

Výsledkem zpracování lilií by měla být příjemná svěží květinová vůně. V dnešní době by možná zaujala leckterou dámu. Ale mohla by se líbit třeba Kleopatře?

Překvapivě spíše ne. Vůně totiž, podobně jako oblékání, podléhají módním vlnám a odrážejí kulturní rozdíly. „Z textů víme, že v antice květinové parfémy preferovali spíše muži, kteří rádi voněli po liliích a růžích, zatímco ženy používaly spíše těžší pryskyřicové parfémy s odéry myrhy a skořice,“ vysvětluje Sean Coughlin.

Odkrýt tajemství Egypta

Projekt Alchymie vůní nám nabízí originální pohled na dějiny antického světa a osvětluje také některé dosud neznámé detaily starého Egypta. Egyptoložka Diana Míčková velmi oceňuje mezioborové propojení, které jí otevírá zcela nové perspektivy. Někdy se třeba v textech na zdech chrámů setkává s rostlinami, které není možné určit bez hlubší znalosti botaniky anebo chemických postupů.

I ve spolupráci s kolegy však zůstává čtení ptolemaiovských textů nesmírně obtížné. Už v době, kdy vznikaly, byly zapisovány v podstatě mrtvým jazykem. „Tehdejší běžná egyptština vypadala jinak a zapisovala se odlišným písmem, komunikačním jazykem pak byla na území Egypta také řečtina, později latina. Hieroglyfy ovládali jenom někteří kněží, kteří pracovali se starými texty,“ vysvětluje Diana Míčková.

Tito kněží dokonce vytvořili speciální systém zápisu hieroglyfů – tzv. ptolemajštinu. V enormním množství se v něm používaly slovní a obrazové hříčky, různé rébusy, akronymy a podobně. Lidé, kteří tento systém tvořili, také neustále vymýšleli nové znaky – zatímco standardní, klasická egyptština má kolem 750 znaků, ptolemajština jich má tisíce!

Překlad je proto velice náročný, trvá dlouho a mnoho textů zůstává nepřeložených. „Občas se stává, že i když rozumíme jazyku, je těžké pochopit obsah. Zároveň nám to ale dává fascinující možnost ponořit se alespoň zčásti do mysli starých Egypťanů, zjistit něco o tom, jak viděli svět, jak vypadaly jejich vědecké poznatky a technické postupy, které uchovávali a využívali po staletí a z nichž posléze čerpal i řecko-římský svět,“ podotýká Diana Míčková.

A čerpá z nich do jisté míry i naše současná civilizace. Inspirace světem vzdáleným od nás přes 2000 let je stále znát – a to i v samotné branži výroby parfémů, vonných mastí a aromaterapie. Schválně si všimněte, kolik novodobých výrobků nejrůznějšího složení nese název odkazující k Orientu, starému Egyptu nebo samotné královně Kleopatře.

Článek vyšel v čtvrtletníku A / Magazín (4/2024 (verze ke stažení)

Text: Leona Matušková, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR

---

Doporučujeme

Četba na pokračování v podcastu Dobrodružství poznávání: Zajímavosti ze země pyramid aneb 100 nej ze starého Egypta

• Kapitola 03 | Význam kosmetiky u starých Egypťanů

Může vláda číst vaše zprávy? Ano, a šifrování ji neodradí, potvrdil Mark Zuckerberg

• Koncové šifrování (end-to-end) je skutečně to nejlepší bezpečnostní opatření, které chatovací aplikace nabízí
• I tak ale existují způsoby, jak se mohou vládní agentury a informační služby do vašeho telefonu nabourat
• O některých z nich se rozpovídal šéf Meta Mark Zuckerberg v podcastu u Joea Rogana

Jak moc tajné jsou vaše šifrované zprávy v aplikacích jako WhatsApp, Facebook Messenger nebo iMessage? To je otázka, jakou si pokládají někteří uvědomělí uživatelé, kterým nejsou lhostejná data plynoucí z jejich telefonu a chatovacích aplikací. Celkem významně k diskuzi přispěl šéf Meta Mark Zuckerberg, který se tématu šifrovaných zpráv rozpovídal v podcastu The Joe Rogan Experience. Šifrované zprávy zaručí bezpečí jen napůl

Drtivá většina chatovacích aplikací na trhu používá koncové šifrování, tzv. end-to-end. Jde pravděpodobně o nejlepší možnou ochranu internetové komunikace, jakou známe. Kromě iMessage a RCS chatů mezi telefony s Androidem šifrování používá i Facebook Messenger, Signal, Telegram nebo WhatsApp – nejoblíbenější chatovací aplikace na trhu.

VIDEO: Joe Rogan Experience #2255 - Mark Zuckerberg

Rogan s Zuckerbergem ve 2,5hodinovém pocastu rozebírali mimo jiné i kauzu, která se rozhořela v únoru loňského roku kolem americké novináře Tuckera Carlsona. Ten 8. února 2024 zveřejnil rozhovor s ruským prezidentem Vladimire Putinem, jako první západní novinář po vypuknutí války na Ukrajině v únoru 2022. Zároveň Carlson oznámil, že americká Národní bezpečnostní agentura (NSA) věděla o jeho plánech na cestu do Ruska, protože četla jeho soukromé zprávy v aplikaci Signal.

Může vláda číst vaše zprávy?

Jak je to možné? Mark Zuckerberg u Rogana de facto dementoval, že by libovolná vládní informační služba, ať už půjde o NSA nebo CIA, mohla jakkoliv narušit koncové šifrování. Jde totiž o férovou pojistku mezi uživatelem a provozovatelem. Zástupci chatovacích aplikací navíc již v minulosti mnohokrát ukázali, že s tím, co si uživatelé píši mezi sebou, nelze nic moc dělat.

To potvrdil i Zuckerberg – uvedl dokonce, že Signal, z kterého měly Carlsonovy zprávy uniknout, používá stejné zabezpečení formou E2E šifrování jako WhatsApp, podobný únik je tedy vyloučen. Zároveň však šéf holdingu Meta upozornil na jiný problém. Existuje totiž způsob, jakým mohou vládní agentury číst zprávy občanů, respektive kontrolovat prakticky vše na vašem telefonu.

„Agentury jako NSA či CIA by musely vyloženě hacknout váš telefon. A skutečně je spousta způsobů, jak to provést. […] Když vás FBI zatkne, první co udělá je, že vezme váš telefon a podívá se, co v něm máte,“ prohlásil Zuckerberg u Rogana, aniž by výslovně uvedl příklady toho, jak mohou vládní agentury napadnout vaše zařízení. A to i přestože o nich zřejmě ví.

Neřád jménem Pegasus

Jedním z nich je například řízená infiltrace do zařízení, nejčastěji s využitím hackerských nástrojů a spywarů. Joe Rogan v rozhovoru zmínil například špionážní nástroj Pegasus. Jde o software vyvinutí izraelskou firmou NSO Group, který slouží ke sledování koncových zařízeních. Existují zprávy o tom, že Pegasus zneužívají vládní agentury, včetně USA, ke špehování osobností z veřejného života, jako jsou novináři, aktivisté i politici. V září jsme informovali o tom, že nástroj za vyšší desítky milionů korun si měla pořídit slovenská kontrarozvědka. Podobná hrozba tedy není tak daleko, jak byste si mysleli.

Spyware tohoto typu se do vašeho telefonu může dostat několika způsoby, zpravidla bez vědomí uživatele. Mezi nejčastější patří zneužití zranitelností v operačním systému nebo aplikacích, kdy Pegasus využije tzv. zero-day chyby, které ještě nebyly opraveny. Infekce může nastat například otevřením škodlivého odkazu v SMS, e-mailu nebo přes aplikace typu WhatsApp. V některých případech se spyware může nainstalovat i bez jakékoliv interakce uživatele, tzv. zero-click útoky, například prostřednictvím zranitelnosti v protokolech pro příjem zpráv či hovorů.

Zuckerberg u Rogana zmínil několik tipů, jak zvýšit bezpečnost vašich zpráv nad rámec end-to-end šifrování. Například můžete využít funkci mizejících zpráv, kterou nabízí kromě WhatsAppu a Messengeru i Signal, Telegram nebo Instagram. Díky tomu, že zprávy z chatovací aplikace jednoduše zmizí, nebude možné je špehovat ani při napíchnutém telefonu. „S možnostmi šifrování a mizejících zpráv hovoříme o dost dobré úrovni zabezpečení,“ tvrdí šéf Meta.

Štúdia ukazuje, ako môžu domácnosti znížiť náklady na energiu

Experiment v Amsterdame ukázal, že energetická chudoba sa dá prekonať pomocou niekoľkých jednoduchých opatrení.

Mnoho ľudí na celom svete žije v energetickej chudobe. To znamená, že náklady na energie tvoria viac ako 8 percent ich ročného príjmu. Energetickú chudobu charakterizuje aj stav, keď si domácnosť nemôže dovoliť udržiavať vo svojom bývaní primeranú teplotu, lebo nemá dostatok finančných prostriedkov na úhradu výdavkov za energie alebo príjmy domácnosti nedostatočne kryjú jej výdavky na energie.

V Európskej únii postihuje energetická chudoba približne 50 miliónov domácností. V Holandsku žije v energetickej chudobe okolo 550 000 domácností, čo predstavuje 7 percent obyvateľstva. Výskum v USA ukázal, že približne tri z desiatich domácností majú problém s platením účtov za energie.

A ako je na tom Slovensko? Podľa štúdie Slovenskej akadémie vied Energetická chudoba 2024 si na Slovensku nemôže každá štvrtá domácnosť pod hranicou chudoby udržať vo svojom obydlí dostatočné teplo. V rámci Európy patrí Slovensko medzi krajiny s najvyšším podielom výdavkov na energie v pomere k čistým príjmom.

Úspešný experiment

Energetická chudoba predstavuje globálny problém, ktorý naberá väčšie rozmery aj v dôsledku rastúcich cien energií. Jednoduché riešenie neexistuje. Experiment vedcov z Massachusettského technologického inštitútu (MIT) a Amsterdamského inštitútu pre pokročilé metropolitné riešenia ukázal, ako môžu ľudia pomerne jednoduchými spôsobmi znížiť spotrebu a náklady za energie.

Výsledkom experimentu, ktorý sa uskutočnil v Amsterdame, bolo zníženie výdavkov domácností na energie celkovo o polovicu, čo je dostatočná úspora na to, aby sa tri štvrtiny z nich vymanili z energetickej chudoby.

„Náš projekt energetického koučingu ako celok vykázal 75-percentnú úspešnosť pri zmierňovaní energetickej chudoby,“ cituje správa MIT Josepha Llewellyna, výskumníka z MIT Senseable City Lab a spoluautora nedávno publikovaného dokumentu, v ktorom sú podrobne opísané výsledky experimentu.

Znížili spotrebu i náklady

Štúdia s názvom Assessing the impact of energy coaching with smart technology interventions to alleviate energy poverty (Posúdenie vplyvu energetického koučingu pomocou inteligentných technologických intervencií na zmiernenie energetickej chudoby) bola uverejnená v časopise Scientific Reports.

V experimente, na ktorom sa zúčastnilo spolu 117 amsterdamských domácností, vedci otestovali dva varianty energetického koučingu. V prípade prvej skupiny, ktorú tvorilo 67 domácností, vedci uplatnili prvý variant koučingu. Každá domácnosť dostala správu o spotrebe energie spolu s poradenstvom, ako šetriť energie.

Druhá skupina, ktorú tvorilo 50 domácností, dostala okrem správy a koučingu aj inteligentné zariadenie, ktoré poskytovalo v reálnom čase aktuálne informácie o spotrebe energií v domácnosti. (Vo všetkých domácnostiach boli urobené tiež drobné vylepšenia, napríklad dodatočná izolácia).

V oboch skupinách znížili domácnosti svoju mesačnú spotrebu elektrickej energie o 33 percent a plynu o 42 percent. Ich účty za energie sa znížili celkovo o 53 percent a percento príjmov, ktoré vynakladali na energie, kleslo z 10,1 percenta na 5,3 percenta.

Ako sa im podarilo ušetriť?

Ako sa domácnostiam podarilo ušetriť? Najviac zavážili zmeny v návykoch, ako je vykurovanie len používaných miestností a odpájanie nepoužívaných zariadení od elektrickej siete. Oba prípady šetria energiu, účastníci ich však pred koučingom neuplatňovali.

„Rozsah energetickej gramotnosti bol v jednotlivých domácnostiach rôzny,“ uvádza Llewellyn. On a jeho kolegovia mali vždy na zreteli potreby konkrétnej domácnosti a zlepšenia, ktoré sa dali urobiť.

Prekvapivé bolo, že domácnosti, ktoré dostali malé zariadenia zobrazujúce údaje o spotrebe energie v reálnom čase, mali tendenciu používať ich len tri alebo štyri týždne po návšteve kouča. Potom ľudia akoby strácali záujem o príliš časté monitorovanie spotreby energie. Napriek tomu viedlo len niekoľkotýždňové monitorovanie, keď ľudia sledovali svoju spotrebu prostredníctvom zariadení, k trvalejšej zmene návykov.

Energie často na poslednom mieste

Pomoc spotrebiteľom pri znižovaní spotreby energie je len jedným zo spôsobov boja proti energetickej chudobe. Dôležitú úlohu zohrávajú aj iné „štrukturálne“ riešenia, ako sú nižšie ceny energií a energeticky úspornejšie budovy.

Domácnosti môžu tiež investovať do lepšej izolácie okien alebo vykurovacích komponentov, hoci pre domácnosti s nízkymi príjmami je ťažké nájsť prostriedky na takéto vylepšenia. „Pre domácnosť, ktorá nemá k dispozícii 100 eur navyše, sú to veľké výdavky,“ hovorí Llewellyn.

Podľa Llewellyna sú okrem toho náklady na energie často vnímané ako „neviditeľné“, a preto majú nižšiu prioritu ako napríklad potraviny a oblečenie. Poznamenáva, že v porovnaní s platením iných nevyhnutných potrieb „sú energie často vecou, ktorá býva na zozname ako posledná“.

Zdroj: MIT, SAV, scientias.nl

Zběsilý tanec obřích exoplanet

Astronomové objevili planetární systém, který vykazuje dosud nejsilnější pozorovanou gravitační interakci mezi dvěma obřími planetami. Tento gravitační tanec je tak silný, že způsobuje zdánlivé změny periody oběhu planet v řádu dní! Planetární systém TOI-4504, který navíc také hostí malou planetu o velikosti mezi Zemí a Neptunem, představuje velmi důležitý objev, který astronomům umožní lépe porozumět formování a vývoji planetárních soustav.

Planetární systém TOI-4504, objevený vesmírnou misí TESS v souhvězdí Lodní kýl na jižní obloze, se skládá ze dvou planet o něco větších než náš Jupiter a jednoho mini Neptunu. Planeta TOI-4504 c s hmotností 3,8 hmotnosti Jupitera přechází z našeho pohledu přes disk své mateřské hvězdy a způsobuje tak mírný pokles její jasnosti a my pak můžeme pozorovat tzv. tranzity, průměrně jednou za 82 dní, což je doba jejího oběhu.

Orbita TOI-4504 c je gravitačně ovlivňována netranzitující planetou TOI-4504 d s hmotností 1,4x větší, než je hmotnost Jupitera. Podle konkrétní konfigurace planet můžeme pozorovat dřívější nebo pozdější okamžiky průchodu planety TOI-4504 c před hvězdou, tedy variaci v okamžicích tranzitů. Amplituda těchto změn činí v případě planety c 4 dny, což je nejvíce, co bylo doposud detekováno. Kdyby tranzitovala planeta d, která byla díky změnám v periodě planety c objevena, pozorovali bychom dokonce změny v okamžicích tranzitů s amplitudou 6 dní.

Hlavní autorkou studie, která byla publikována v Astrophysical Journal Letters, je doktorská studentka Michaela Vítková z Masarykovy univerzity v Brně, která svůj výzkum vedla na Astronomickém ústavu AV ČR v Ondřejově.

„Byli jsme velmi překvapeni, když jsme detekovali změny s tak velkou amplitudou. Dosavadní rekordman měl totiž amplitudu změn poloviční a jednalo se o úplně jiný typ planety,” říká Vítková. Změny okamžiků tranzitů jsou zvláště výrazné u planet, které jsou v tzv. rezonanci. To znamená, že periody jejich oběžných dob jsou v poměru malých celých čísel. To je i případ planet TOI-4504 c a d, které mají poměry oběžných dob blízko k 2:1.

Systémy s hmotnými planetami na drahách s periodami v řádu desítek dní jsou pro astronomy extrémně důležité, protože mohou napovědět něco o historii a evoluci planetárních systémů.

„Výzkum systému TOI-4504 upřednostňuje scénář, že by pozorovaná rezonantní konfigurace v systému mohla být výsledkem migrace planet během formování v protoplanetárním disku spíše, než interakcí mezi planetami v systému, případně nějakým jiným tělesem,” vysvětluje Trifon Trifonov z MPIA v Německu.

Studie byla založena na změnách jasnosti patrných v datech z vesmírné mise TESS a analýze spekter ze spektrografu FEROS na dalekohledu s průměrem 2,2 m umístěným v Chile. Autoři také potvrdili, že se v systému nalézá ještě jedna menší planeta, s hmotností asi 10 hmotností Země, na vnitřní orbitě s periodou oběhu 2,4 dne.

„Systém TOI-4504 je velmi komplexní a získat dostatek dat pro dobrou analýzu vyžaduje čas. Naše studie demonstruje výhody velkých spoluprací,” doplňuje Rafael Brahm z UAI v Chile a koordinátor konsorcia WINE. „V budoucnu můžeme očekávat objevy planet, které vykazují ještě větší změny okamžiků tranzitů, než TOI-4504 c,” uzavírá Marek Skarka z Astronomického ústavu AV ČR.

Zdroj: Akademie věd ČR

Nejjedovatější pavouk Austrálie má nejméně dva větší bratrance

Za nejnebezpečnějšího pavouka Austrálie je považován sklípkanec jedovatý (Atrax robustus). Tento až pět centimetrů velký pavouk je obávaný pro své agresivní chování a zvyk samců zatoulávat se do městských oblastí.

Kousnutí sklípkance je vzhledem k velikosti jeho chelicer velmi bolestivé a jeho jed, působící přímo na nervový systém, je smrtelně nebezpečný i pro člověka. Ročně je hlášeno okolo 30 případů kousnutí sklípkancem, naštěstí proti jeho jedu již existuje účinná protilátka a za posledních 40 let není známý žádný případ úmrtí člověka na následky kousnutí tímto pavoukem. Společně s jihoamerickými palovčíky je ale australský sklípkanec považovaný za nejjedovatějšího pavouka na světě. Velký chlapec

Mezinárodní tým vědců z německého Leibnizova institutu pro analýzu změn biodiverzity, Australského muzea v Sydney a Flindersovy univerzity v Adelaide nedávno zjistil, že sklípkanec jedovatý, není jedním zástupcem svého druhu, jak se dlouho předpokládalo. Ve skutečnosti má dva „bratrance“ – sklípkance jižního (Atrax christenseni) a až devět centimetrů velkého sklípkance Christensenova (Atrax christenseni), kterému vědci přezdívají Big boy (velký chlapec).

K rozlišení jednotlivých sklípkanců vědci použili kombinaci anatomických a molekulárních porovnání. Zatímco sklípkanec jedovatý se vyskytuje v okruhu asi 160 kilometrů od města Sydney, jeho jižní bratranec obývá Modré hory jižně a západně od Sydney a teritoriem sklípkance christensenova je oblast v okolí města Newcastle severně od Sydney. Podrobnosti svých zjištění vědci popisují v odborném časopise BMC Ecology and Evolution.

Lesní mravenci budují své pevnosti a chrání naše lesy pomocí jedinečné chemické zbraně

Inženýrské a obranné dovednosti červených lesních mravenců pomáhají tomuto ohroženému druhu překonat jeho nepatrnou velikost v přírodním světě.

Fotograf divoké přírody Ingo Arndt objevil své první obrovské mraveniště jako dítě, když se svým otcem prozkoumával les poblíž jejich domova v Německu téměř před 50 lety. Pozorovali ptáky a v hustě zalesněné oblasti zahnuli za zatáčku, když tu se objevila: půldruhého metru vysoká mohyla, která se tyčila vzhůru jako velký stalagmit. Mohyla byla pokryta silnou vrstvou smrkového jehličí a houfy drobných červených mravenců.

Arndt to chtěl prozkoumat blíž, ale velmi zvláštní pach mu napověděl, aby si to rozmyslel. Vzduch byl hustý a štiplavý, štípal ho v nozdrách jako ocet. „Celý život,“ říká, “jsem si ten zápach pamatoval.“

Ačkoli se červení lesní mravenci živí převážně jiným hmyzem, shánějí si také potravu. Tady se dělníci spojují, aby rozporcovali mrtvého modrého brouka, který je zdrojem bílkovin, a jeden z mravenců používá ostré čelisti, zvané mandibuly, aby rozlomil tykadlo.

Mezi ochránci přírody jsou klíčové druhy, jako jsou sloni a žraloci, bedlivě sledovány, protože jejich chování ovlivňuje tolik aspektů ekosystému, že kdyby zmizely, ten by se jen těžko přizpůsoboval. Mravenec lesní červený se obvykle vyskytuje v euroasijských lesích mírného a boreálního pásma. V posledních desetiletích však mizí stále více mravenišť, protože lesy se staly obětí těžby dřeva, urbanizace a požárů, stejně jako sucha a vyšších teplot, které jsou se změnou klimatu stále častější. Kvůli tomu několik zemí, kde se tito mravenci vyskytují, včetně Německa, přijalo zákony na jejich ochranu.

Dnes Arndtova fotografická výprava získala nový význam. Jeho snímky, které pořizoval poslední dva roky, ukazují fascinující schopnost těchto tvorů vytvářet množství symbiotických vztahů napříč různými druhy rostlin a živočichů. Odhalil tak zázraky skrytého hmyzího světa.

Mohutná mraveniště se skládají ze dvou částí, jedné nadzemní a druhé podzemní, které červení mravenci vytvářejí jednak zahrabáváním do země, jednak sběrem jehličí, listí, kůry a větviček. Jak rostou, každá mohyla získává nové vchody a chodby, které uživí od 30 000 do 16 milionů hmyzu, což jsou největší nadzemní hnízda ze všech druhů mravenců na světě.

Aby se o tomto skrytém společenství dozvěděl více, požádal Arndt o pomoc entomologa Bernharda Seiferta z výzkumného ústavu Senckenbergova přírodovědného muzea ve Frankfurtu a zoologa Jürgena Tautze, emeritního profesora Univerzity Julia Maximiliána ve Würzburgu. Vědci pomohli vysvětlit, jak Arndtovy snímky ukázaly, že mravenci řídí život v lese překvapivým způsobem.

Mravenci například vytvářejí kyselinu mravenčí v jedové žláze v zadní části břicha. Při stavbě hnízda hmyz shromažďuje pryskyřici ze stromů, která má prokazatelně antimikrobiální vlastnosti, a postříká ji svou kyselinou, která má vlastní antimikrobiální vlastnosti. Výsledkem je účinnější látka, kterou mravenci rozmístí po celé stavbě, aby bojovali proti bakteriálním a plísňovým patogenům.

Kyselina mravenčí je také silou tohoto druhu v boji proti škůdcům. Tato tekutina může být použita jako zbraň k likvidaci jiného hmyzu, například dřevokazných brouků, kteří jsou jedním z nejničivějších škůdců ve smrkových lesích. Seifert vysvětluje, že bojová taktika spočívá v „kousnutí a následném nastříkání kyseliny mravenčí do ran“. Snížení počtu brouků, kteří oslabují a ničí stromy, zlepšuje podmínky pro mšice, které v nich žijí. Mravenci „dojí“ mšice, aby vylučovaly medovici, která se stává jejich hlavním zdrojem potravy.

Pomocí kamerových pastí Arndt zachytil i větší živočichy, kteří se dobrovolně seřadili do fronty na postřik. Vzácný snímek zachycuje sojku obecnou, která přistane na vrcholu kopečku a klidně rozplácne ocas, aby umožnila mravencům vylézt a zaútočit. „Mravenci stříkají na sojky jako na nepřítele,“ říká Tautz. Ptáci sice vypadají nezraněni, ale toxin je dostatečně silný na to, aby rozptýlil nebo zabil parazity, jako jsou roztoči a vši, které přenášejí. Mnohým druhům ptáků toto chování také pomáhá zůstat zdravými.

Někteří nezvaní hosté, kteří jsou ochotni smrdět po boku komunity, získali další výhody. Mravenci jako společenský hmyz organizují kolonie a vytvářejí složitá společenství, ale ve svých hnízdech také koexistují s nejrůznějšími druhy, včetně roztočů, pavouků a much. Jedním z úskalí je, že někteří z těchto vetřelců mohou vyrůstat již omámeni známou vůní.

Pokud brouk z čeledi mandelinkovitých shodí vajíčka na hromadu nebo do její blízkosti, mohou dělnice při sběru materiálu vajíčka nechtěně přinést do hnízda. „Larvy v něm vlastně žijí,“ vysvětluje Arndt. Vajíčka, pak larvy, a nakonec i kukly jsou cítit po hnízdě. Tak uniknou odhalení svých hostitelů a využívají úkryt k přežití. V jedné studii vědci potvrdili, že v průměru se v jedné mohyle vyskytuje více než tucet různých druhů.

Arndtův projekt poukazuje na zvláštní a úžasné způsoby, jakými tito často přehlížení tvorové ovlivňují dění kolem sebe. I když se snažil, aby chráněné druhy nerušil, mravenci měli občas jiné nápady a stopovali s ním.

„Byl jsem třeba na večeři a oni se tam objevili a přelezli mi přes kalhoty,“ říká a při té vzpomínce se směje. „Ale vždycky se snažím všechny přivést zpátky do hnízda.“ Les potřebuje jejich společnou sílu.

Zdroje: Eric Alt: These ants are saving our forests—by spraying acid everywhere

Nezařazujme HHC na mezinárodní seznam zakázaných drog, apelují čeští odborníci

Think tank pro racionální politiku v oblasti závislostí a Asociace poskytovatelů adiktologických služeb varují před zařazením HHC na mezinárodní seznam zakázaných drog. O tom se bude rozhodovat v rámci 68. zasedání Komise OSN pro omamné látky, které proběhne 10. až 14. března ve Vídni. Podle českých odborníků by zařazení bylo v rozporu s moderní racionální regulací, jakou se u nás povedlo prosadit v rámci zákona o psychomodulačních látkách.

„Think tank Racionální politiky závislostí doporučuje, aby Česká republika striktně odmítla návrh na mezinárodní prohibici HHC. Tento postoj by byl v souladu s racionální moderní regulací, kterou si Česká republika zvolila, a umožnil by pokračování v implementaci zákona o psychomodulačních látkách na národní úrovni. Regulace je účinnější strategií v ochraně veřejného zdraví než prohibice. Globální politiky musí respektovat národní zkušenosti a musí být vstřícné vůči legitimním a vědecky odůvodněným řešením jednotlivých států. Česká republika musí svou moderní drogovou politiku prosazovat a bránit na mezinárodní úrovni,“ apeluje Think tank Racionální politiky závislostí.

„Prohibice se ukázala jako neúčinný systém v řešení drogového problému. Také zákaz HHC v České republice, platný od března do prosince 2024, ukázal na neúčinnost prohibice, která vedla k přesunu trhu s HHC do nelegální sféry a k nárůstu nebezpečných alternativ, jako je HHC-P. Zákon o psychomodulačních látkách, který vstupuje v účinnost v lednu 2025, poskytuje inovativní regulační rámec pro kontrolu látek s psychoaktivními účinky, včetně přísné kontroly kvality produktů, zákazu prodeje mladistvým a povinného označování. Regulace je efektivnější a bezpečnější než prohibice,“ přidává se Asociace poskytovatelů adiktologických služeb.

Česko se stalo prostřednictvím zmíněného zákona průkopníkem v regulaci látek s nízkými zdravotními a sociálními riziky, tedy tzv. psychomodulačních látek. A právě HHC je podle think tanku ideálním kandidátem na zařazení mezi tyto látky. Patří mezi fytokanabinoidy, které se přirozeně se vyskytují v konopí. Strukturně i účinky je podobný dobře prozkoumanému THC, který je hlavní psychoaktivní látkou v konopí.

„Podle dostupných informací není HHC hepatotoxický, cytotoxický nebo genotoxický. Jde o látku velmi bezpečnou s rozpětím expozice přibližně 1000, tj. až tisícinásobek účinné dávky vyvolá smrtelnou intoxikaci. Pro srovnání, legálně dostupný alkohol má rozpětí expozice v řádu jednotek. HHC má, podobně jako THC, terapeutický potenciál,“ podtrhává think tank.

K rozhodování o přijetí na seznam zakázaných látek má ve Vídni dojít na základě doporučení Světové zdravotnické organizace, tzv. Critical Review. Jenže podle českých odborníků neobsahuje toto doporučení informace v klíčových oblastech, které požaduje Úmluva OSN o psychotropních látkách z roku 1971 – chybí totiž informace o závislostním potenciálu, rizicích pro veřejné zdraví, negativních sociálních dopadech či léčebném potenciálu.

„Bez těchto informací není mezinárodní zákaz HHC odůvodněný a je procesně zmatečný,“ podtrhává think tank, který považuje za nezbytné, aby Česká republika nesouhlasila se zařazením HHC na mezinárodní seznam zakázaných drog.

„Apelujeme na vládu ČR, aby podpořila regulaci HHC na národní úrovni a odmítla jeho neodůvodněnou prohibici na mezinárodní úrovni. HHC je poměrně bezpečná látka, která by mohla být v ČR kontrolována jako psychomodulační látka. Moderní regulace zajistí lepší ochranu veřejného zdraví a bezpečnost uživatelů,“ dodává Asociace poskytovatelů adiktologických služeb.

🫧 Máte doma myčku na nádobí? A mohli bychom ji vidět? 👀

👩‍🔬 S Adélou se dnes podíváme na to, jestli do sebe ze zářivě čistého talíře spolu s dobrým jídlem nedostáváme i dobroty chemické, které právě při mytí nádobí používáme. 🧼 Mohou ovlivňovat zdraví našich střev? ❤️‍🩹

🍽️ DOTAZ 🍽️

Doléval jsem do myčky leštidlo a nějak mi začlo vrtat hlavou, kolik ho zůstane na talíři po posledním oplachu. Kolik ho mám potom v polívce, kolik chemických látek vypiju z té krásně vyleštěné sklenice. Určitě je to nějaké „bezpečné“ množství. A co když si dám oběd z vyleštěného hlubokého talíře, plytkého, misky, sklenice a příboru? Uvařený ve vyleštěném kastrole? Dá se to změřit?

⏱ MINUTOVÁ ODPOVĚĎ ⏱

• 🧪 Na talířích i příborech zůstávají zbytky leštidla i prášku z myčky. Jedná se o látky potenciálně jedovaté pro naše střeva.
• 🧪 Zbytky prášku rozrušují naše střevní buňky a nápomocné střevní bakterie. Prášek však při mytí zabíjí spoustu bakterií na nádobí, a tedy se ho vyplatí používat.
• 🧪 Zbytky leštidla narušují ochrannou vrstvu střev, což může vést k průniku nebezpečných bakterií ze střev do našeho těla. Leštidlo má při mytí nádobí jen estetickou funkci a je tedy možné ho zcela vynechat.

🧼 ODPOVĚĎ 🧼

🌟 Složení leštidla do myčky bylo patentováno v roce 1981 [1]. Od té doby lidé používají tento přípravek, aby nádobí po umytí bylo zářivě čisté bez skvrn od vápníku a hořčíku rozpuštěného ve tvrdé vodě. Hlavní složkou leštidla jsou tzv. neiontové povrchově aktivní látky, které potáhnou nádobí povlakem odpuzujícím vodu a snižují tím počet skvrn na umytém nádobí. Dalšími součástmi jsou rozpouštědlo pro tyto povrchově aktivní látky a cheláty pro snížení tvrdosti vody. Rozpouštědlo a cheláty tvoří jen malé procento ve složení leštidla a navíc zůstávají v odmyté vodě, nemají tedy žádný vliv na naše zdraví.

💦 Jiné je to s neiontovými povrchově aktivními látkami. Ty mohou v některých leštidlech tvořit i plných 100 % složení. Většinou však tvoří méně než 30 % [2]. Tyto povrchově aktivní látky potáhnou nádobí povlakem, který způsobí, že voda po něm jen steče, ale nepřilne. Celý vtip této metody je, že nádobí je po celém mycím cyklu stále potaženo touto vodu odpuzující vrstvou. Je tedy logické, že když na nádobí položíme svoje jídlo, bude to i na něm. Stejně tak budou touto vrstvou potaženy i příbory, které přímo dáváme do úst.

🤢 Studie z roku 2020 [2] sledovala tisícovku pacientů, kteří vyhledali lékařskou pomoc po vypití leštidla. Z nich bylo 937 dětí, většinou mladší pěti let. Většina těchto pacientů vypila méně než 50 mililitrů (velkého panáka) leštidla. Pacienti si často (ne však všichni) stěžovali na pálení v ústech, pocit na zvracení a zvracení. Čtyři dospělí pacienti ze 44 testovaných měli silnou otravu, ale tři z nich také k leštidlu vypili alkohol anebo leštidlem zapili paralen či jiné prášky. Tito silně otrávení pacienti vypili leštidla opravdu hodně – čtvrtlitr až litr. Vystavení takovému množství leštidla pak vede k otravě organismu a poškození centrální nervové soustavy. Důležité je říct, že ani při těchto extrémních požitích nikdo z nich nezemřel.

🇪🇺 Evropský úřad pro připravenost a reakci na mimořádné situace v oblasti zdraví (HERA) shromáždil velké množství studií týkajících se rizik souvisejících s akutním pozřením leštidla a spočetl jedovatou dávku [3]. Nutno říct, že zbytky na talířích a dalším nádobí rozhodně nedosahují těchto jedovatých množství. V dotazovaném případě však nedochází k velkému požití leštidla najednou. Jde jen o malé zbytky na talíři a na příborech, kterým jsme však vystaveni pravidelně.

👨‍🔬 Mezinárodní tým vědců (ze Švýcarska, Turecka, Číny a Spojených států amerických) v roce 2023 publikoval studii zabývající se právě tímto scénářem [4]. Jako zkoumaný objekt použili 10 porcelánových hrníčků, které vědci vyzkoušeli umýt několika různými mycími cykly nádobí. Umyté hrníčky pak v laboratoři nechali vylouhovat do tekutiny, která odlepila veškeré zbytky leštidla a prášku do myčky (detergentu). Zjistili, že v žádném mycím cyklu se neumylo z nádobí úplně všechno. Na hrníčkách vždycky zůstaly zbytky jak leštidla, tak prášku. Prášku zbývalo vždy více než leštidla.

👅 Chceme-li spočítat, kolik toho sníme při olíznutí nože, musíme tento poměr ještě snížit, protože při takovém olíznutí se nerozpustí všechny zbytky mycích prostředků do naší pusy. Je toho tedy ještě méně než ona naměřená množství. Vědci ve zmíněné studii pak vypěstovali v laboratoři buňky naší vnitřní střevní stěny (pěstovat lidské buňky pro laboratorní pokusy je běžná praxe) a ty pak vystavili vodě s naměřeným zbytkovým množstvím leštidla a prášku. Výsledky ukazují, že přímo pro střevní buňky jsou i tato velmi malá množství leštidla a prášku jedovatá.

❌ V reálné situaci však do střeva nedostaneme ani takováto malá množství, jako byla zmíněna v této studii. Pokud vodou, kávou, nebo mlékem zapijeme jídlo, tak to jídlo na svém povrchu také zachytí zbytky detergentu, čímž se detergent deaktivuje a už naše střevo neovlivňuje. Stěna střeva je navíc pokrytá gelovou vrstvou bílkovin (mucinu), která dále snižuje množství zbytků leštidla, které se může dostat ke střevním buňkám.

🙅‍♀️ Vnitřní povrch našeho střeva je tvořen vrstvou buněk, které mezi sebou mají veškeré mezery zcela zaplněny bílkovinami. Dohromady tvoří bariéru, skrz kterou neproniknou jedovaté látky a nebezpečné bakterie do našeho krevního řečiště a k dalším vnitřních orgánům. Pokud se tato střevní bariéra poničí, vede to k proniknutí bakterií do střevních buněk, zánětům střev, alergiím a dalším nemocem [4].

🪓 Neiontové povrchově aktivní látky v leštidle vytrhávají bílkovinné molekuly z těsně vyplněných meziprostorů mezi buňkami střeva. Tím pak rozruší onu potřebnou bariéru. Detergenty v prášku se zase zabudují do povrchové membrány střevních buněk a mohou střevní buňky částečně rozpustit a snížit jejich životaschopnost. Důležité je opět zmínit, že v reálné situaci jsou množství těchto ničivých látek, které projdou až k buňkám střeva, velice malá. Jejich efekt tedy nebude nijak velký. Podezření, že si pravidelně v malých dávkách střeva poškozujeme, zde ale stále je.

❓ Když i malé zbytky leštidla a prášku mohou narušovat ochrannou vrstvu našeho střeva, tak proč je vlastně používáme? Detergenty v prášku mají jasný účel. Zbavíme se mastných zbytků jídla na nádobí, a navíc tyto detergenty zabíjejí bakterie, které rostou ve zbytcích jídla. Detergenty rozrušují a rozpouštějí povrchové obaly bakterií stejně dobře jako povrchovou membránu našich střevních buněk. Použití prášku na nádobí sníží počet některých bakterií na našich příborech a talířích víc než desettisíckrát, u jiných bakterií i stotisíckrát [5].

🦠 Kvůli této antibiotické aktivitě detergentů z prášku do myčky může požití jejich zbytků ničit nejen svrchní buňky našeho střeva, ale také pomocné bakterie ve střevě, známé pod názvem mikrobiom. Bakterie střevního mikrobiomu pomáhají s trávením a také chrání vnitřek střev před invazivními nebezpečnými bakteriemi. Pokud jsou naše střeva bez zdravého mikrobiomu, nebezpečné bakterie pak nemusejí bojovat o místo a živiny s ochrannými bakteriemi mikrobiomu a mohou naše střeva snadno osídlit. To pak opět vede k zánětům střev.

✅ Jsem toho názoru, že detergenty v prášku do myčky však stále mají více výhod než nevýhod. Jíst stotisíckrát více patogenních bakterií, usazených na špinavém nádobí, by bylo nejspíš horší než potýkat se s malými zbytky detergentu ve střevě. Leštidla jsou prokazatelně jedovatá při velkých dávkách nebo nesprávném používání, kdy ho při mycím cyklu použijete zbytečně mnoho, nebo když dopijete vodu ze sklenice, která byla v myčce dnem vzhůru. Při správném použití by i leštidla měla mít jen malý či zanedbatelný efekt na naše střeva.

🤷‍♀️ Pokud opravdu nechceme nic riskovat, tak leštidlo prostě používat nebudeme. Leštidlo nám dává jen pocit krásného čistého nádobí bez skvrn. Žádnou jinou přidanou hodnotu pro samotné čištění však nemá. V případě leštidla by se tedy možná vyplatilo radši ho vynechat, jíst a pít z nádobí se skvrnami od vápníku z tvrdé vody, než si pomalu (možná) ničit ochranu střev.

💡 Jedna zajímavost na závěr: Jedna povrchově aktivní látka podobná těm používaným v leštidlech na nádobí je schválena jako běžný potravinový doplněk se značkou E433. Používá se například v instantní smetaně do kávy, aby se lépe rozpouštěla, v pečivu, aby vydrželo déle čerstvé a zároveň bylo zpevněné, nebo také v balených párcích, čokoládách, ztužených tucích a dalších. Tohoto potravinového doplňku si do úst dáváme ještě mnohem víc a i u něj je podezření, že narušuje povrch střev.

🔎 Pokud se tedy chceme vyhnout možnému poškozování střev po malých dávkách, měli bychom se vyhýbat nejen leštidlu, ale také potravinám obsahujícím podobné látky. To od nás ovšem vyžaduje pečlivě sledovat, co kupujeme a co jíme.

👩‍🔬 Pro Zeptej se vědce odpovídala Adéla.

✍️ ✍️ ✍️ ✍️ ✍️

• RNDr. Adéla Melcrová, Ph.D., University Medical Center Groningen, Nizozemsko

🧐 Odbornou revizi poskytl:

• doc. Ing. Jaroslav Zelenka, Ph.D., VŠCHT Praha

📑 Odpověď editovali:

• Hedvika Šimková
• Luděk Vašta
• Ing. Kristýna Kantnerová, Dr. sc. ETH Zürich, Ústav analytické chemie, VŠCHT Praha

📚 Zdroje ⤵

• [1] https://patents.google.com/patent/US4443270A/en
• [2] https://doi.org/10.1177/096032712090158
• [3] https://www.heraproject.com/.../34-F-09%20HERA%20AE...
• [4] https://doi.org/10.1016/j.jaci.2022.10.020
• [5] https://doi.org/10.1016/j.jfoodeng.2006.08.003

Jak se z informací stávají zprávy (český přístup)

Jak zpravodajská média vybírají to nejdůležitější, co se za daný den stalo? Co všechno má na jejich výběr vliv? Co je mediální logika? A určují zpravodajská média svým výběrem to, jaká témata budeme považovat za důležitá? Nebo dokonce ovlivňují, co si o nich budeme myslet? A jak do toho vstupují sociální sítě?

V čtvrtém díle podcastové série Mediální minimum si Lucie Šťastná povídá o těchto otázkách s Vlastimilem Nečasem, pedagogem a výzkumníkem působícím na Katedře mediálních studií na Institutu komunikačních studií a žurnalistiky na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, který se zaměřuje na mediální teorie týkající se zpravodajství a účinků médií.

Zpravodajství je o výběru

Na úvod Vlastimil Nečas vysvětlil, co znamená výraz gatekeeping, který se do češtiny překládá jako „hlídání u brány“. Koncept pochází od kognitivního psychologa Kurta Lewina. „Základem tohoto konceptu je, jak jsou nastavené rozhodovací procesy ve zpravodajských redakcích, které ovlivňují, zdali se informace, které do nich přicházejí, stanou, nebo nestanou zprávami,“ vysvětlil Nečas. Podle něj je tento koncept platný i dnes, pokud mluvíme o médiích jako institucích, které vytvářejí zpravodajství. „Z toho nepřeberného množství informací, které k nim přichází, tak ve finále vybírají jen velmi omezený počet, ze kterých potom vytváří ty zprávy, které se stanou mediálními obsahy, tím, co vidíme, slyšíme, nebo čteme.“

Dále Nečas popsal, jaká kritéria do tohoto rozhodovacího procesu vstupují podle Pamely Shoemakerové, vědkyně, která se tomuto tématu dlouhodobě věnuje. V souvislosti s prioritami zpravodajských médií a s mechanizmy, pomocí kterých vybírají události, se často zmiňuje i koncept zpravodajských hodnot. Ten se věnuje tomu, jaké vlastnosti by měly události mít, aby se zvýšila pravděpodobnost, že se z nich v redakci stane zpráva. Asi nejznámější koncept zpravodajských hodnot pochází podle Nečase od Johana Galtunga a Marie Rugeové z poloviny 60. let 20. století. Tehdy přišli s 12 zpravodajskými hodnotami. Podle nich například záleží na tom, kde se daná událost děje, jestli je jednoznačná, jestli je jednoduchá na zpracování, jestli je nová, případně jestli navazuje už na nějakou událost, která se děje. Další hodnotou je negativita nebo blízkost k elitním národům – pokud je událost negativní nebo se vztahuje k elitním, velkým národům, zvyšuje to pravděpodobnost, že se ta událost stane zprávou. „Důležité je si uvědomit, že tyto charakteristiky se týkají těch událostí, ne těch zpráv. Odvozovat nebo snažit se identifikovat zpravodajské hodnoty v těch zprávách samotných je chybná úvaha,“ uvedl Nečas.

Média rozhodují o tom, co je důležité, podle vlastní logiky

Podle Nečase výsledný set zpráv, které se objeví, ať už v audiovizuálních médiích, nebo v internetových zpravodajských médiích, je výsledkem velmi selektivních procesů. Nabízí se potom položit si otázku, zda nám média sdělují to, co je skutečně důležité. Tam ale přichází první problém: jak definovat, co je skutečně důležité? Ať už si důležitost definujeme jakkoliv, média se řídí svou vlastní logikou a procesy. „Zřetelné a dlouhodobě prokázané například je, že média dávají přednost informacím z tzv. oficiálních zdrojů, jako jsou například samosprávy, vláda, ministerstva, vrcholní politici,“ vysvětlil dále Nečas.

Významný vliv na podobu zpravodajství mají také zpravodajské agentury. Vlastimil Nečas jako příklad uvedl světové zpravodajské agentury jako Reuters nebo AP, které v důsledku nedostatečného pokrytí světa vlastními zpravodaji média využívají jako svůj relevantní zdroj informací. „V této souvislosti se používá koncept tzv. globalizace zpravodajství, kdy se jasně ukazuje, že perspektiva, kterou pokrývají tyhle velké zpravodajské agentury například válečné konflikty nebo mezinárodní události, tak se propisuje do zahraničního zpravodajství v nejrůznějších zemích světa,“ uvedl dále Nečas.

Svou roli při tvorbě zpráv hraje i představa novinářů, redaktorů, editorů o publiku a celkově politika toho média. Rozvoj digitálních a síťových médií umožnil médiím získat rychleji zpětnou vazbu o tom, co je a co není atraktivní.  A to jim podle Nečase umožňuje velmi rychle a dynamicky reagovat na to, na co čtenáři klikají, co se jim líbí a co je nosné.

Zpravodajství je standardizované a předvídatelné

V další části rozhovoru Nečas vysvětlil, co znamená standardizace při tvorbě zpravodajství. Podle něj je zpravodajství výsledek činnosti, která je jasně naplánovaná, jasně strukturovaná a jasně produkovaná. „Každý si toho může všimnout ve chvíli, když se podíváte například na televizní zpravodajství a podíváte se na jednotlivé reportáže. Tak když si odmyslíte ty konkrétní osoby a ta konkrétní témata, tak vám zůstane kostra, která je velmi podobná.“ Standardizace snižuje náklady a zvyšuje přehlednost v médiích, ale zároveň pokud tato pravidla vnější aktéři znají, tak mohou mnohem snáze do médií prosadit svá vlastní témata. To je něco, čemu se podrobněji věnoval 3. díl Mediálního minima s Janem Křečkem. Z výzkumů se také ukazuje, že značnou část zpravodajství představují informace, se kterými jsou média schopná dopředu pracovat a připravit si je.

Sociální sítě jako zdroj zpravodajství?

Podle Nečase se často stávají výroky politiků na sociálních sítích a reakce na ně součástí zpravodajství, čímž se ale podle něj zpravodajství ochuzuje o jednu z nejdůležitějších a velmi potřebných vlastností a to je možnost reagovat a doptávat se. Zároveň ale používání sociálních sítí jako zdroje informací od politických aktérů vede k tomu, že „…zpravodajství přestává být faktickým, faktuálním žánrem, ale stává se jakýmsi souborem osobních postojů a názorů politických aktérů.“

Média ovlivňují to, o čem přemýšlíme

Nečas vysvětlil i další mediální teorii, které se říká nastolování agendy nebo nastolování témat. Ta zjednodušeně popisuje to, jaký vliv mají zpravodajská média na to, co považujeme za důležité. Podle Nečase se z výzkumů ukazuje, že média jsou relativně schopná ovlivňovat naši pozornost a důležitost, kterou přikládáme tématům a oblastem, které jsou mimo naši přímou zkušenost. „Tím, jakou prioritu dávají jednotlivým tématům ve zpravodajství, kolik prostoru a jak často je nějaké téma v médiích zdůrazňované, tak tohle se promítá do toho, která témata považujeme za důležitá,“ uvedl Nečas. Zároveň se podle něj ukazuje, že média jsou schopná přenášet do veřejnosti i rámce, nějaké specifické kontexty, ve kterých se o daných tématech informuje. Na příkladu klimatické změny vysvětlil, že lidé si pak mohou s tímto tématem spojovat hlavně ve zpravodajství často zmiňované elektromobily nebo emise produkované spalovacími motory.

Nastolování agendy a sociální sítě

Podle Vlastimila Nečase nejde sociální sítě označovat jako mediální organizace, protože mimo jiné nevytvářejí vlastní zpravodajství. S informacemi pracují trochu jinak. „Ty mechanizmy, které vstupují do toho výběru, tak jsou algoritmizované, do značné míry automatizované. A podléhají preferencím jednotlivých uživatelů. A je poněkud obtížné porozumět mechanizmům toho výběru ve chvíli, kdy ty organizace samy nedají k dispozici klíče, pomocí kterých ty informace filtrují.“ Podle Nečase je ale zajímavé, že i když čerpáme spoustu nejrůznějších informací ze sociálních sítí, tak pokud se chceme opravdu dozvědět, co se děje, tak jdeme na klasická velká zpravodajská média. A to platí obzvláště v situacích, které jsou neznámé nebo nenadálé. Příkladem může být válečné ohrožení nebo epidemie.

Zdroje k rozhovoru:

MCCOMBS, Maxwell. Agenda Setting: Nastolování agendy; masová média a veřejné mínění. Překlad Tomáš Kačer, Vlastimil Nečas. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-80-7367-591-2.

MCQUAIL, Denis*. Úvod do teorie masové komunikace*. 4., rozšířené a přepracované vydání. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-80-7367-574-5.

ŠKODOVÁ, Martina (ed.) a kolektiv. Agenda-setting: teoretické přístupy. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2008. Dostupné také z: https://www.soc.cas.cz/images/drupal/publikace/agenda_setting_finalni_na_web.pdf

Zpravodajské hodnoty. Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. [cit. 2025-01-16]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Zpravodajsk%C3%A9_hodnoty

Další tipy ke čtení:

Nastolování agendy. Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. [cit. 2025-01-16]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Nastolov%C3%A1n%C3%AD_agendy

ŠKODOVÁ, Martina (ed.) a kolektiv. Agenda-setting: teoretické přístupy. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2008. Dostupné také z: https://www.soc.cas.cz/images/drupal/publikace/agenda_setting_finalni_na_web.pdf

MCCOMBS, Maxwell. Agenda Setting: Nastolování agendy; masová média a veřejné mínění. Překlad Tomáš Kačer, Vlastimil Nečas. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-80-7367-591-2.

MCQUAIL, Denis. Úvod do teorie masové komunikace. 4., rozšířené a přepracované vydání. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-80-7367-574-5.

Další tipy k poslechu:

Politická literatura na českých pultech: Maxwell McCombs – Agenda Setting [online]. Můj rozhlas, [cit. 2025-01-16]. Dostupné z: https://www.mujrozhlas.cz/politicka-literatura-na-ceskych-pultech/maxwell-mccombs-agenda-setting-pripravil-petr-zantovsky

Rozpravy 3/2021: Jak vidět politiku v médiích s Janem Křečkem [online]. [cit. 2025-01-16]. Dostupné z: https://rozpravy.fsv.cuni.cz/mm3-jak-videt-politiku-v-mediich-s-janem-kreckem/

Další tipy ke zhlédnutí:

Agenda Setting Theory (Explained in 2 Minutes) . 28. října 2024. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=LoSwuCyDqEw

Rozpravy 2018/12: Agenda setting ve sportovním zpravodajství . Živě vysíláno 20. prosince 2018. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=UAfMuoYqfvM

Rozpravy 2016/10: Vliv vyhledavačů a sociálních médií na tvorbu zpravodajství . Živě vysíláno 25. října 2016. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=bFd2FxvYLM8

Rozpravy 2016/03: Důvěryhodnost zdrojů ve zpravodajství (celý záznam) . 1. dubna 2016. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=8Or8TnzYfvU

Stahování z YouTube: jak stáhnout videa snadno a v co nejlepší kvalitě? - CHIP.cz

Stahování obsahu z YouTube je vlastně velmi jednoduché, když víte, jak na to. Existuje několik způsobů, jak pohodlně a celkem rychle stahovat videa přímo z platformy YouTube, a to jak na počítačích s Windows, tak na přístrojích s macOS. Pojďme se podívat na některé praktické metody, které nevyžadují instalaci dodatečného softwaru.

YouTube Premium – nejjednodušší, ale placená možnost

Nejpohodlnější způsob, jak získat přístup k offline obsahu, je předplatné YouTube Premium. To vyjde na 179 korun měsíčně pro jednotlivce, případně 269 korun pro 5člennou rodinu. Tato metoda má však svá omezení:

• Videa nelze stáhnout v běžném formátu do úložiště zařízení
• Funkce je dostupná pouze v mobilní aplikaci YouTube – takže pouze na tabletu nebo smartphonu, nikoliv na počítači

Pro stažení obsahu pomocí YouTube Premium stačí v mobilní aplikaci najít tlačítko „Stáhnout“ pod videem a zvolit požadovanou kvalitu. Takto stažená videa můžete sledovat bez připojení k internetu, například v letadle. Ale nemůžete je nikomu sdílet.

Online nástroje

Pro stahování videí přímo do počítače jsou užitečné online převodníky. Populární volby zahrnují:

• SaveFrom.net
• YouTubemp4.to
• Y2Mate.com

Tyto služby obvykle umožňují stahování z YouTube ve formátu MP4 v rozlišení až 720p (HD). Stačí vložit odkaz na video, vybrat formát a rozlišení, a stáhnout soubor. Anebo můžete do adresního řádku vložit „pp“ mezi „youtube“ a „.com“, čímž se rovnou přesunete na rozhraní stahování.

Rozšíření prohlížeče

Pro uživatele Google Chrome je výhodné rozšíření Tampermonkey s doplňkem Greasy Fork. Tato kombinace zpřístupní utilitu Local YouTube Downloader, která umožňuje stahování jedním kliknutím přímo na stránce YouTube. Podobné rozšíření je i pro Mozilla Firefox, jmenuje se Youtube Video and Audio Downloader. Důležité upozornění: při použití této metody může být nutné dočasně vypnout AdBlock.

TikTok prohrál spor u Nejvyššího soudu USA. Pokud do neděle nezmění vlastníka, bude muset v zemi skončit

Čínská sociální síť TikTok podle amerických médií prohrála spor u Nejvyššího soudu Spojených států ohledně zákona o změně vlastnictví. Zákon neporušuje svobodu projevu, rozhodli soudci. U amerických uživatelů populární služba by podle zákona měla v neděli ukončit činnost, pokud by ji čínská mateřská firma ByteDance do té doby neprodala.

„Kongres rozhodl, že odprodej je nezbytný k řešení jeho dobře podložených obav o národní bezpečnost, které se týkají postupů společnosti TikTok při shromažďování údajů a jejího vztahu se zahraničním protivníkem,“ napsal soud ve zdůvodnění rozsudku.

Bílý dům v pátek uvedl, že aplikace TikTok by měla zůstat Američanům k dispozici, ale vzhledem k načasování rozhodnutí Nejvyššího soudu se věcí má zabývat až příští administrativa, která se ujme svých pravomocí 20. ledna.

„TikTok by měl zůstat dostupný Američanům, ale jednoduše pod americkým vlastnictvím nebo jiným vlastnictvím, které řeší obavy o národní bezpečnost, které Kongres identifikoval při přípravě tohoto zákona,“ uvedl Bílý dům v prohlášení.

Nastupující americký prezident Donald Trump pak televizi CNN v pátek řekl, že rozhodnutí o budoucnosti TikToku v USA bude na něm. Neupřesnil ale, co s firmou zamýšlí. Čínská aplikace pro sdílení krátkých videí uvádí, že má v USA více než 170 milionů uživatelů.

Prezident Joe Biden může ze zákona prodloužit lhůtu pro ukončení provozu TikToku o tři měsíce. To ale pouze za předpokladu, že existuje výhled na dokončení prodeje. TikTok a ByteDance ovšem zatím odmítají o rozdělení vůbec jednat.

Podle agentury Bloomberg budou dopady rozhodnutí soudu záviset na reakci technologických společností, které TikTok distribuují, včetně Applu a Googlu. Podle zákona by těmto firmám za další podporu TikToku hrozily vysoké pokuty. Musely by se proto rozhodnout, zda jim ujištění Trumpovy administrativy poskytují dostatečné právní krytí.

Zdroj: ČTK

Covid po pěti letech. Moc jsme se nepoučili. Smrtnost klesla, ale na opatření nedbáme

#podcast Živě

Onemocnění Covid-19 je s námi již pět let. Způsobuje ho koronavirus Sars-cov-2, který se z čínského Wu-chanu během pár měsíců rozšířil do celého světa. V Česku jsme kvůli němu zavírali školy i celé okresy. Virus pravidelně mutuje, přičemž smrtnost aktuálních variant je oproti té původní výrazně nižší.

Neznamená to, že už není nebezpečný. Covid-19 je pořád poměrně nepředvídatelný a dokáže přivodit dlouhodobé zdravotní komplikace i mladým a zdravým lidem. Jako ochrana fungují hygiena rukou, respirátory nebo očkování. Roušky a respirátory ovšem nosíme minimálně a tvrdá data ukazují, že se ani neočkujeme.

V podcastu naleznete tyto tipy na zdroje:

• Karel doporučuje zdravotnického konzultanta Zdeňka Vrožinu, který na X upozorňuje na výsledky vědeckých studií.
• CoVdata ukazují rozšíření covidu a jeho dopady v Česku v číslech a grafech.
• GisAid publikuje grafy s vývojem rozšíření dílčích variant Covidu-19.
• Globální data o covidu a očkování poskytuje Světová zdravotnická organizace.
• Chybu neuděláte sledováním Národního zdravotnického informačního portálu, jehož obsah garantuje ministerstvo zdravotnictví.
• Dvojice knih Pandemie od Vojtěcha Gibiše a Michala Kubala zevrubně skenují koronakrizi v Česku.

Dinosauří statistika za rok 2024

Jedním ze dvou vloni popsaných rohatých dinosaurů je Lokiceratops rangiformis, centrosaurinní ceratopsid, žijící v době před 78 miliony let na území současné severní Montany. S lebkou dlouhou téměř dva metry a odhadovanou hmotností kolem pěti tun byl tento ceratopsid ze souvrství Judith River jedním z největších známých centrosaurinů. Kredit: Ddinodan; Wikipedia (CC BY 4.0)

V loňském roce došlo k příjemné změně – byl zvrácen dlouhodobější trend v poklesu počtu nově popsaných druhů neptačích dinosaurů. Zatímco za rok 2023 bylo vědeckému i laickému světu představeno „pouze“ 26 nových druhů dinosaurů, v roce 2024 to bylo 47! Přesněji se přitom jedná o 42 nových rodů i druhů a o pětici nových druhů již dříve popsaných rodů. Připomeňme si také, že velmi podobný byl v tomto ohledu například „kovidový“ rok 2020 kdy bylo vědeckému světu představeno 46 nových rodů a k tomu 2 nové druhy od již dříve popsaných rodů, zatímco v roce 2021 to bylo 39 rodů a 2 druhy a v roce 2022 celkový počet činil „pouze“ 33 nových rodů a jeden nový druh. Stále rekordním zůstává rok 2010, během kterého bylo popsáno více než šest desítek nových dinosauřích rodů. Mezi šestnácti zeměmi, z jejichž území byli v loňském roce dinosauři popsáni, dominovala tentokrát Čína s 13 novými druhy, následovaná Argentinou s 8 druhy a až třetími Spojenými státy americkými s šesticí nových druhů (Velká Británie si připsala tři druhy a ostatních dvanáct států ve výčtu už jen po dvou nebo jednom druhu). Na rozdíl od loňského roku tentokrát pomyslně zvítězila mezi všemi kontinenty Asie s 18 druhy, a to před Jižní Amerikou s 11 druhy, Severní Amerikou s 8 druhy, Evropou se sedmi druhy a konečně Afrikou s trojicí nových dinosauřích druhů. Austrálie i Antarktida tentokrát opět vyšly „naprázdno“, což ale neplatí o paleontologickém výzkumu již dříve objevených tamních dinosaurů.

Celý článek zde

Archeologové v Pompejích objevili luxusní soukromé lázně

Archeologové v Pompejích objevili přepychové soukromé lázně, možná největší, jaké tam kdy našli. Lázně tvoří čtyři bohatě zdobené místnosti, jednu služební místnost a velký bazén. Podle archeologů jde o objev století, napsal server BBC.

Lázně, stejně jako další objevy v Pompejích, byly dva tisíce let pohřbeny pod několika metry sopečného kamení a popela po výbuchu sopky Vesuv. Komplex se nachází v srdci velkolepé rezidence, která byla odkryta v posledních dvou letech při rozsáhlých vykopávkách.

„Je to, jako by lidé odešli teprve před chvílí,“ řekl BBC šéf Archeologického parku v Pompejích Gabriel Zuchtriegel.

Třetina starověkého města je stále skrytá pod nánosy usazenin, ale nové rozsáhlé vykopávky přinášejí nové poznatky o životě v Římské říši. Nyní byl odkryt celý blok Pompejí s prádelnou a pekárnou a rozlehlou soukromou rezidencí. Archeologové se domnívají, že vše patřilo jednomu bohatému muži, pravděpodobně vlivnému pompejskému politikovi jménem Aulus Rustius Verus. Objev lázní podle Zuchtriegela jen potvrzuje jeho výsadní postavení.

„Je tu jen pár domů, které mají soukromý lázeňský komplex, takže to skutečně bylo něco pro ty nejbohatší z bohatých,“ řekl BBC. „A je to skutečně obrovské, je to pravděpodobně největší lázeňský komplex v soukromém domě tady v Pompejích,“ dodal.

Jen lázeňská šatna má sytě červené zdi a mozaikou vykládanou podlahu s geometrickými vzory, na kterou byl použit mramor z celé Římské říše. V další místnosti, jejíž duté stěny a vyvýšenou podlahu ohříval cirkulující teplý vzduch, se pak „šťastlivci“ prohřívali v horké vodě. Ve třetí místnosti se mazali olejem a ve čtvrté chladili ve více než metr hlubokém bazénu, do kterého se vejde až třicet lidí. Právě místnost s bazénem s červenými sloupy a freskami atletů je podle archeologů ze všech čtyř nejokázalejší.

Za „horkou“ místností se nacházela ještě služební místnost s kotelnou. Potrubí tam přivádělo vodu z ulice – část se odváděla do bazénu a zbytek se ohříval v olověném kotli určeném pro horkou místnost. Ventily, které regulovaly průtok, vypadají podle archeologů tak moderně, jako by se jimi dalo otáčet i v současnosti. S pecí umístěnou pod místností muselo být podle nich ve služební místnosti otrokům, kteří celý systém udržovali v chodu, nesnesitelné horko.

Vykopávky jsou ve své závěreční fázi. Zatím je smí vidět jen omezený počet návštěvníků, později budou plně přístupné.

Loni archeologové našli v této rezidenci impozantní banketní sál s černými stěnami a mytologickými motivy z trojské války. Objevili také menší, intimnější místnost vymalovanou bleděmodrou barvou, kam se obyvatelé domu chodili modlit k bohům. V domě objevili i kostry dvou obětí katastrofy.

Římské město Pompeje se nacházelo na úpatí sopky Vesuv. Její výbuch v roce 79 našeho letopočtu zabil tisíce lidí, město zasypal popelem a zalil lávou, a část města se tak uchovala téměř netknutá. Archeologické vykopávky a výzkumy začaly ve městě v polovině 18. století.

Účinnější léčbu Alzheimerovy choroby by mohl slibovat xenon

Sciencemag.cz

Většina léčebných postupů, které se dnes používají na ochranu před Alzheimerovou chorobou, se zaměřuje na amyloidní plaky a sešmodrchané proteiny tau, které se hromadí v mozku – ať už jako samotná příčina nemoci, nebo jako její průvodní jev.

Nová studie navrhuje naprosto odlišný přístup: její autoři tvrdí, že inhalace xenonu potlačuje zánět v oblastech neuronů, snižuje atrofii mozku a zvyšuje odolnost neuronů – alespoň u myších modelů Alzheimerovy choroby. Přitom byly testovány hned 2 modely, jeden s amyloidní patologií a druhý s tau, xenon byl účinný v obou případech. Vdechování zvýšilo aktivitu mikroglií, buněk, které se v nervové tkáni účastní imunitních reakcí a mj. odstraňují amyloidy.

Výzkum provedli vědci z programu Mass General Brigham a Washington University School of Medicine v St. Louis. V nejbližší době by měla být zahájena fáze I klinického hodnocení této léčby na zdravých dobrovolnících. Samozřejmě je celkem nečekané, že by xenon mohl mít tak hluboký neuroprotektivní účinek, však jde o inertní, nereaktivní plyn. K jeho výhodám oproti jiným potenciálním léčivům mozku patří to, že bez problémů prochází hematoencefalickou bariérou a z krevního řečiště přechází přímo do tekutiny obklopující mozek. Je třeba ovšem dodat, že nešlo zase o nápad z čistého nebe: xenon se již v lidské medicíně používá jako anestetikum a neuroprotektivum při léčbě poranění mozku (poznámka: i když se uvádí, že jako anestetikum není příliš účinný a navíc je hodně drahý).

Co se týče plánované klinické studie, v prvních fázích se má stanovit bezpečnost a dávkování. Poté chce výzkumný tým pokračovat ve studiu mechanismů, jimiž plynný xenon dosahuje svých účinků, a také zkoumat jeho potenciál pro léčbu dalších onemocnění, jako je roztroušená skleróza, amyotrofická laterální skleróza a oční choroby, které zahrnují ztrátu neuronů. Tým také vyvíjí technologie, které by pomohly efektivněji využívat plynný xenon, případně jej recyklovat.

Wesley Nogueira Brandao et al, Inhaled Xenon modulates microglia and ameliorates disease in mouse models of amyloidosis and tauopathy, Science Translational Medicine (2025). DOI: 10.1126/scitranslmed.adk3690. www.science.org/doi/10.1126/scitranslmed.adk3690 Zdroj: Mass General Brigham / MedicalXpress.com

Poznámka: Vůbec je zajímavé, jak se liší působení různých inertních plynů na lidský organismus. Viz třeba dýchací směsi (pro potápěče apod.), kam se místo dusíku přidává stejně inertní helium apod. Proč by xenon měl na mozek působit jinak než argon nebo neon? Atd.

Zdroj: sciencemag.cz

Proč nás děsí hadi, přestože jsme je ještě nepotkali?

Studie ukazují, že i sedmiměsíční kojenec, který se nikdy s nimi nesetkal, reaguje na hady velmi intenzivně. Vědce zajímalo, jak je možné, že se bojíme něčeho, s čím ještě nemáme zkušenost, přitom s mnoha dalšími tvory problém nemáme.

Věda objasňuje naše strachy

Japonští vědci provedli experiment s makaky (Macaca fuscata), kteří neměli živou zkušenost s hady. Ukazovali jim fotografie mloků a hadů. Jak se očekávalo, makakové reagovali na fotografie hadů mnohem pohotověji než na fotografie mloků. Co za to mohlo?

Někoho by mohlo napadnout, že je alarmující vidět tvora, který se pohybuje bez použití nohou. Nicméně když vědci modifikovali fotografii mloka tak, aby měl na sobě šupiny, zaznamenali u primátů stejně pohotové reakce jako dříve s hady.

Vše máme zakódováno hluboko v sobě

Ukazuje se tak, že někde v genetické paměti máme zafixovanou obezřetnost vůči tvorům, kteří mají výrazné šupiny, jako hadi.

Člověk a naši společní předkové s dalšími primáty se vyvíjeli v Africe, většinou v oblastech, kde hadi tvořili významné procento nebezpečných predátorů. Na naše předky tak vyvíjeli vysoký selekční tlak, který se vepsal do podvědomí mnoha nejen lidí.

A strach z hadů je opodstatněný z velké míry dodnes. Hadi mají na svědomí přibližně 94 000 úmrtí člověka ročně. Pro srovnání, obávaný žralok zabil v roce 2023 pouze 14 lidí. Evolučně se tak vyplatí hady rozpoznat mnohem rychleji než jiné tvory.

Mám se bát?

V Česku můžeme být poměrně v klidu, nejsme Austrálie. Jediný jedovatý had na našem území je zmije obecná, a ta většinou zmizí rychleji, než si ji sami stihnete všimnout.